V časopise Prostor z roku 1990 jsem našel vynikající stať, jde o extrakt z knihy francouzských autorů Ericha Fuchse a Pierre-André Stuckieho, která má název Totalitarismus a síla osobnosti. Píše se tam zhruba toto: Pokud se vytvoří jakékoliv dostatečně velké shromáždění lidí, aby se dalo mluvit o společnosti, vždy zde nastanou mezilidské vztahy, které se řídí přesnými pravidly. Začnou zde platit komunitární zákony. Tyto zákony spočívají na oné tendenci k sebezachování a ke zlepšování existenčních podmínek, kterou mají jak jednotlivci tak skupiny jednotlivců. Právní systém, morálka, náboženství, pokud jsou skutečně v platnosti, brzdí důsledky komunitarismu.

Pokud se mu však do cesty nestavějí vážnější překážky, pak se ustavuje zvláštní typ společnosti, kde bují pokrytectví, násilí, nedbalost, korupce, odosobnění, nezodpovědnost, lajdáctví, neomalenost, lenost, lež, dezinformace, rutina, bratříčkování. Stupnice hodnot je převrácena, lidské nuly jsou vynášeny do oblak. Kolegové, přátelé, spolupracovníci, sousedé se spojují v úsilí zabránit talentovanému člověku, aby projevil svou individualitu, snaží se udusit jakoukoliv iniciativnost. Společnost se stává kasárnami. Determinuji psychický stav občanů.

Komunitární jedinec přestal vidět nebo prostě nevidí to, co přesahuje společenskou praxi. V intelektuální sféře např. nevidí to, co je za hledáním pravdy, veškeré úsilí a přísnost, jež vyžaduje, úzkost a radost, jež dává. Vidí jen výhodu, již skýtá zaujetí místa ve školské či univerzitní instituci. Snadno si představíme analogický postoj v oblasti ekonomie, průmyslu atd. Jediným referenčním systém komunitárního jednotlivce je hierarchie výhod a prestiže.

Chceme li uniknout přívalu komunitarismu, musíme neochvějně vytrvat v odkazu k tomu, co společenskou praxi přesahuje, tedy k transcendentním hodnotám. Redukce životního horizontu na srovnávací propočet sociálních výhod tvoří první osu komunitárního barbarství. Vyznačuje se tím, že se lidem už nechce říkat podstatné věci ani naslouchat těm, kteří je vyřkli.

Druhou, neméně zneklidňující osou komunitarismu je vymezení smyslu pro spravedlnost v mezilidských vztazích. Největší nebezpečí pro jednotlivce představuje jiný jednotlivec, jehož možnosti převyšují jeho vlastní (podle základních sociálních kritérií, tj. inteligence, uměleckého nadání, zručnosti, výmluvnosti, chamtivosti). Odtud ona touha jednoho oslabit společenské postavení druhého nebo alespoň zabránit jeho posílení. Obojakost, donašečství, pomluvy, intrikování, zrada, s nimiž se často shledáváme, nejsou výjimky porušení normy, ale právě samotná norma. Výjimkou je pravý opak. Nevyhnutelným důsledkem toho všeho je, že jednotlivci mají sklon držet se někde mezi, tj. v průměru. Být jako všichni ostatní, to je ta nejhlubší fáze společnosti, v níž hrají prim zákony komunitarismu.

Východiskem spolupráce mezi lidmi je vzájemný slovní závazek, instituce dohody smlouvy. Pospolitý život není především honba za dostupnými výhodami; prvotní není chamtivost, ale rozhovor, v němž se určuje jaké jsou tu statky a jak budou rozděleny. Tolik Stuckie a Fuchs. Mám pocit, že těchto pár vět vystihuje naší situaci lépe než jakákoliv interdisciplinární studie sociologů, psychiatrů a psychologů, po které volá nejmenovaný český básník žijící v exilu, jehož cituje Jan Čulík v článku v Britských listech 16. září s titulkem "A co dál?".

Celý problém je v osobnosti jednotlivce, v tom zdali se přizpůsobí zákonům komunitarismu nebo ne. Sám tento fenomén byl objeven při studiu chování lidí v nacistických koncentračních táborech. Smysl těchto táborů byl jediný, zničit lidskou osobnost, jednak systematickým fyzickým omezováním, vyčerpáním, nátlakem a surovostmi, jednak systematickým nátlakem psychologickým, zaměřeným na to, aby jednotlivec ztratil vědomí své identity, sebeúctu, schopnost volby a posléze i schopnost svobodného vnímání.

Podobným způsobem, byť ne tak zřetelně, se chovala i komunistická moc. Pěkně to definuje Václav Havel: "K tradiční představě diktatury patří - pokud jde o samu techniku moci - nutně prvek určité improvizace; mocenské mechanismy nejsou většinou příliš fixovány; je tu hodně prostoru pro náhodnou neregulovanou svévoli... Šedesátiletý vývoj našeho systému v SSSR a jeho zhruba třicetiletý ve východoevropských zemích (opíraje se navíc o některé dávno hotové strukturální modely ruského samoděržaví) vytvořil naopak - pokud jde o 'fyzickou' stránku moci - tak dokonalé a propracované mechanismy přímé i nepřímé manipulace celé společnosti, že jako 'fyzický' základ moci představují dnes už radikálně novou kvalitu.

Jejich účinnost je přitom - nezapomínejme - ještě významně zesilována státním vlastnictvím a centrálně- direktivním řízením všech výrobních prostředků, což dává mocenské struktuře nebývalé a nekontrolovatelné možnosti investovat do sebe samé (například v oblasti byrokracie a policie) a usnadňuje jí - jako jedinému zaměstnavateli - existenční manipulaci všech občanů"

Můžeme tedy z toho vyvodit, že "normalizace", tedy situace v naší zemi po 21. srpnu 1968, je kvalitativně nový stupeň vývoje totalitní diktatury. Moc se zde již obejde bez hrubých fyzických nátlakových metod a dává přednost metodám latentním, existenčním. Výše definované zákony komunitarismu jí byly největším pomocníkem. Kdo chtěl za "normalizace" obstát se "zdravou kůží", tedy zachovat si osobní identitu a integritu, musel se jim nějak vzepřít.

Komunismus je na smetišti dějin, zákeřné zákony komunitarismu platí nadále, někdy ještě silněji. V současnosti zcela zmizela určitá solidarita, která byla mezi lidmi v dobách, kdy bolševik byl všem společným nepřítelem. Polistopadové "pravicové" vlády, které naprosto ignorovaly morální dimenzi života společnosti, také udělaly mnoho pro jejich posílení.

Transformace se nezdařila, protože neproběhla transformace našeho myšlení. Otevřená společnost předpokládá přehodnocení všech dosavadních hodnot a životních přístupů. Život musíme chápat jako otevřenou hru, která má ovšem jasně definovaná pravidla. Čeho se v tuto chvíli nejvíce obávám je to, aby nás stávající situace nepřivedla do rukou nějakých nových sociálních inženýrů, kteří se budou snažit řídit proces našeho rozvoje a určovat jeho parametry.

Klausovy vlády udělaly hodně chyb, ale naší situací není vinen Václav Klaus. Vinen je ten každý z nás, který nebyl včas schopen změnit své myšlení a chování. Toto není žádný morální apel, ale jen prostý fakt.

Přivykne li člověk tomu, co by jej mělo znepokojovat, otupí. Pokud není schopen otupět, hledá únik. Ten lze nalézt v drogách stejně tak ale v extrémním náboženském či politickém hnutí.

Východisko z takovéto situace, ale není v úniku, ale ve schopnosti vidět i nepříjemné skutečnosti a nebát se jim čelit. Jenže, to něco stojí...