Přijetím tohoto prostého principu se vyřeší i spousta dalších dilemat. Prestiž a finanční výdělek studenta pedagogické fakulty budou minimální, pokud si zvolí dráhu v učitelství, měli by tedy být od školného osvobozeni. Pokud se ale rozhodnou, že se svým veřejným vzděláním půjdou za lepším výdělkem do soukromého sektoru, měli by se na vynaložených nákladech částečně podílet, protože jejich osobní zisk ze studia pravděpodobně převýší (ale nikoli vymaže) společenskou užitečnost. Můžeme se (a někdo i musí) bavit o konkrétních číslech a prováděcích předpisech, ale nic víc než takovéto vyrovnání školné zajistit nedokáže.

Rozhodně zavedení školného samo o sobě nevyřeší tři velmi často citované problémy. Jsou to 1) Financování vysokých škol. 2) Kvalita vysokých škol. 3) Rozšíření trhu a konkurence vysokých škol.

Financování vysokých škol je zapeklitý problém. Navýší-li školné rozpočet vysokých škol o dvacet procent (což je číslo více než optimistické) zalepí nanejvýš díru, kterou tam zanechaly hubené rozpočty minulých let. Navýšení se utratí na opravy, nové budovy, ale hlavně vyšší platy učitelům. Má-li asistent na vysoké škole nástupní plat o čtvrtinu nižší než je republikový průměr a docent ani ne o padesát procent víc, je to trestuhodné a proti zdravému rozumu. Nejenže nejlepší lidé z vysokých škol odcházejí, ale ti, kdo zůstanou nemají sílu a chuť k nějaké rozumné restrukturalizaci, po níž se tak oprávněně volá. Nedostatečným financováním jsme promrhali přes deset let možného rozvoje, protože spousta nejlepších lidí ze škol odešla. Zůstali tam ale mnozí ti, kterým současný stav vyhovuje, a aktivně brzdí jakékoli změny.

Na vysokých školách je spousta padesátiletých a šedesátiletých odborníků, ale minimum třicetiletých. Poměr by ale měl být přesně opačný. Až se rozpočet univerzit zvedne o padesát nebo sedmdesát procent, můžeme začít hovořit o možnostech změny. Drobné, jako jsou dvě miliardy (jakkoli jsou nezbytné), se ztratí v současné byrokracii. Chceme-li dosáhnout poloviny populace s ukončeným vysokoškolským vzděláním, musíme za to zaplatit. Školné je toho nedílnou součástí ale ne řešením.

Kvalitu vysokých škol asi taky zavedení školného nepozdvihne. Kromě zvýšení platů učitelů se počítá s vlivem studentů, kteří budou na své školy naléhat, aby jim za jejich peníze poskytovali kvalitní služby. Jenže zde je zásadní problém. Metafora školy jako poskytovatele služeb studentům funguje jenom do omezené míry.

Samozřejmě, že studenti budou mít právo požadovat větší průhlednost hospodaření, lepší technické vybavení, vlídnou administrativu. Ale pokud si neplatí všechno, bude pro školy snadné mnohé jejich požadavky odmítnout se slovy, co by za těch pár korun nechtěli. Ostatně podobný vliv mohou studenti, jako daňoví poplatníci, mít už dnes. Pokud budou jejich studentské organizace nereprezentativní a neaktivní, změní se jakýkoli odpor na pouhé nadávání nad čajem v menze.

Mnohem horší je ale představa, že studenti se budou stavět k učitelům jako k někomu, jemuž zaplatili za poskytnutí služeb. "Zaplatil jsem ti, tak mě něco nauč!" Jenže to jde přesně proti tomu, jak by měl učební proces vypadat. Aby studentovi (a společnosti, která ho dotuje) vzdělání k něčemu bylo, musí k němu dojít sám. Učitel by neměl být o moc víc než zdroj informací a rad o cestě, kterou se vydat. Jeho práce by měla splňovat jisté formální rysy. Měl by dát předem k dispozici cíle i požadavky kurzu. Měl by být připraven k hodinám a ne číst ze skript nebo jen recitovat poznatky. Měl by zkoušet z toho, k čemu studenty dovedl. Atd. To jsou však věci, které by mělo požadovat vedení školy.

Studenti se ale nesmějí dostat do pozice, kdy mají pocit, že osvojení si látky je jejich nárok. K tomu musí usilovně pracovat (a každý tam dojde trochu jinou cestou). Ostatně nikdo nemá ani nárok vysokou školu absolvovat, aniž by dokázal, že splnil určitá kritéria. To, že vysoké školy mají jen mlhavou představu o tom, jaká ta kritéria skutečně jsou, nezmění školné, ani studenti. Dochází tady tak k paradoxu. Zatímco školy i všichni učitelé by se měli chovat, jakoby studenti byli jejich klienty, studenti by naopak měli mít postoj opačný. V okamžiku, kdy vysloví nároky na výsledky studia, popírají jeho smysl. Propagace metafory služeb pro vysoké školství tak povede spíše ke snížení kvality jeho výstupu než k jejímu zvýšení.

Dalším spásným důsledkem zavedení školného má být zvýšená konkurence mezi školami. To je sice v principu pravda, ale může k tomu dojít nejdříve za deset až patnáct let, kdy už by české vysoké školství mělo být dávno z krize venku, ať už ho financujeme jakkoli. Opomíná se totiž prestiž jednotlivých škol. Diplom z filozofické fakulty nejmenované pražské univerzity bude cennější než ekvivalentní diplom z Olomouce.

Mnoho studentů tedy půjde radši studovat do Prahy, i když by pro ně podmínky jinde byly lepší a kvalita studia srovnatelná. Vzhledem k tomu, že u nás existuje velice malá propustnost studia, zavazuje se student jedné škole a jednomu oboru na pět let. Nemůže tedy běžně udělat bakalářské studium anglistiky v Brně a magisterské v Praze, jestliže mu Brněnská univerzita nevyhovovala (a naopak).

S mezioborovou propustností je to horší. Bakalář germanistiky z Olomouce, nemůže jít běžně studovat magisterskou politologii v Plzni. V omezeném množství podobné přestupy možné jsou, ale dokud nebudou naprosto běžné, konkurence mezi vysokými školami se nezvýší.

Ne snad, že by bylo až tak nutné, aby studenti studovali jen na jedné univerzitě (prospěšnější je spíše stav opačný), ale je to velice účinný způsob, jak rozšířit informace o skutečné kvalitě škol. Než se to stane, budou žít školy ze své historické prestiže a student, jakmile se jednou chytí do jejich osidel, jen tak se z nich nedostane.

Školné má k tomu přispět snad posílením touhy studentů dostat za své peníze co nejvíc (protože poplatky asi budou podobné), ale to je velice pochybná myšlenka. Možná, že začne fungovat, až se počet vysokých škol zvýší o polovinu, ale v dohledné době bychom si od ní neměli moc slibovat.