Myslím, že jde o celkem běžný pokus vyhnout se pomocí formalismu bolestivé operaci chápání konkrétního problému v abstraktní souvislosti. Hezký příklad toho, jak hrubým a často nedostatečným nástrojem orientace je pouhá formální zásada, a/nebo litera zákona (jako argument manipulativní inteligence:)).

Brežněvova doktrína ovšem staví tohle pojetí na hlavu, protože podmiňuje suverenitu poslušností a vlastně tak cizí suverenitu vůbec neuznává i když předstírá, že ji jenom omezuje. (Uznávám, že na ten špek se asi dá snadno skočit:)) Z toho, jak se staví k suverenitě jiných, je vidět, jak malý má respekt ke své vlastní suverenitě, což je celkem běžný problém individuální i skupinový. Demonstruje se obvykle naprosto nepřiměřenými až absurdně destruktivními reakcemi. Považuji tuhle citově charakterovou retardaci (případně deformitu) za jeden z hlavních zdrojů zla, ať už jde o jevy individuální či skupinové.

V případě Iráku jde asi o to, že pokud je zde podezření z retardace (deformity) vnímání cizí (a tedy i své vlastní) suverenity (ale to už snad ani není pouhé podezření, že?) a podezření z výroby dost nebezpečných zbraní, je to těžký důvod ke znepokojení. Bagatelizace toho problému nesvědčí o bůhvíjakém smyslu pro odpovědnost. Je třeba snažit se co nejrychleji a co spolehlivěji zjistit, jak se věci opravdu mají. A samozřejmě začít plánovat přiměřené reakce v nezbytně nutné míře.

Právě ta přiměřenost a nezbytně nutná míra je to nejdůležitější. Svědčí totiž o naší vlastní "dospělosti" - o míře respektu k cizí (a tedy i ke své vlastní:)) suverenitě. Bez ní máme jen velmi omezené morální právo zasáhnout, protože pravděpodobně půjdeme daleko za meze nutné (sebe)obrany. V tomto směru jsem rovněž proti válce.

Pokud by se totiž ukázalo, že už je jediným možným východiskem, považoval bych to za důkaz selhání těch nejvyspělejších a tedy za důkaz, že ani oni nejsou dost vyspělí. Pak ovšem nastává volba ze dvou velkých zel, z nichž jedno se zdá být přeci jen to menší. Jak to známe i z nedávné historie. O důvodech pro válku i proti válce si myslím své. Boj proti terorismu, ropa či střelnice v poušti nehrají v mých očích prim ani zdaleka (podle mého je to moc hezká racionalizace). Ale o tom už jsem psal po jedenáctém září.

Pokud jde o to, zda nám leží osud těžce zkoušených obyvatel na srdci, je otázka, kolika z nás to dělá (a jak velké) starosti. Není-li to hlas většiny veřejného mínění, těžko se podaří jim pomoci. Ale myslím, že pokud bychom chtěli, máme na to plné právo, protože cítíme silně tu odpovědnost. A jistě bychom usilovně hledali moudřejší způsoby, než např. vnést naši Demokracii (na křídlech bombardérů?) do země, kde si obyvatelé ze všeho nejvíc přejí moudřejšího a schopnějšího vládce, což zřejmě odpovídá stupni vývoje jejich společnosti a stavu jejich individuální i kolektivní duše.