Já jsem pro privatizaci vždycky a všeho a už dlouho. A protože se hodně zabývám převážně mediálními záležitostmi, tak mluvím i o odstátnění televize a rozhlasu. Mluvím o tom dlouhodobě, určitě asi deset let.

Privatizace je slovo, který jsem nikdy moc v těchhle souvislostech nepoužíval. Privatizace jako terminus technicus je převedení majetku státu do majetku soukromého. V tomhle případě ten termín přesně nesedí, protože nejde o majetek někde na Kavčích horách (budovy a zařízení ČT) nebo na Vinohradské ulici (Český rozhlas), daleko více jde o vysílací kmitočty. Tam je vůbec sporný nakolik je to majetek. Ale budiž, říkejme tomu privatizace. Jen pro zjednodušení.

Napsal jsem o tom spousty textů v letech 1993 až 97, kdy jsem dělal v Lidových novinách a koneckonců byl jsem historicky první vedoucí Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání. Snažil jsem se tehdy napomáhat vzniku soukromých elektronických médií.

Jako poslanec České národní rady na začátku 90. let jsem se taky zasahoval o otevření mediálního prostoru i pro soukromé aktivity. Jsem autor asi nepříliš systémového, ale tehdy asi symbolického rozhodnutí z konce roku 1990. Na můj návrh tehdejší Česká národní rada prosadila, že se část rozpočtu Československého rozhlasu a televize rozdělila mezi soukromá média. Takže je to dlouhodobá obsese. Určitě není způsobená současnou krizí v ČT.

Já nejsem v ODS, já jsem parlamentní úředník. Samozřejmě mluvím s lidma s ODS. Pokud je mi známo, tak ODS je pravicová strana a pravicový strany by obecně asi zřejmě měly podporovat spíš věci privátní než erární. Tam určitě takový názory existujou, fakt je ale, že se to mnoha lidem zdá buď nereálný nebo příliš odvážný. Současná krize kolem český televize, přispěla k tomu, že o tom začali skutečně uvažovat. Teď přemýšlí mnohem víc než dřív.

No, je to krize, je to politickej a společenskej problém. Je to problém profesní, mediální a hodně intenzivní.

Je zajímavý jak velký emoce ta bedna z obrázkama vzbuzuje. Jak mají lidi blízko k velikým slovům, fatálním konfliktům. Mám typický a konkrétní příklad.

Byl jsem na debatě s televizním tématem ve Svobodné Evropě se svým bývalým kolegou poslancem, dneska poradcem jednoho senátora. Tam jsme se normálně standardně hádali, protože v takovejch pořadech se člověk hádat má už proto, aby se tam něco dělo. A když se pak po natáčení všichni na chodbě přišli podívat jestli si nedáme po hubě, tak jsem mu položil ruku na rameno a říkám, "Ale mi se tady s Oldou máme rádi, kamarádíme se deset let, že jo?", a von na to se zcela vážnou tváří, "No teda já už ne." A já říkám, tak se zasměj, usměj se tady na ty lidi dyť ti to hrozně sluší, tak nebuď takhle zakaboněnej a křečovitej. A on mi řek: "Tys mě teda pěkně zklamal" a zmizel tam v nějaký kanceláři.

Prostě ta bedna je zvláštní a tyhle emoce sebou nese. To těžký přeexponování je spíš smutný.

V nějaký souvislosti s tímhle problémem jsem napsal nedávno takovou větu ve smyslu, že nevim, která strana vyhraje. Asi žádná si myslím, prohrajou všichni. Ale v každým případě i když nějaká vyhraje, tak ta druhá strana tady zůstane. Ty lidi tady budou žít dál a budou si nejspíš myslet totéž.

Výroky některých lidí mi připadají jako...že si představujou, že se jejich oponenti nakonec vypaří. Že zmizí z tohohle světa. To je skoro pálení mostů. Jak s těma lidma chtějí za rok, za dva, za pět let mluvit? Spolupracovat, bejt v kontaktu?

Při tom jde o docela standardní politickej a systémovej problém.

Já si obecně myslím a myslel jsem si to dávno před tím, než jsem se stal poradcem pana Klause, že on se o média zajímá mnohem méně než by si zasloužily. Uznávám a respektuju, že se pan Klaus na televizi nedívá. Viděl jsem ho maximálně občas v práci se dívat na Eurosportu na nějakej tenis.

Byl jsem ho jednou navštívit doma a můžu odpřisáhnout, že na svý vlastní bedně neuměl ztišit zvuk. Nevěděl jak se to dělá.

Respektuju, že se nedívá na televizi, a tudíž věci, který se dějou v mediální oblasti nepovažuje za podstatný. Já jsem si jenom vždycky přál, aby se na to díval jako na docela důležitej byznys, ve kterým se ročně otočí 15 milard korun. A jako na významnej fenomén.

Myslím, že to nikdy nedělal a začal se o to blíže zajímat až teď.

Nevím. Nerozumím přesně slovu pozice. Ale Ivan Langer je předsedou mediální komise, Kateřina Dostálová je členkou té komise a je samozřejmý, že se tím zaobírají detailněji. Václav Klaus se tím zabývá jako politickým problémem. Stalo se to předmětem politického konfliktu, proto se o to takhle zajímá. On se o to určitě nezajímá do takové hloubky, jako kdo, kde bude sedět a na jakým fleku a jak bude vypadat kterej paragraf.

Já jsem rád, že řekl slovo privatizace.

Konečně první významnej člověk v týhle zemi, řekl něco, co já říkám deset let. To je prima, už nevypadám jako úplnej šílenec, když to se mnou říká někdo takhle významnej. Ta jeho teze kvůli které to řekl, je docela jednoduchá. Vy jste novináři a víte dobře, že lidi který dělají v privátních a veřejnoprávních médiích, jsou si velmi podobný. Však taky existuje nějaká fluktuace. A jsou to lidi, který mají nějaký názory, kamarády, zájmy, vztahy, zvyklosti.

Problém je v tom jaký mají korektivy.

Zatímco v privátní sféře je tím nemilosrdným korektivem trh, který nedává prostor dlouhodobě dělat něco jiného než je v souladu s přáním diváků a posluchačů, tak u veřejných stanic masivně dotovaných z veřejných peněz, tam to tak není.

A já se ptám - co nahrazuje u jejich novinářů tenhle korektiv. Měl by to bejt nějakej korektiv veřejný kontroly. Včera se parlament o tom bavil spousty hodin. Vždycky bude šance a pokušení se o vliv na tyhle média rvát. A nejen u politiků.

To jsem pro. Když jsme první v hokeji, proč ne v tomhle. Bylo by to bezvadný.

A co je to služba veřejnosti? Česká televize za Ivo Mathé, byla ta, která začala vysílat Dallas, erotický pořady a Highlandera. To nebyla Nova. Česká televize uvítala rok 1993 novoročním striptýzem.

Dám vám příklad. Když budu chtít po kamarádovi, kterej má soukromý rádio, aby pouštěli písničky mojí kapely, tak to neudělá, protože nehrajeme žádnej popík. Máme vyhraněnou a pro něj malou skupinu posluchačů a tím by šel proti sledovanosti. A ten rozdíl je měřitelnej a stojí prachy. To by byla drahá pomoc kamarádovi. To samý platí pro politický kamarády.

U veřejnoprávních stanic tenhle korektiv neexistuje. Podívejte se, co hrajete na Radiožurnálu. Zpravodajství je dělaný pro jednu posluchačskou skupinu a muzika pro jinou. Kdo to kdy kde viděl? Co to asi způsobuje? Co asi. Napojení hudebních dramaturgů na určitý vydavatelství. Co se hraje, to se prodává. Vyrábí to prachy konkrétním lidem.

Včera mi ministr školství říkal, že zjistil, že ministerstvo školství platí osm let český televizi nějakou částku za vysílání pro školy. Ale televize ho už osm let nedělá. A nikdo vůbec nezjistil, že tam ty peníze pořád jdou. Automaticky, celý ty léta.

A pro Hodače to bylo taky nepřijatelný. Já myslím, že říkáte půl té věty. Celá zněla, že buď najdou nějaký způsob vzájemný koexistence anebo by měly odejít obě strany sporu. Já s tím nesouhlasím. Nechápu proč by měl odcházet legálně zvolený ředitel. Měli by odejít lidi, který ho odmítli poslouchat.

Já bejt šéfredaktor v nějakejch novinách, tak lidi, který mi řeknou "vy nejste šéfredaktor", si prostě sbalí klobouk a hůl a půjdou.

Tvrdím, že instituce typu Český televize je nereformovatelná. Lze ji pouze zrušit. Myslím, že by jí nezreformoval ani pan Hodač. A ani si nejsem jistý jestli to důsledně chtěl udělat.

Ale podařilo se kolem jeho osoby vzbudit zvláštní šílenství. On nám nešlápl na kuří oko. Já si myslím, že tenhleten hodnej pán by nějakej způsob soužití s tím tajuplným zámkem nakonec stejně našel.

A řeknu ještě jednu věc. Vy jste z Českýho rozhlasu, do něj jako ředitel přišel Václav Kasík, taky člověk zvenčí, z privátního sektoru a já jsem byl rád. Přišel tam s tím, že některý věci změní. Včetně muziky, která se tam hraje. Dneska mám spíš pocit, že se naučil s tím barákem žít než aby ho chtěl měnit. A v televizi je síla setrvačnosti ještě daleko větší. Myslím si, že nikomu nic nehrozilo. Ale podařilo se vyvolat určitej strach. A mimochodem. Myslím si, že je to celý klamnej cíl.

Říkáte hroznou lež a jeden z největších mýtů. Je to jinak.

Ne, ne. Já to řeknu, protože jsem se toho přímo účastnil. Podle mýho hlubokýho přesvědčení nedělal svoje pořady nestranně. Má totiž svoje přátele jen na jedný straně politickýho spektra. Nedělal je korektně a mně by to zase tak nevadilo. A třeba ani panu Klausovi, kterej se na to ani nekouká.

Problém s Prorokem jsem tehdy zažil, já ho i popsal. Klidně vám to někam pošlu. Nebyla žádná nespokojenost z jeho výkonem, ale se způsobem jak se snažil Klause do toho pořadu dostat. Protože lhal ostatním účastníkům debaty, že pan Klaus účast slíbil a na základě toho získal jejich účast. A na základě jejich účasti pak zpátky tlačil na Klause.

Klaus měl bejt prostě pryč, neměl tehdy volný termín. Nechtěl tam jít. Několikrát jsem všechny ujišťoval "Ne, opravdu tam nebude, má jinej program."

No a Roman, mimochodem minulej tejden jsme tady spolu seděli, on sem občas zajde, říkal, no jo, ale když ostaní pánové už slíbili...on si naivně představoval, že si vzájemně nezavolají, že se to nerozkecá. V týhle zemi...

K tomu nám po nějakých lidech vzkázal ať Klaus přijde, jinak tam bude cedulka s jeho jménem u prázdné židle.

Nemůžu si bejt jistej. Jenom znovu řeknu: "Pokud bude médium závislý na něčem jiném než na trhu, vždycky bude závislý na lidských vlivech."

A jestli politik zavolá dramaturgovi já to chci takhle a jinak, tak je to špatně. Ale to není politickej vliv, to si jen přihřejvá svojí osobní polívčičku.

O tom nic nevím. Já jenom vím o své včerejší dohodě s premiérem Milošem Zemanem, že příštím ředitelem televize budu já. Dohodli jsme se na tom u oběda. Řekl jsem mu, že jsem člověk nezávislej, celoživotní nestraník.

Měl jedinou podmínku. Půl hodiny pro premiéra každý den. A protože se nenechám příliš ovlivnit, tak jsem řekl, že mu dovolím jenom 20 minut. On řekl 25, tak jsme si plácli. Jste první komu jsem to řekl.

Jo dejte to do Lidových novin.

Trvalo to tak dlouho, jak jsem to teď říkal.

Vliv veřejné sféry na tuhle oblast je legitimní. Mně neděsí jestli člen televizní rady někam šel nebo nešel. Mimochodem, on taky nemusí vůbec poslechnout.

Dobře, já vám řeknu jednu věc. V ODS z otevřených zdrojů věděli od července 2000, že v radě chtějí odvolat Chmelíčka. První kdo s tím nápadem přišel byl pan Rejchrt z Unie Svobody, kterej z Chmelíčka umíral. Ne Dědečková nebo někdo jinej. Jediný co se tehdy z ODS ozývalo bylo: Neblbněte, máte to vůbec promyšlený? Nakonec si to slízneme my."

Dědečková už od léta kolem toho měla několik prohlášení a rozhovorů. A skutečně. Ty lidi si vždycky dělali co chtěli. Vím bezpečně o tom, že si politici ODS po celý podzim stěžovali, že nemají žádné informace ani vliv na to, co chce rada udělat. A já vám řeknu proč. Protože byly senátní volby a u několika lidí se ozval strach, že se radní splaší a udělají něco, čehož důsledky dopadnou na ODS.

Já nevím, snad čtete noviny. Kdokoliv projde ve vzdálenosti dvou kilometrů kolem ODS a spáchá zločin, je za tím ODS. Členy Rady přeci podle zákona vždycky nominují poslanci za nějakou stranu.

Já myslím, že zabývala. Pana Drahoše si pozvala a přijala jeho dočasné vysvětlení. Drahoš pak odmítl nabídku pana Hodače na místo programového ředitele v Praze.

To je všude na světě. V USA, ve Francii. Je na to asi deset tisíc studií, nic chytřejšího nevymyslím. Je to tak. Prostě 80 procent médií v Americe patří levici. 80 procent univerzit taky. Ve Francii taky. Je to z povahy věci.

Zlí jazykové tvrdí, že levičáci raději mluvěj a pravičáci makaj. Proto jsou spíš v byznysu a ne na univerzitě nebo v médiích.

No, (pauza) skoro vůbec, až teď.

Dělat z nich nějakou kooperující dvojku není přesné. Na spoustu věcí mají každý jiný názor. Často jdou proti sobě.

Nerad komentuju dění v ODS. Myslím, že by to nesli z velkou nelibostí. Já nejsem členem ODS, ale poradce Václava Klause. Mluvíte o dvou lidech z pěti nebo šesti, kteří stranu zastupují v mediální komisi.

Ano, bohatě.

Nebyla otázka privatizace alespoň jednoho kanálu české televize vytažena v souvislosti s tím, že se očekává prohra v arbitrážním řízení (..dám si ještě jedno...) mezi Železným a Laudrem. Aby třeba dostal něco jiného než vzájemně prorostlou Primu a Novu?

Ne, arbitráž Český stát nikdy v žádném případě nemůže prohrát. Jestli ano, tak sežeru tenhle mikrofon. Celá žaloba je špatně a nesmyslně postavená. Oni tady nikdy televizi neměli a nemůžou jí vymáhat. Ta pravděpodobnost je nulová. (Tácha:..eště pivo, díky.)

Nebyli účastníkem licenčního řízení. Tím byla firma CET 21, která měla dva investory: Českou spořitelnu a CEDC. Žádné CME tehdy neexistovalo. Že by se snad českej stát bál? Ne, jsou někteří úředníci, který chtějí vytvořit dojem, že se český stát bojí, aby z toho mohli osobně profitovat.

Jsou to dva náměstci dvou ministerstev. Plus další lidi. Nebudu je jmenovat. Kdyby stát zastupovali lidi loajální ke státu a ne k někomu jinému, tak je to absurdní. A i kdyby. Neexistuje praktický nástroj jak by to provedli. Dneska existují daleko lepší nabídky pro televizní kanály, než je voňavkářská firma.

To není loajalita. Od Novy zaznělo jednu dobu velmi nesouhlasné mručení, když slyšeli některý jména, který nastupujou do ČT. Železný nechce, aby byla ČT efektivní. Co kdyby začali tlačit ceny inzerce dolů? To by pak museli taky. Nově vyhovuje bordel v České televizi.

Tam není žádná solidarita, ale těžký byznys. Nejlepší partner v obchodě je ten, kdo něco potřebuje, kdo je v nouzi. S ním se rychle dohodnete. Rychle něco podepíše, moc to ani nečte. Snadná věc.

A je hotovo. Redaktoři se ještě zmazali někde cestou domů. Co dělal muzikant, poslanec, novinář a poradce předsedy sněmovny nevím. Asi to samý. Hodně proti svý vůli přepisuju a upravuju záznam. Končím v půl pátý ráno a jdu spát.

Je 14. ledna 2001.