Např. dělnictvo vidí Hitler jako temnou masu, do níž si obecně promítá mnohé rysy deklasovaných vrstev z okraje společnosti. Netají se zde hlubokým pohrdáním dělníky: "...ve své bezmezné hlouposti se nutně stávají obětí sociálně demokratických agitátorů, za nimiž stojí Židovstvo (sic!), jako úhlavní nepřítel lidstva a Němců především. Dělníků je ale mnoho, nedá se bez nich dělat politika. Proto je nelze považovat za nepřátele, nýbrž za oběti nepřátel. Dělnictvo nemá vlastní názor, je třeba jim dodat jednoduché myšlenky a jednoznačné postoje. Mohou být vyrváni z vlivu socialistické ideologie jen jinou, avšak stejně brutální ideologií," píše Hitler. Touto ideologií je nacionalismus. Hitler je přesvědčen, že "dělník se nerozhoduje pro socialismus sám, ale pod terorem židovských vůdců sociální demokracie. Jediným řešením je proti tomuto teroru postavit ještě větší teror."

Židy označil Hitler za původce devíti desetin demoralizujícího literárního a divadelního braku, za majitele veškerých vídeňských nevěstinců a za jediné teoretiky a politické představitele tehdejší sociální demokracie a zároveň majitele téměř veškerého vídeňského tisku. Jako konkrétní důvod nenávisti uvádí např.: "Vůbec byla mravní a obecná čistota tohoto národa věcí samou pro sebe. Že tu nešlo o žádné milovníky vody, bylo možno rozpoznat už na jejich vnějším vzhledu. Z toho, jak tihle nositelé kaftanů páchli, se mi později dělalo zle. K tomu patřilo ještě nečisté oblečení a málo hrdinské vzezření..."

Nebo třeba Hitlerovy úvahy o Rakousku-Uhersku. Hlavním hříchem Habsburků v Hitlerových očích bylo, že dostatečně nezgermanizovali svou říši. Konstituční monarchie (a konstituce byla opět jen nástrojem židů) znamenala začátek konce. Zkázu prý dovršilo v 90. letech zavedení všeobecného volebního práva, čímž se Němci ocitli v centrálních zastupitelských orgánech v menšině. Rostl útlak Němců, který údajně vrcholil dokonce v pokusu vyhubit Němce všemi prostředky, přičemž nejnebezpečnější byli v tomto směru opět Češi, kteří už Vídeň začali pokládat za největší české město. Hitler však pokračuje dále. Za snahami o "násilnou čechizaci" čistě německých zemí pomocí státní byrokracie stál Ferdinand d'Este, který si vzal za manželku pouhou českou hraběnku, v jeho rodině se mluvilo převážně česky a z Rakouska chtěl udělat středoevropský slovanský stát, který by svým čistě katolickým charakterem čelil ruskému pravoslaví.

Můžeme se zamyslet i nad vztahem Hitlera k existenci německého národa. Píše, že je nutno získat novou půdu a na ní každý rok odsouvat přírůstky obyvatelstva. Zajímavé je např. toto: "Je nutno postavit se chladně a střízlivě na stanovisko, že nemůže být záměrem božím, aby jeden národ měl na tomto světě padesátkrát více prostoru a půdy než druhý. Nemůžeme se v takovém případě dát odvrátit politickými hranicemi od hranic věčného práva. Má-li tato zeměkoule prostor k životu pro všechny, pak ať nám tedy dá půdu, kterou my potřebujeme pro život. Přirozeně to nikdo neudělá rád. Pak však vstoupí v činnost právo na sebezáchovu: a co nám bude odepřeno po dobrém, musíme si vzít pěstí ..."

První světová válka podle něj začala příliš pozdě. Němci měli špatnou propagandu a vlastně válku neprohráli. Německo bylo podryto vnitřním židovským nepřítelem. Zhroucením jsou pro něj až revoluční události v Německu. V kapitole Příčiny úpadku se Hitler pokusil obžalovat předválečné i současné Německo. Začíná oslavou založení německého císařství za prusko-francouzské války, která je pro něj vrcholem novodobých německých dějin. Pak přichází úpadek, způsobený kromě jiného také přílišnou industrializací.

Hovoří o svobodě tisku, která je podle něj jen zlořádem beztrestného obelhávání národa. Tisk má totiž sloužit k šíření nacistických ideálů, k ničemu jinému. Bojuje zde také proti prostituci a syfilidě. Proti prostituci vynalezl mimo jiné účinný prostředek v "časných sňatcích" mladých mužů (na ženách to nezáleží, jsou jen pasivní), a proti syfilidě má také řešení, izolaci nemocných a sterilizaci všech "defektních". I tento šílený nápad se za Třetí říše stane skutečností.

Vrcholnou pasáží této kapitoly je nesporně část věnovaná modernímu umění. Neobstálo před ním v divadle nic než tzv. dvorní divadlo a Schiller, Goethe a Shakespeare. Tvůrčí vzepětí německého, severského, ruského i západoevropského dramatu na počátku 20. století je pro něj jen rozpoutávání škodlivých sexuálních pudů, šíření morální špíny. Velmi radikální postoj zaujímá Hitler k výtvarnému umění. Tady už nejde o pouhé šíření nemravnosti a erotického dusna, tady už je v sázce samo politické uspořádání současné společnosti. Směry jako kubismus, dadismus a futurismus prudce odsuzuje. Ohlašuje se v nich nejen úpadek umění, ale přímo politický úpadek. Nejdůležitějším nositelem hodnot starého Německa bylo vojsko.

Neustále se vrací k židům. Golo Mann napsal, že nenávist k židům byl jediný skutečný cit, kterého byl Hitler schopen. V další kapitole se židy teoreticky zabývá. Snaží se dokázat, že při každém míšení krve árijce s nižšími národy dochází k zániku nositele kultury. Severní Amerika jejíž obyvatelstvo se skládá z největší části z germánských elementů, jež se jen velmi málo mísily s nižšími barevnými národy, představuje jiné lidstvo a kulturu než Střední a Jižní Amerika, kde se hlavně románští přistěhovalci mnohdy ve velkém rozsahu mísili s původním obyvatelstvem. Na tomto jediném příkladu můžeme už jasně a zřetelně rozpoznat působení rasového míšení. Rasově čistý a míšení nepodléhající Germán amerického kontinentu se stal jeho pánem; zůstane jím tak dlouho, dokud i on se nestane obětí krvesmilství.

Výsledkem každého křížení ras je tedy podle něho, zcela stručně řečeno, vždy pokles úrovně vyšší rasy, tělesný a duševní pokles a tedy i počátek i když pomalého, avšak jistě pokračujícího chřadnutí. Židé podle něj nemají vlastní kulturu. Kdyby byli židi na světě sami, zahynuli by ve špíně a nečistotě, židovské umění nikdy neexistovalo.

Co vytváří v oblasti umění, je buď zkomolenina nebo duchovní krádež. Základním problémem židů je, že jim chybí idealismus. Bez toho nemohou vytvořit stát, nemohou mít ani náboženství, protože bez idealismu není víra v posmrtný život.

Dále se dozvídáme, že rostoucí židovská výbojnost se projevuje v každodenním životě, např. v tom, že černovlasí mladí židé číhají se satanskou radostí v obličeji celé hodiny na nic netušící árijské dívky, aby je zneuctili svou krví a vyrvali je jejich národu a rase. Přitom si židé dávají záležet i na tom, aby do Německa zavlekli co nejvíce "negrů" a aby tím strhli árijskou rasu z její kulturní a politické výše. Toto je všechno samozřejmě absolutní nesmysl, neboť moderní genetika dokázala, že genetické rozdíly mezi jednotlivými lidskými rasami jsou naprosto minimální.

Celé světové dějiny se v Hitlerově pojetí scvrkávají na věčný souboj sebezáchovného pudu různých ras, v němž nezbytně vítězí árijská, zejména nordická germánská rasa právě díky svému "ideálnímu smýšlení". Ovšem za velmi přímé podmínky, že si zachová rasovou čistotu a nesmísí se s méněcennými rasami.

Každá světodějná myšlenka má nejen právo, nýbrž i povinnost zajistit si prostředky, které umožňují její uskutečnění. O nacistickém hnutí píše, že mladé hnutí je svou podstatou i svou vnitřní organizací protiparlamentární, to znamená, že odmítá princip rozhodování majority, v němž je vůdce degradován jen na vykonavatele vůle a mínění ostatních. Hnutí zastává ve všech svých částech i na nejvyšší úrovni princip bezpodmínečné vůdcovské autority, spojený s nejvyšší vůdcovskou zodpovědností. Vždy je vůdce dosazován shora a současně vybaven neomezenou mocí a autoritou. Je jedním z nejvyšších úkolů hnutí prosadit tento princip nejen ve svých vlastních řadách, nýbrž i v celém státě.

Tím však je hnutí protiparlamentaristické a sama jeho účast v parlamentní instituci může mít smysl jen tehdy, pokud jeho činnost směřuje k rozbití této instituce, v níž spatřujeme jeden z nejhlubších projevů úpadku lidstva. Budoucnost hnutí je podmíněna fanatismem a nesnášenlivostí, s nimiž jeho přívrženci prosazují jeho program jako jedině správný vůči jiným útvarům podobného druhu.

Hlavním cílem hnutí není řešení sociálních problémů, nýbrž příprava celého národa na boj o získání nového životního prostoru a prosazení jeho vedoucího postavení mezi světovými velmocemi. Proto je nutno získat pro nacistický světový názor co možná nejvíc lidí. Propaganda získává přívržence, z nichž si politická organizace pak vybírá ty nejlepší jako své aktivní členy od tohoto aktivního členstva pak žádá fanatismus a nesnášenlivost.

Programové a taktické úvahy Mého boje zároveň načrtávají obraz budoucího nacionálně socialistického státu. Jedním z jeho nejdůležitějších úkolů se má stát výchova k zachování čistoty rasy. Plnohodnotnými státními občany nové Říše se mohou stát jen rasově čistí Němci, kteří absolvovali vojenskou službu, a árijské dívky, které vstoupily do manželství, výjimečně i samostatně výdělečné ženy.

Všichni ostatní se stanou jako tzv. "státní příslušníci" občany druhé kategorie, kteří nemají možnost zastávat veřejné úřady ani nemají aktivní a pasivní volební právo. Tady už je založeno právní východisko pro všechna opatření proti občanům židovského původu. V úvahách o zahraničněpolitických problémech je základem všech Hitlerových úvah nezbytnost války a válek vůbec. Veškerá politická činnost nacionálně socialistické strany, její boj o moc nad Německem, je jen cestou k vytvoření podmínek pro přípravu národa na tentokrát už zaručeně vítěznou válku o zmnohonásobení životního prostoru pro Německo a o jeho světovou nadvládu.

Hitlerovy "bláboly" musíme bohužel brát vážně, protože on se pokusil o jejich uskutečnění. To se mu také mohlo povést. V dějinách nevítězí vždy pravda a spravedlnost. Pokud nebudeme o Hitlerovi mluvit, či pokud dokonce budeme trestně stíhat vydávání jeho knihy, dosáhneme jediného. Objeví se nějaký nový Hitler. Jeho postava pro nás musí být mementem a to zejména v současnosti, kdy se na světové politické scéně objevují postavy jako Saddám Husajn či Usama bin Ládin. Vůbec se mi tito lidé nezamlouvají, nicméně tu jsou, dávají o sobě vědět a musíme s nimi počítat. Jsem přesvědčen, že hlubší rozbor postavy Adolfa Hitlera nám může hodně říci i o nich. Jsou zde podobnosti, které nejsou náhodné.

Kdo tedy byl Adolf Hitler? Především byl jedním z nás, byl člověkem. Prohlásíme li jej za nemocného zmetka, dopouštíme se zjednodušení, které se nám nemusí vyplatit. Je nutné porozumět psychologickým kořenům, z nichž vyrostlo sociálně patologické chování zmíněného muže, neboť jen tak budeme mít naději, že příští nástup takto disponovaného jedince bude zastaven včas. Je třeba si také uvědomit, že jistá část psychické výbavy Adolfa Hitlera je dnes přirozenou součástí charakteru mnoha politických osobností doma i v zahraničí.

Hitler člověk v prvé řadě hysterický, hysterické výstupy mají vždy utilitaristické pozadí, že jsou zaměřeny k získání nějakého užitku či prostě k dosažení cíle. Jejich smysl tkví v obracení energie ostatních lidí k vlastní osobě. To, čemu říkáme, že člověk k sobě obrací pozornost druhých, to je nejhlubším principem hysterie. Pozornost, zaměření mysli k naší osobě, ale též k dítěti, učiteli, televizní hlasatelce, zpěvákovi či herečce na koncertním pódiu, to je proud energie, který dávají ti, kteří zaměřují svou pozornost.

Samozřejmě je důležité, zda věnujeme člověku pozornost obdivnou, láskyplnou a milující, nebo zda se na něj zaměřujeme s odporem, nenávistí a pohrdáním. Ale i druhý případ, kdy získaná pozornost je značně negativní, znamená pro příjemce určité oživení, což mj. vysvětluje nárůst zločinnosti, je-li tato podporována mediálními prezentacemi v novinách, časopisech a televizích.

Hysterická osobnost žije z pozornosti druhých. Nejkrutějším trestem je pro ni izolace. Mladí zločinci, kteří někoho zabijí, a pak tvrdí, že si chtěli jen vyzkoušet, jaké to je, někoho zabít, jsou vlastně produktem společnosti, která přijala hysterii za základ společenského systému. Přitahují k sobě pozornost. Právě tak to dělají politikové, umělci, zpěváci, obchodníci, reklamní manageři, moderátoři, komentátoři atd. Již toto by nás mělo varovat, že možný budoucí Hitler není zase tak daleko.

Jedním z mnoha problémů, se kterým si materialisticko-racionalistická psychologie neví dost dobře rady, jsou energetické přenosy mezi lidmi. Vědecky se celý problém vysvětlit příliš nedaří, nicméně existuje. Potvrdí to každý psychiatr či psycholog, který se více spoléhá na poznatky ze své praxe, než na učebnicová "moudra". K pochopení fenoménu Hitler se bez přijetí tohoto poznatku neobejdeme.

V knize Hitler a Stalin, paralelní životopisy popisuje Alan Bullock scénu, která se odehrála téměř u konce Hitlerova života.. Vůdce se kvůli čemusi rozčílil a rázem všem došla energie. Bullock to nikterak nekomentuje. Dalším příkladem může být svědectví W. Masera (1971), který píše: "Po skončení přednášky jsem si všiml skupinky lidí a šel jsem k nim. Stáli jako v transu kolem muže v svém středu, jímž byl Hitler, který k nim promlouval zvláštním hrdelním hlasem a s rostoucí vášní. Měl jsem zvláštní pocit, jako by v nich probouzel sílící vzrušení, které zase dodávalo energii jeho hlasu."

Další zajímavé svědectví poskytuje A. Speer (1970): "V Obersalzbergu většinou chodil se svými hosty do čajovny. Zde u kavárenského stolku se Hitler rád pouštěl do nekonečných monologů, jejichž témata byla společnosti známa, a tak všichni jen nepřítomně předstírali, že mu věnují pozornost. Stávalo se, že Hitler během svého monologu usnul. Společnost se šeptem bavila dál a doufala, že se vůdce probudí právě včas k večeři." Byla to opravdu jen Hitlerova energie, která lomcovala jeho hlasivkami při jeho fantasmagorických nočních vystoupeních? Rozhodně ne. Byla to energie jeho nadšených obdivovatelů, energie, která odjakživa patřila králům nebo milovaným představitelům lidu. Je známo, že ženy mívaly při jeho vystoupeních orgazmus. Když se k němu upínala pozornost vzrušených fanoušků a obdivovatelů, stával se z něho geniální politický showman. Když ale pouze předstírali, že jej poslouchají, začal být nudný a záhy usnul.

Hitler neustále (většinou úspěšně) aktivoval energii ostatních lidí, aby směřovala k jeho osobě. Tato dostředivá dispozice je typická pro ženy. V této souvislosti je zajímavé tvrzení německého historika Lothara Machtana, že Hitler byl homosexuál. Machtan říká, že Hitler měl v životě více těsných přátelství s muži než se ženami. Dvacetiletý Hitler žil v roce 1908 asi čtyři měsíce v jedné místnosti s Augustem Kubizekem a nosili třeba i stejné věci. Kubizek po létech napsal: "Lidé nás museli považovat za bratry a my jsme to také chtěli." Z první světové války pochází Hitlerovo důvěrné přátelství s Ernestem Schmidtem, o obou mluvili někteří jako o "teplých bratřích". "V tom také spočívá asi klíč k dosud nezodpovězené otázce, proč Hitler zůstal za celou válku jen obyčejným frajtrem. Ve dvacátých letech žil Hitler ve "fašistické kultuře mužských svazků, k jejímž pilířům patřila i ideologicky nabitá mužská erotika a sexualita." Zde se spřátelil se řadou mužů, včetně svého pozdějšího zástupce Rudolfa Hesse. "Můj Rudi, můj Hesíčku," oslovoval ho a Hess, se později přiznal z náklonosti k Hitlerovi: "Miluji ho." "Od třicátých let se Hitler cítil vydíratelný svou minulostí," říká Machtan, "a zahájil systematické pronásledování homosexuálů."

Hitlerovu homosexualitu nelze jednoznačně potvrdit, můžeme však rozhodně říci, že to byl sexuální deviant. Takových jsou ovšem stovky a žádný nezpůsobil katastrofu, která zasáhla celou lidskou civilizaci. Nezbývá nám, než pitvat dále. Mezi různými složkami Hitlerova charakteru se však jako nejvíc určující jeví jeho nekrofilní orientace. Byl zcela okouzlen a trvale fascinován smrtí. Sadista chce druhého podmanit, nekrofil ovšem miluje smrt, a proto rád zabíjí. Pojem nekrofilie jakožto širší lidské orientace zavedl do obecného povědomí Erich Fromm, který je znám svými vynikajícími analytickými portréty osobnosti velkého vůdce. Erich Fromm uvádí pozoruhodný postřeh, zajímavou charakteristiku, která je typická pro osoby s nekrofilní orientací a která je nadmíru typická právě pro Hitlera. "Osoby s nekrofilní orientací mají v obličeji výraz, jako by stále čichali něco připáleného."

Vladimír Volma, z jehož textu čerpám některé informace, píše: "Hitler byl živým důkazem pravdivosti prastaré moudrosti, že drzost není totéž, co odvaha, a že obě zmíněné pohnutky k činům mohou být někdy k nerozeznání. Jeho údajná železná vůle, houževnatost a soustředěnost k cíli jsou pouhou fikcí z nevědomosti. Byl člověkem v podstatě líným a pasivním, neochotný cokoliv učinit pro druhé. Strhující verbální aktivita politického řečníka byla pouhým křikem dítěte, které se dožadovalo energeticky výživné pozornosti ostatních lidí. Jeho pozdrav pravou paží působil poněkud zmrzačeně, jako by zdravil ochrnutou rukou, energie z jeho dlaně nesměřovala k jeho obdivovatelům, ale zpět k němu samotnému. Zatímco davy jej zdravily mohutnými přívaly energií ze zdvižených, chtělo by se říci ztopořených, pravic. Hitlerova velikost byla jen načechraným peřím nepřátelsky naladěného kohouta."

Na tomto místě text prozatím ukončím, tedy jej nechám nedokončený. Případ Hitler pro mne zůstává stále otevřený. Řeknu na závěr jen tolik. Celé dvacáté století bylo ve znamení vlády politických psychopatů. Začátek dvacátého prvního století byl tvrdě poznamenán teroristickým útokem na USA. Jedinci jako Hitler nejsou žádná mrtvá minulost. Myslím, že temné dějiny minulého století by nás měly vést ke krajní obezřetnosti.