To co toto zamýšlení nabízí, je pouhý alternativní pohled na skutečnost, který skýtá dle názoru autora jistou inspiraci dnešku. Není zde žádné kategorické tvrzení, nic není nikomu vnucováno.

Zmíněný článek konstatoval, ze vedle vnímané skutečnosti vzniká i skutečnost neurofyziologické povahy, která je souborem představ o autentické skutečnosti.

Zabývejme se ted' touto skutečností, jak nám ji zrcadlí rozum.

Ta sestává jednak z ověřitelných představ (sem patří všechno běžné každodenní uvažování i zkoumání vesmíru pomocí exaktních věd) a dále z představ rozumu jím neověřitelných. Do této druhé kategorie patří náboženské představy a dále sem patří i vědeckým bádáním evokované představy o vzniku vesmíru a vědomi (protoze předpoklad oddělenosti subjektu a objektu zde přestává platit).

Zatimco náboženské představy jsou motivovány traumaty komplikované lidské bytosti (zrození, život, smrt) a snaží se pro ni nalézt duchovní útěchu, vědecká analogie knihy Genesis nabízí uspokojení lidské zvídavosti a rozumu.

Zatímco duchovní namítnou, ze Bůh neni bohem filosofů a vědců, ale bohem po- koje, ti, kteří se snaží vše vysvětlit vědou, kontrují, že ani víra nesmí být v rozporu s dosaženým poznáním a tím rozumem.

(Před Darwinem byla spousta lidí přesvědčena, ze vesmír není starší než nějakých 6000 let získaných genealogickým rozborem bible.)

Tento odvěký spor postavil přehradu mezi vědecké a duchovní poznáni vesmíru a učinil z náboženství a vědy mimoběžky (jak poznamenal jeden z čtenářů).

S nesmírným rozvojem fyzikálních věd (teorie částic, astrofyzika,..) biologie (genetika, fyziologie,..) ve 20. stoleti začíná získávat převahu pojetí vědců oproštěné od veškerého duchovna a náboženství působí stále nevěrohodnějším dojmem už jen proto, jak se od sebe navzájem liší svými věroukami, proroky a tradicemi.

A stale víc se tak zapomíná na duchovní potřeby dnešního člověka vystaveného všem zmatkům moderního věku, který je dán všanc děsivé prázdnotě a naprosté bezútěšnosti současného obrazu vesmíru.

Jsem pevně přesvědčen, že i dnešní věda nabízí pro člověka existenciální spásu před touto moderní pastí rozumu, která z něj činí jen pranepatrné nic v nezměrných propastech časoprostoru a že vědecké a duchovní bádáni lze tudíž sjednotit (jak se o to pokoušel např. francouzský myslitel Teilhard de Chardin, oblíbenec mého otce).

Vždyť neurofyziologie, která je legitimní součástí vědy, tvrdí, že vše, co vnímáme a víme, je záležitosti nesmírně jemného přediva naši centrální nervové soustavy. Tedy i mozek a nervy jsou nedílnou součástí vesmíru, a to součástí v jistém velmi významném slova smyslu naprosto zásadní, ponevadž v ní vzniká obraz vesmíru jako v nějakém kouzelném tkalcovském stavu.

Suma ověřitelných skutečností vyvolává v každé lidské bytosti základní pocit, který se dá nazvat světovým názorem, který je jako celek objektivně neověřitelný, ale který je stejně legitimní skutečností jako cokoliv jiného, poně- vadž zanechává nepopiratelné stopy ve struktuře mozku.

A to skutečností možná nejdůležitější, poněvadž tento světový názor zároveň vytváří prizma vnímání, které duchovní život každého významně ovlivňuje, ale současně však jej více či méně omezuje.

Tato duchovní skutečnost tedy zastřešuje svět ověřitelné skutečnosti a díky jedinečnosti a omezené sdělitelnosti nejvnitřnějšího individuálního prožívání je tato skutečnost u každého jiná.

Dá se proto říct, ze existuje tolik skutečností, kolik je lidí, a vesmír je živou bytostí procitající v každém zrození (pedanty odkojené diskursivním poznáním světa prosím, aby pokládali tuto větu a též i obsah dalších odstavcú za alegorii).

Každý člověk je vesmírem sám o sobě tvořeným neodlučnou jednotou zřícího a zřeného. Každý tento vesmír je více či méně omezen předsudky plynoucími z osobních zkušeností každého člověka. Každý tento vesmír je jen pouhým podprostorem vesmíru ničím neomezené skutečnosti, vesmíru který nemá odraz v žádné paměti, která by jej mohla "pochopit" a uzavřít do klece z myšlenkových konceptů a tim de facto přivodit jeho zánik. Kdyby ten, kterého náboženstvi pokládají za vševědoucího, myslel jako člověk, asi by se časem ze své dokonalosti nudou uzoufal k smrti. (Snad proto povolává k existenci nás, aby skrze každého z nás pak mohl znovu a znovu žasnout a nacházet sám sebe.)

A člověk je tak pouze jen malým okrajovým mořem věčného oceánu skutečnosti. Těmi moři, přílivy, odlivy a vlnami však tento oceán dýchá.

Pripadá-li tedy někomu jeho vnitřní vesmir zoufale nudný a bezútěšný, mělo by mu být útěchou, že vždy existuje možnost úniku do bezbřehého ničím neohraničeného oceánu skutečnosti. Vždy je zde možnost myslet jinak, případně vzdát se omezeného myšlení vůbec.