Petr Cibulka uvedl racionální důvody k důvěře ve volební úspěch své strany. Patří k nim hlavně rozvinutá organizační struktura Pravého bloku, která umožnila předložit ve všech volebních krajích plné kandidátky, dále soustavná práce s voliči formou přímých "pouličních" setkání a konečně zkušenost ze senátních voleb. Poslední důvod si žádá doplňující vysvětlení: předvolební průzkumy veřejného mínění dávaly Petru Cibulkovi jako uchazeči o zvolení do Senátu nulovou naději. Ve skutečnosti však získal 14%. Pokud se voliči zapomenou řídit skrytým návodem agentur, zkoumajících veřejné mínění, a zachovají se v celém státě stejně jako v Praze 8 v senátních volbách, Pravý blok (a asi nejen on) by mohl snadno překonat pětiprocentní hranici pro vstup do poslanecké sněmovny.

Ponechám stranou program Pravého bloku a otázku o důvěryhodnosti samotného Petra Cibulky, účelově zpochybňované právě v této chvíli zprava i zleva, zevnitř Pravého bloku i zvenčí. Upozorním pouze, že Cibulka mimoděk ukázal na špatnou službu, kterou sdělovací prostředky spolu s agenturami pro průzkum veřejného mínění poskytují veřejnosti způsobem, jakým se zabývají či spíše nezabývají mimoparlamentními stranami, kandidujícími v těchto parlamentních volbách.

Vytvářejí totiž dojem, že na politické scéně vlastně působí pouze parlamentní strany a politický vývoj po volbách bude záviset na jejich dohodách, voliči neovlivnitelných. Voličům přiznávají úlohu pouze jakéhosi jazýčku na vahách, který může nepřímo lehce ovlivnit směřování povolebních koaličních jednání, aniž by vyvolal nějakou podstatnou změnu způsobu vládnutí. Praktický výsledek voleb je podle médií vlastně předem dán: budou nám nadále panovat ti, kteří zde jsou již dvanáct let, z pohledu svého umění či neumění vládnout se vzájemně příliš od sebe neliší, jsou schopni uzavírat účelová povolební spojenectví bez ohledu na předvolební názorové rozpory a na mínění voličů, všichni jsou zatíženi různými hříchy typu věrolomného jednání, podezření z neprůhledného financování stran či korupce, a určitě se dovedou mezi sebou nějakým způsobem podělit o prebendy, které z účasti na moci vyplývají.

Volič nemá mnoho důvodů očekávat, že jakýkoli výsledek voleb, který zachová současné spektrum parlamentních stran, přinese podstatnou změnu v životě společnosti. Média současně vytvářejí iluzi, že pozornost, věnovaná voliči mimoparlamentním stranám, je zbytečná. O jejich programech se mnoho neví, jejich předáky jsou většinou neznámí lidé, strany neprokázaly způsobilost řešit konkrétní problémy země, poněvadž se dosud nepodílely na moci. Stejně je nikdo volit nebude, takže každý jim darovaný hlas je vlastně ztracený a bude ve druhém skrutiniu přidělen některé ze současných parlamentních stran. Ve skutečnosti vpád nové politické strany do parlamentu, nespoutané spoluvinou na prohřešcích vládnutí současných parlamentních stran, by mohl mít účinek vpuštění štiky do zahnívajícího rybníka. Takový výsledek voleb je proto žádoucí.

Informační blokáda kolem mimoparlamentních stran ovšem nejen snižuje pravděpodobnost, že by voliči prozřeli a ukázali dveře neosvědčivším se vládcům, ale navíc zvyšuje nebezpečí, že z neznalosti místo štiky vpustí do rybníka další plevelnou rybu. Místo přemílání starých známých skutečností o parlamentních stranách by proto novináři měli věnovat více pozornosti tomu, co se děje mimo oficiální politickou scénu. Ostatně chartisté byli kdysi také považováni za extrémisty, podivíny a protispolečenské živly, které jsou nanejvýš schopny tlachat, nikoli nést odpovědnost za osudy státu. Určitě nebyli hodnoceni lépe, než mimoparlamentní strany dnes. Ale čas se s časem sešel a všecko je jinak...