Poměrně dobrou analýzu tohoto problému přineslo nové číslo Týdne (17/2002), ovšem článek Cesta k pohodě (Wellness v Česku) se věnoval depresi spíše okrajově - přesto přinesl cennou definici problému deprese a informace, které nejsou běžně dostupné.

Co je to tedy deprese a jak ji poznáme?

V prvé řadě je třeba říci, že to, že někdo druhý trpí depresí, nemusí nikdo z jeho okolí poznat. Zejména v případě, že už se daný jedinec na depresi léčí. Naopak lze říci, že lidé trpící depresí bývají v případě úspěšné léčby velmi komunikativní, veselí a i jinak "bezpříznakoví". Horší je situace, kdy pacient svou diagnózu teprve hledá. Pak může jít doslova o život.

(Připomeňme známý případ, kdy se herec Marek Vašut pokusil o sebevraždu a teprve potom začal být na depresivní onemocnění léčen. Ideální je samozřejmě opačný postup, kdy se pacient začne léčit, aniž by k pokusu o sebevraždu vůbec došlo.)

Pacient, trpící endogenní (vrozenou) depresí, k tomu říká:

Na to, že trpím depresí, jsem přišel v podstatě náhodou. Onemocněl jsem tetanií (další nemoc, o níž koluje spousta mýtů a o níž lidé téměř nic neví, přestože jí trpí velké procento populace) a jako součást léčby mi byl předepsán lék Neurol. Když jsem jej chtěl po dvou letech vysadit, zjistil jsem, že to nejde, že jsem se na něm stal závislým. Přes různé okliky jsem se dostal na psychiatrickou ambulanci, kde jsem mluvil o příčinách tetanie a o ostatních okolnostech mého onemocnění. Osvícená lékařka se tenkrát velmi podrobně vyptala na moji rodinnou anamnézu a na události z mého života a zvážila možnost, že mohu trpět depresí. Zkusmo jsme proto nasadili antidepresiva. Po několika dnech se stala zvláštní věc: tráva začala být zelená, nebe bylo modré. Ne že by takové nebyly už dřív, ale já jsem si najednou uvědomil, že jsem je až dosud tak nevnímal. Přitom moje smysly nebyly nijak ošáleny - byl jsem schopen stejného soustředění a vlastně i stejné existence jako dosud, jen jsem přestal trpět na noční hrůzy, na pocity naprosté ztracenosti a permanentním nutkáním spáchat sebevraždu, které jsem prožíval od útlého dětství.

Antidepresiva nezpůsobují otupělost

Při tomto povídání se pacient zmínil mj. o antidepresivech. Také o nich koluje spousta falešných mýtů, proto se pokusme některé z nich zbořit. Předně: klasická antidepresiva NEJSOU uklidňujícími, ani takzvaně "oblbujícími" léky! Jsou to vesměs léčiva obsahující serotonin, látku, která je tělu (mozku) vlastní, ale jíž mají pacienti trpící depresí nedostatek. Už z toho je jasné, že deprese je funkční onemocnění těla, které si není schopno v dostatečné míře vyrobit látku, již nezbytně potřebuje ke správnému fungování. Tuto látku nelze do těla dostat jinak než právě tabletami (a je to i nejjednodušší). Užívání klasických antidepresiv tudíž znamená pouhé dodávání určité látky do lidského těla, podobně jako si nemocní cukrovkou denně píchají inzulin, který jejich tělo není schopno vyrobit. Při užívání antidepresiv nejsou zpravidla přítomny žádné vedlejší účinky, žádná ospalost ani neschopnost např. řídit auto.

Lidé si ovšem antidepresiva velmi často pletou s tzv. alprazolamy, mezi něž patří klasické uklidňující léky (Neurol, Lexaurin apod.), na kterých se člověk skutečně může stát závislým a které způsobují ony tak známé vedlejší účinky: ospalost, pocit otupění apod.

Základní dělení deprese

Deprese, kterou je třeba léčit, se dělí na dva druhy: endogenní a exogenní. První je víceméně vrozená a většinou trvá po celý život - pacienti tudíž po celý život berou výše zmíněná antidepresiva a pak mohou být bezpříznakoví. Nyní už je dokonce v prodeji lék, který mohou užívat těhotné ženy, aniž by ohrozily plod - antidepresiva nejsou přímo kontraindikována těhotenstvím, ale faktem je, že se zatím stoprocentně neví, zda plodu neškodí. Nový lék už je ovšem otestován a určen právě i pro těhotné ženy (v případě endogenní deprese totiž může vést vysazení léků kvůli graviditě k prudkému psychosomatickému ataku navrátivší se deprese, což může vést mj. k sebevražedným pokusům budoucí matky). Deprese exogenní je méně závažná - je přechodná, a pokud se správně léčí, pacient se z ní většinou během šesti až devíti měsíců natrvalo zotaví (i když pokud se už jednou deprese dostaví, je její opakování pravděpodobnější).

Tvrdí se, že exogenní depresi zažije jednou za život až polovina obyvatel. Endogenní depresí trpí zhruba desetina lidí, z nich pak další desetina je celoživotně odkázána na medikaci antidepresivy (přepočítáno na obyvatelstvo to znamená, že každý stý člověk se na tuto nemoc celoživotně léčí). Takovéto procento by jistě mělo být důvodem, aby se o depresi vědělo více, protože informovanost obyvatelstva o tomto problému je vskutku žalostná a málokdo skutečně ví, co onemocnění depresí přináší. Navíc je třeba brát v potaz, že řada postižených o svém problému nehovoří buď ze studu, nebo proto, že si neuvědomuje, že je řešitelný.

Jak vypadá depresivní záchvat?

Ležím doma na posteli. Nemohu vstát, nemohu jít ani na toaletu. Bolí mě celé tělo. Třesou se mi ruce, bolí mě hlava a břicho. Nemohu jíst, pouhá představa jídla mi zvedá žaludek. Je ve mně temno. Nic nemá smysl. Jsem černý, kolem mne je tma. Lidský život nemá smysl. Můj život nemá smysl. Smysl má toto utrpení skončit. Práce? Nemá smysl, je to jen marnost, stejně nic neumím. Jsem nejhorší, nejošklivější a nejnižší tvor na téhle planetě. Je mi špatně. Chce se mi brečet, ale nejde to. Moje tělo je paralyzováno všudypřítomnou černotou. Mám sucho v ústech, mžitky před očima, mám závratě...Trpím hroznými nočními můrami, neustálými bolestmi žaludku. Vrací se mi myšlenka na smrt jako na jediné možné vysvobození.

V takovémto stavu mohou pacienti, kteří se na depresi neléčí, setrvat i dlouhé měsíce. Pak je ovšem život pro ně i jejich okolí utrpením. Proto bychom si měli všímat přinejmenším svých nejbližších. Pokud někdo z nich projevuje dlouhodobě podobné příznaky či o nich hovoří, měl by podstoupit konzultaci u odborníka.

Problém endogenních depresí

je v tom, že člověk, který trpí touto nemocí odmalička, nepozná, že je nemocen. Nemá totiž možnost srovnání toho, jak realitu vnímají ostatní. Odmalička je zvyklý na smutnění, na to, že život není zrovna radostný. Noční můry má také od okamžiku, kdy začal rozum brát, a tak mu toto prožívání nepřipadá podezřelé! To je důvod, proč pacient v první citaci hovoří o tom, že tráva začala být zelená a nebe modré. Lidé trpící od dětství depresí prožívají okolní svět (i sebe samé) "šedivě" až "černě" a většinou bez radosti - aniž by to jejich okolí muselo bezpodmínečně poznat.

Psychiatr léčí jen nesvéprávné dementy

Dalším škodlivým mýtem je představa, že k psychiatrovi a psychologovi chodí jenom lidé takzvaně ujetí nebo mentálně postižení. To už mnoho let není pravda. Konečně si i my začínáme uvědomovat, že se naše zdraví skládá ze dvou částí: zdraví fyzického a zdraví psychického. Je třeba zdůraznit, že jedno bez druhého nemůže být (proto zaznamenáváme takový nástup psychosomatických onemocnění). Mnohdy se naopak stane, že když je vyléčena duševní příčina nemoci, zmizí i fyziologické obtíže. Také se stále více rozšiřuje správný názor, že stejně jako může onemocnět tělo, může onemocnět i duše. A právě pro takové případy jsou zde odborníci, kteří se - podobně jako se zubař věnuje našim zubům a kardiolog našemu srdci - věnují péči o nemocnou či rozbolavělou duši. Navíc žijeme v moderní době, kdy návštěva psychiatra neznamená jen polykání obrovského množství prášků, ale mj. i možnost, jak se naučit relaxaci, duševnímu zklidnění a dalším pozitivním metodám.

Přimlouvám se za co nejširší diskuzi o problematice deprese - začít můžeme třeba u internetových stránek www.depka.cz, kde by se časem mohl vytvořit prostor pro pomoc lidem trpícím depresí, pro jejich okolí, pro možnost konzultací a dostupnost širších informací. Může to znamenat zachránění a zkvalitnění nejednoho lidského života.