Mám obavy, že si dost lidí v české společnosti dosud neuvědomuje zásadní věc: žádný z těch pracovníků zaměstnání, které se mu nelíbí (které neumí, nechce umět, které ho otravuje), dělat prostě NEMUSÍ! Lidé ještě bohužel nezaznamenali úžasnou novinu: nikdo nemusí dělat to, co dělat nechce. Není třeba mi spílat do nevděčných zákazníků supermarketů, když chudinky pokladní nemají dostatek peněz (ale mají dlouhou pracovní dobu atp.).

Nemyslím, že jsem cynická, pokud řeknu: je mi to srdečně jedno a nechci být obtěžována problémy cizích lidí - stačí mi ty mé. K tomu, aby se pracovníci hypermarketů (supermarketů, úředníci, učitelé atd. atd.) hlásili na místo, které nyní zastávají, je nikdo nepřemlouval, ani já - jejich dnešní zákaznice. Oni DOBROVOLNĚ podepsali pracovní smlouvu a souhlasili s jejím zněním: s platovými podmínkami, s délkou pracovní doby, s tím, že smějí (ale spíše nesmějí) zakládat odbory... Pak byli zařazeni na místo, na něž podepsali smlouvu, a začali nadávat. Chápu, že jim nemusí vyhovovat to, co jim zpočátku připadalo jako "dobré pracovní podmínky", ale vážení, to je problém každého zaměstnaného jednotlivce! Pokud je plat zaměstnance skutečně tak nízký, jak si stěžuje, proč a) na to mám doplácet já (zákazník) a ještě snad příslušného člověka litovat a dovolit mu, aby za to byl na mne skrze svou pozici nepříjemný, b) tento člověk neodejde ze své pozice pryč? Má tak málo peněz, že se to blíží podpoře v nezaměstnanosti? Dobrá, ať na ni jde, pokud je tomu skutečně tak a pokud to tak cítí. Pak může osm hodin denně klimbat nohama před televizí a mít "své jisté" bez dřiny. Další argument často zní: a kdyby všichni nespokojení odešli na podporu, jak by to s Českou republikou dopadlo? Na to lze odpovědět jediné: napřed to udělejte, pak to (všichni) uvidíme. Je zbytečné se zabývat variantami "kdyby", které dosud nenastaly, jen nám to ubírá myšlenkový prostor pro současné a skutečně existující skutečnosti.

A tak mne jako zákazníka (klienta) opravdu nezajímá, jaké má daný člověk v práci problémy. Já také neobtěžuji mně neznámé lidí tím, že bych si v supermarketu stoupla na nějaké frekventované místo a začala nahlas vypočítávat, jak na mne - chudinku soukromou podnikatelku s malou firmou - stát kašle, jak trpím druhotnou platební neschopností či jaké mám problémy se svým personálem. Kdybych to udělala, asi bych byla všem pro švandu. Přitom právě takto se lidé pracující "na očích" (prodavači, úředníci atd.) běžně chovají! Onehdy jsem stála u zeleniny v Tesku, kde obsluhovala nesmírně milá paní. Byla tak milá, že jsem jí to řekla - jak jsem ráda, že vidím v obchodě usměvavý obličej. A víte, jak ta paní reagovala? Okamžitě svěsila koutky úst a řekla mi: "Ale víte, za jak málo peněz a jak dlouhou pracovní dobu?" V danou chvíli jsem jí fandit přestala. Obtěžovala mne jako zákazníka, který má dost svých problémů, svými PRIVÁTNÍMI problémy, které s naším vzájemným vztahem (zákazník - obsluha obchodu) neměl naprosto nic společného!

A tak jsem ráda, že se občas i mezi českými spotřebiteli objevuje rozumný hlas, který v tomto případě reprezentuje Martin Žingor z diskuze, která k článku vznikla. Cituji:

"Pane Alenzo a Pavle Goro, dávám 100% za pravdu pí. Pilařové - proč by si měla něco "zkoušet" (měla jsem si jít stoupnout za pult a zkusit si, jak strašné je prodávat v takovém supermarketu - pozn. D. P.)? Každý má dělat to, co umí a na co stačí, pak by to tady vypadalo jinak!!! Řeznice prodává květiny, kuchař spravuje auta, uklízečka prodává textil apod. Jestli nemáte trpělivost se zákazníky, jděte zametat chodník nebo vyvážet popelnice!!! Sám jsem pracoval v obchodě 3 roky, poté jsme toho nechal - prostě mě to nebavilo, a to je nejlepší odejít. Dělám, co umím a v čem jsem profesionál."

Já jen dodávám: dělám, co umím a v čem se SNAŽÍM být profesionál - protože pokud už jsem někde zaměstnán, je to moje osobní volba a já ve své profesi (ať je jakákoli) profesionální být chci. Bylo by dobré, kdyby tyto zásady česká společnost konečně pochopila.

Poznámka (J. Štemberk): Ustanovení v pracovní smlouvě, kterým by měl být zaměstnanec zavázán k tomu, aby byl členem určitých odborů nebo k tomu, aby nebyl členem žádných odborů, by bylo neplatné. Pokud by takové ustanovení zaměstnavatel do pracovní smlouvy dal a pak vymáhal jeho plnění, mohl by se zaměstnanec vůči němu domáhat nároků z titulu diskriminačního jednání. Naproti tomu je možné v pracovní smlouvě sjednat tzv. zákaz konkurence, t.j. v případě prodavače v supermarketu, že nesmí ve volném čase prodávat u jiného zaměstnavatele nebo provozovat vlastní obchod.