14. 5. 2002
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
14. 5. 2002

Historikové proti znásilňování dějin

Stanovisko Sdružení historiků České republiky

Jaroslav Pánek, Jiří Pešek
"V posledním období se setkáváme ve středoevropském politickém prostoru se zkreslenými či lživými interpretacemi moderních dějin a s politickým zneužíváním historických argumentů v souvislosti s tzv. Benešovými dekrety. Podílejí se na tom mimo jiné i Lidové noviny, MF Dnes a regionální tisk. Soudnému čtenáři musí být jasné, že politické zneužívání historie je i útokem na postavení české státnosti," praví se v časopise Sondy č. 21/02, který v červnu 2002 nakonec otiskl níže uvedené stanovisko Sdružení historiků. Text v časopise Sondy dále pokračuje: "K tomuto jevu vydalo stanovisko Sdružení historiků České republiky, jediná celostátní profesní organizace vědecky pracujících historiků. Na znění textu se autorsky podíleli pracovníci dvou ústavů AV ČR - prof. Jaroslav Pánek, ředitel Historického ústavu a předseda Sdružení historiků ČR, dr. Jiří Kocian z Ústavu pro soudobé dějiny a ředitel Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK prof. Jiří Pešek. Stručnost textu je dána výlučně snahou o dosažení maximálně úsporných a odbornou terminologií nezatížených formulací. K stanovisku uspořádalo sdružení tiskovou konferenci, jíž se zúčastnila i předsedkyně AV ČR Helena Illnerová." - Stanovisko historiků publikujeme níže.

Střední Evropa propadla živelnému historismu - novináři, publicisté, politici a další ochotníci se opět jednou zmocnili dějin jako útočné zbraně. Začali je účelově přehodnocovat a nacházet v nich argumenty k podpoře svých momentálních programů a zájmů. Přičiněním těchto amatérských vykladačů minulosti si mají středoevropské národy uvědomit, že cesta k civilizovanému soužití národů nevede od nynějšího - zajisté nedokonalého - stavu věcí postupem do budoucnosti, nýbrž oklikou přes minulost. V zájmu ovládnutí současnosti a budoucnosti prostřednictvím dějin dochází ovšem k takovému výkladu minulosti, který nemá nic společného s jejím vědeckým poznáním a kritickou interpretací. Účelovým výběrem jednotlivin, používáním polopravd i prokazatelných lží je obraz dějin deformován do té míry, že se v něm veřejnost jen stěží dokáže orientovat.

Za situace, kdy se diletantsky nekritický a svévolně zmanipulovaný výklad dějin stává příčinou mezistátních nedorozumění a předmětem politických jednání parlamentů, pokládáme za svou povinnost co nejstručněji formulovat několik vět o českých dějinách 20. století, o tématu, jež se v poslední době stalo předmětem zvláště intenzívního zkreslování a mediálního zneužívání. Jsme přesvědčeni, že poznávání dějin představuje otevřený proces, máme však zároveň zkušenost s tím, že utilitární překrucování a popírání poznatků o minulosti, prověřených v mezinárodní vědecké diskusi, se může stát jedním z nejúčinnějších nástrojů k rozeštvávání společnosti uvnitř jednotlivých zemí i národů navzájem. Svým vyjádřením chceme na toto nebezpečí upozornit a uvést několik orientačních bodů pro příští diskusi.

  1. Střední Evropa představuje po etnické stránce mimořádně složitý prostor, v němž problémy soužití a konflikty etnik, národů a národnostních menšin trvaly po více než tisíciletí, a to až do migračních dramat v předvečer druhé světové války, v jejím průběhu a krátce po jejím skončení. Tak jako i v jiných částech světa, ani ve středoevropském regionu nikdy neexistovala etnicky a nacionálně vyvážená, "spravedlivá" a dlouhodobě rovnovážná situace. Po nejednou dramatických proměnách, jež nastávaly v průběhu dějin, proto nikdy nebylo možné s odstupem restituovat někdejší "ideální" stav. Jediné, co obyvatelům této části světa po každé z katastrof vždy znovu zbývalo, bylo hledání nové vratké rovnováhy soužití, porozumění a spolupráce.
  2. Za stabilizační činitel v naší části kontinentu je ve zpětném - idealizovaném - pohledu často označována habsburská monarchie. Ve skutečnosti Rakousko-Uhersko nenabízelo ani zdaleka optimální řešení složitých středoevropských poměrů, nýbrž zůstávalo jen jedním z řady neúspěšných pokusů o mocenskou integraci tohoto prostoru. Česká politická reprezentace se od osmdesátých let 19. století soustavně snažila o vnitřní - federalizační - reformu monarchie, o zrovnoprávnění všech jejích národů. Toto úsilí, které v různých formách a přes opakované neúspěchy trvalo až do roku 1917, nedošlo však naplnění.
  3. Rakousko-Uhersko se stalo (za intenzívní a cílevědomé podpory Německého císařství) prvým agresorem v první světové válce, za což nesou vinu především habsburská dynastie a mocenské elity jejích vládnoucích národů - rakouských Němců a Maďarů. Ani nezměrné válečné utrpení všech obyvatel monarchie nedovedlo její reprezentaci k nutným federativním reformám a k uzavření míru. Ve chvíli zhroucení vojenského úsilí Německa a Rakousko-Uherska se koncem roku 1918 na jejich troskách ustavily nástupnické národní státy a bývalým vládnoucím národům zůstala podstatně okleštěná území, zasažená traumatem porážky a revolučního rozvratu.
  4. Československá republika vznikla a ustavila se jako výraz funkční české domácí státnosti, vůle, ochoty a schopnosti převzít zodpovědnost za válkou vyčerpanou zemi a její obyvatelstvo a zároveň jako důsledek rozsáhlé a úspěšné politické i vojenské zahraniční akce. Její mezinárodní uznání bylo výrazem spojenecké důvěry v českou způsobilost vytvořit a udržet v čase rozvratu a obecného chaosu v srdci Evropy stabilitu a demokracii. Německá menšina v českých zemích - jak později konstatovali její vlastní reprezentanti - k vlastní škodě zpočátku nepochopila rozměr porážky centrálních mocností ani efemérnost levicového revolučního opojení a nepostavila se na stranu vznikající republiky.
  5. Československo zajisté nebylo státem dokonalým. Ve střední a východní Evropě však nejdůsledněji usilovalo o vybudování demokratického zřízení a vytvořilo unikátně vysoký standard pro státně podporované kulturní, společenské a politické uplatnění národnostních menšin. Němečtí občané republiky se stali plnoprávnými občany demokratického státu, jejich volení představitelé se od roku 1926 podíleli na vládě v tomto státě, a to daleko větší měrou, než se mohli Češi podílet na vládě v Rakousko-Uhersku.
  6. Československo se ve třicátých letech stalo útočištěm mnoha německých demokratů či množství z rasových důvodů pronásledovaných osob, prchajících před nacismem. Většina příslušníků německé menšiny, mj. těžce zasažené světovou hospodářskou krizí, však v nacionálním socialismu sousedního státu nalezla svůj ideál. Loajalita Sudetských Němců vůči Československu radikálně poklesala - projevilo se to v parlamentních volbách roku 1935 a ještě drastičtěji v komunálních volbách roku 1938, kdy Henleinova, Hitlerovou Třetí říší financovaná a ovládaná Sudetoněmecká strana shromáždila na 88 % (1 279 000) všech německých hlasů. Na straně demokracie zůstali jen němečtí sociální demokraté. Ti také - spolu s těmi německými Čechoslováky, kteří byli nacisty prohlášeni za židy - nejhůře doplatili na mnichovský diktát a na odtržení československého pohraničí ve prospěch Třetí říše.
  7. Nacisticky orientovaní Sudetští Němci (přes půl milionu z nich vstoupilo do NSDAP, čímž sudetoněmecká stranická organizovanost se 17 % veškeré populace zaujala s velkým odstupem nejvyšší pozici v celé říši) se aktivně podíleli na okupačním teroru v českých zemích. Jejich volení představitelé v součinnosti s říšskými nacisty připravili plán na úplnou likvidaci českého národa. Nacistické Německo, jehož se Sudetští Němci stali občany, zahájilo od roku 1939 projekt rozsáhlých nucených přesunů zahraničních německých menšin zpět do říše a návazně transferů a exterminace slovanských menšin z území, určených pro germánskou kolonizaci.
  8. Nacistické Německo, které přes sliby z Mnichova okupovalo 15. března 1939 českomoravský zbytek okleštěného Československa, rozpoutalo druhou světovou válku a na ni vázané soustavné vyvražďování východoevropských národů. Stalo se tak hlavním viníkem největší tragédie lidských dějin, která stála životy 60 milionů lidí a vedla k nevídaně krutému holocaustu Židů a Romů i ke gigantickému nástupu genocidy dalších národů. Poražené a bezpodmínečně kapitulující Německo zaplatilo za tuto vinu ztrátou třetiny svého území, útěkem, vyhnáním a transferem 12 milionů lidí ze střední a východní Evropy do zmenšeného a rozděleného Německa a dočasným zánikem státní suverenity.
  9. Hned po počátku druhé světové války se ve spojeneckých kruzích začalo prosazovat přesvědčení, že poválečná stabilizace kontinentu bude jednou možná pouze v případě, kdy ze střední a východní Evropy bude odstraněn fenomén menšin. V roce 1942 proto britská vláda přijala rozhodnutí o transferu (resp. vyhnání) německých menšin z osvobozených zemí. Roku 1943 se k tomuto názoru připojila vláda USA, Svobodní Francouzi a konečně i SSSR. Také československá a polská exilová vláda zastávaly tuto koncepci, od počátku války radikálně propagovanou též odbojovými skupinami ve vlasti i exilovými vojenskými jednotkami.
  10. Porážka Německa se nikde v Evropě neobešla bez utrpení nevinných příslušníků německého národa. S politováníhodnými excesy je spjat rovněž tzv. divoký odsun Němců z Československa, při němž se projevily důsledky války, nacistického teroru a s ním spojeného extrémního rozkolísání právních a etických norem jednání také na české straně. Sudetští Němci byli (až na prokazatelné antifašisty a oběti nacistických perzekucí) podle - v té době v Evropě i Americe obecně sdíleného - principu kolektivní viny zbaveni československého občanství, většiny občanských práv i majetku.
  11. Zhruba tři miliony Němců, vyhnaných a (od srpna 1945) odsunutých z českých zemí, tvořily čtvrtinu z celkového počtu vysídleného německého obyvatelstva. Transfer se stal nedílnou součástí demografických, politických a mezinárodně právních proměn poválečné Evropy a byl potvrzen postupimskou konferencí, stejně jako nové německé hranice na Odře a Nise nebo další územní změny ve střední a východní Evropě.
  12. Konfiskace majetku nacistické říše i majetku německých menšin byla v celé Evropě přímým důsledkem válečných událostí a ekonomických ztrát nacisty okupovaných zemí. Rozhodla o tom v návaznosti na válečné spojenecké normy pařížská reparační konference, která též přiřkla Československu velké válečné reparace (z nich bylo zaplaceno jen několik promile určené ceny).
  13. Dekrety prezidenta republiky, vydávané v době absence voleného parlamentu v exilu i v právě osvobozeném Československu, se po schválení provizorním Národním shromážděním staly řádnými zákony. Byly - podobně jako analogická opatření v jiných zemích vítězné protifašistické koalice - nástroji boje proti nacismu, poválečné denacifikace a obnovení demokratického právního řádu na území Československa. I když jsou po československém přijetí ústavní listiny práv a svobod od konce roku 1992 již neúčinné, patří k historii právního vývoje České republiky a Evropy v době, kdy začala překonávat důsledky nacistické agrese a druhé světové války.
  14. Amnestie na násilné činy, spáchané v době boje proti nacismu a osvobozování Československa, přijatá roku 1946, se apriori nevztahovala na poválečné zločiny proti německé menšině v Československu. Po jejím vyhlášení bylo (do počátku roku 1948) vedeno na 40 soudních procesů proti pachatelům poválečných vražd.
  15. Československo bylo obětí agrese ze strany nacistického Německa a jeho obyvatelstvo se stalo objektem selektovaného, ale masového exterminačního teroru, který vyvíjeli představitelé, příslušníci ozbrojených a represivních složek a další občané Třetí říše, včetně sudetských Němců a Rakušanů. Z nich byla - mj. v důsledku útěku, vyhnání a transferu německé menšiny z Československa - potrestána jen menší část. Nacisty bylo v Čechách a na Moravě zavražděno nebo v řadách československých vojenských jednotek padlo na 300 000 československých občanů všech jazyků a národností. Více než 200 000 Sudetských Němců padlo za Hitlerovo Německo, dalších více než 6000 spáchalo sebevraždu a 25-40 000 Sudetských Němců zahynulo v rámci vyhnání či transferu.

Dějiny střední Evropy ve 20. století byly z valné části zlé, ba kruté. Utrpení vyhnanců pokračovalo ještě nejméně deset let v nové německé vlasti, Československo připadlo v důsledku války do mocenské sféry Sovětského svazu a trpělo nesvobodou až do roku 1989. Na počátku 21. století lze všechny tyto skutečnosti a procesy uceleněji vysvětlit a se zřetelem k novým zkušenostem i nově posoudit. Nelze je však změnit. A to ani se zřetelem ke skutečnosti, že se evropský i světový pohled na takové jevy, jako je kolektivní vina nebo nucené migrace, v průběhu desetiletí diametrálně změnil.

Manipulace, usilující o záměnu pachatelů a obětí agrese je však v samé podstatě nerelevantní a populisticky účelová. Pokud by snad měla být prosazována nejen slovně, ale i politicko-mocensky, byla by pro stabilitu a klid v Evropě krajně nebezpečná. Občané České republiky, jejíž území se v rámci bývalého Československa stalo první obětí nacistické agrese, budou nepochybně znovu promýšlet cestu svou a svých předků 20. stoletím. Nemají však nejmenší důvod k tomu, aby přijímali jakoukoli kolektivní kriminalizaci a uvažovali o alternativách k jasně definovaným výsledkům druhé světové války.

Snaha o kritickou reflexi vlastní minulosti je v české historiografii zřetelná. Existuje značný počet analytických a vůči vlastní minulosti kritických prací českých historiků, které bohužel nejsou v české veřejnosti dostatečně známy a které zůstávají téměř neznámé ve veřejnosti zahraniční.

Občané České republiky by ve vztahu k vlastní minulosti neměli podléhat mýtizovaným představám o vlastní výjimečnosti v kladném, či v záporném smyslu. Ve dvou velkých konfliktech první poloviny 20. století se sice vlastním úsilím ocitli na vítězné straně, ale ve druhé polovině minulého věku nedokázali a nemohli této skutečnosti úspěšně využít k vlastnímu a obecnému prospěchu. Procházeli moderními evropskými dějinami se střídavými zisky a ztrátami, někdy i s nadměrnou ohebností, nikdy se však nezařadili mezi agresory, narušitele evropského míru či pachatele genocidy. Jako nevelké společenství s víceméně standardní strukturou a s jistými historickými zkušenostmi byli vždy a jsou i dnes skutečnou součástí Evropy.

Občané tohoto státu mají řadu dobrých důvodů, aby hleděli do budoucnosti se sebevědomím, které nepřijímá znásilňující manipulace vlastních dějin. Svobodné a kritické porozumění vlastní minulosti usnadňuje kroky do budoucna. A tato budoucnost se nutně bude naplňovat mezi ostatními evropskými národy, podobně kriticky a neinstrumentálně - pokud možno společně - zkoumajícími předpoklady dneška v hloubi minulosti.

V Praze, dne 7. dubna 2002

Za výbor Sdružení historiků České republiky:


Jaroslav Pánek a Jiří Pešek


Historikové proti znásilňování dějin
Stanovisko Sdružení historiků České republiky

Vydalo Sdružení historiků České republiky (Historický klub 1872)
a Historický ústav AV ČR
jako zvláštní přílohu
Zpravodaje Historického klubu č. 2
2001, roč. 12.
ISSN 0862-8513

                 
Obsah vydání       14. 5. 2002
14. 5. 2002 Fukuyama: Zničí věda lidstvo?
14. 5. 2002 Historikové proti znásilňování dějin Jaroslav  Pánek, Jiří  Pešek
14. 5. 2002 Co je nového v České republice
14. 5. 2002 Vstupte svými názory do dnešního pořadu ČT "Bez imunity" o školství Michal  Rusek
14. 5. 2002 Tmavomodrý svět jde v Británii do kin
13. 5. 2002 Zdravotnícka katastrofa už klope na dvere Lubomír  Sedláčik
14. 5. 2002 Sú Slováci naozaj na úrovni egyptských felahov? Daniel  Krajcer
14. 5. 2002 Mobilní telefony a benzínové pumpy
14. 5. 2002 Bytové družstvo: trestní oznámení za vyřešení problému František  Roček
13. 5. 2002 Erste spořitelna a jiné špatné vtipy, aneb volte koho chcete Tomáš  Horyna
14. 5. 2002 Výstava k výročí heydrichiády
13. 5. 2002 Pim Fortuyn: jeho smrt by měla probudit evropské politiky ze samolibosti
13. 5. 2002 Znovu diskuse: jaké jsou hranice demokracie v Evropě? Jan  Čulík
14. 5. 2002 Den matek jinak Daniela  Pilařová
14. 5. 2002 Ministerstvo kultury na mezinárodní divadelní festival Setkání 2002 - Stretnutie v "pohraničí" nepřispělo ani korunou Jarmila  Trávníčková
14. 5. 2002 Zeman for president Jan  Trávníček
14. 5. 2002 Britské listy hledají nové spolupracovníky
12. 6. 2002 Čtení na pokračování - Politika s ručením omezeným Jan  Keller
5. 7. 2002 Páteční čtení na pokračování: Střet civilizací ? - Dominance Západu, nebo dialog světových kultur Oskar  Krejčí, Ivo T. Budil, Bob  Fliedr, Tomáš  Halík, Martin  Hekrdla, Stanislav  Komárek, Miloš  Mendel, Vladimír  Nálevka, Zdeněk  Zbořil
21. 1. 2002 Příspěvky na investigativní práci Britských listů

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
14. 5. 2002 Bytové družstvo: trestní oznámení za vyřešení problému František  Roček
14. 5. 2002 Fukuyama: Zničí věda lidstvo?   
14. 5. 2002 Mobilní telefony a benzínové pumpy   
14. 5. 2002 Historikové proti znásilňování dějin Jaroslav  Pánek, Jiří Pešek
13. 5. 2002 Národnostní a náboženské menšiny v tisíciletých dějinách českých zemí Jaroslav  Pánek
13. 5. 2002 Sedánka v hudební škole Lukáš  Bárta
13. 5. 2002 Pim Fortuyn: jeho smrt by měla probudit evropské politiky ze samolibosti   
13. 5. 2002 Znovu diskuse: jaké jsou hranice demokracie v Evropě? Jan  Čulík
13. 5. 2002 Bude Čechům, žijícím v zahraničí, přece vrácen komunisty zabavený majetek? Jan  Sammer
13. 5. 2002 Svět knihy 2002: Selhání pokusu o veletrh světového formátu? Daniela  Pilařová
10. 5. 2002 O historii českého tisku - první informace   
10. 5. 2002 Čeho nabyl občan pilný, vojín zbraní zastávej Karel  Čermák
10. 5. 2002 Nacionalismus, přistěhovalectví a rasismus: Evropa neví, co si o sobě myslet   
10. 5. 2002 Zpověď pedofilního kněze Jan  Lipšanský

Evropská unie RSS 2.0      Historie >
14. 5. 2002 Historikové proti znásilňování dějin Jaroslav  Pánek, Jiří Pešek
13. 5. 2002 Národnostní a náboženské menšiny v tisíciletých dějinách českých zemí Jaroslav  Pánek
9. 5. 2002 Němci měli kolektivní odpovědnost za válečné zločiny Bořivoj  Čelovský
6. 5. 2002 Tabu: víte, že čteme v ČR německé noviny? Bořivoj  Čelovský
29. 4. 2002 Konec českého tisku - v druhém vydání, tentokráte bez otazníku Jan  Čulík
26. 4. 2002 1000 let Budyšína - historie a současnost Lužice Štěpán  Kotrba
25. 4. 2002 Budem pálit čarodějnice nebo politiky? Štěpán  Kotrba
24. 4. 2002 Ještě k Benešovým dekretům František  Nepil
23. 4. 2002 Může být Le Pen francouzským prezidentem? Josef  Brož
21. 4. 2002 Jak dlouho po válce lze vraždit Němce? Jiří  Čertík
17. 4. 2002 Benešovy dekrety a postmoderní diskuse V. Žáka Milan  Valach
17. 4. 2002 Ostrá diskuse o poválečném uspořádání na česko-německé konferenci v Berlíně Miloslav  Bednář
15. 4. 2002 Tak jaká je vlastně ta česká identita a je rozumné se jí vymezovat vůči světu? Jan  Čulík
15. 4. 2002 Odsun a konfiskace sudetského majetku byly reparacemi za německé škody František  Nepil

Odsun sudetských Němců a Benešovy dekrety RSS 2.0      Historie >
14. 5. 2002 Historikové proti znásilňování dějin Jaroslav  Pánek, Jiří Pešek
13. 5. 2002 Národnostní a náboženské menšiny v tisíciletých dějinách českých zemí Jaroslav  Pánek
9. 5. 2002 Němci měli kolektivní odpovědnost za válečné zločiny Bořivoj  Čelovský
6. 5. 2002 Tabu: víte, že čteme v ČR německé noviny? Bořivoj  Čelovský
29. 4. 2002 Konec českého tisku - v druhém vydání, tentokráte bez otazníku Jan  Čulík
24. 4. 2002 Ještě k Benešovým dekretům František  Nepil
21. 4. 2002 Jak dlouho po válce lze vraždit Němce? Jiří  Čertík
17. 4. 2002 Benešovy dekrety a postmoderní diskuse V. Žáka Milan  Valach
17. 4. 2002 Ostrá diskuse o poválečném uspořádání na česko-německé konferenci v Berlíně Miloslav  Bednář
15. 4. 2002 Tak jaká je vlastně ta česká identita a je rozumné se jí vymezovat vůči světu? Jan  Čulík
15. 4. 2002 Odsun a konfiskace sudetského majetku byly reparacemi za německé škody František  Nepil
15. 4. 2002 Češi v Evropě (o Benešových dekretech nemluvě) Laco  Franc
12. 4. 2002 Co Mohammedu Mekka, to Čechu má být Říp Štěpán  Kotrba
10. 4. 2002 Benešovy dekrety, česká politika a pasti tradice Václav  Žák