2389

Jaroslav Čejka

Ing. Jaroslav Čejka

Básník a spisovatel Jaroslav Čejka se narodil 26. října 1943 v Praze v podnikatelské rodině. Vystřídal řadu povolání - byl průvodcem na hradě Bouzově, stavebním dělníkem, projektantem, kulisákem, dramaturgem, časopiseckým i nakladatelským redaktorem, učitelem Lidové konzervatoře, knihkupcem, prokuristou advokátní kanceláře, reklamním textařem aj. Několik let byl v invalidním důchodu pro těžké onemocnění plic.

Vydal několik básnických knížek, celovečerní pořad z jeho veršů uvedlo na scéně poetické vinárny Viola v Praze někdejší Divadlo na okraji. Čejkovy básně byly zhudebněny, přeloženy do řady evropských jazyků a knižně, časopisecky, jevištně nebo prostřednictvím elektronických médií uvedeny v Anglii, Bosně, Bulharsku, Dánsku, Chorvatsku, Francii, Maďarsku, Německu, Polsku, Rusku, Slovinsku i Slovensku. Jaroslav Čejka píše také prózu, dále divadelní hry a reportáže z rybářských cest po Mongolsku, Švédsku, Slovensku i českých zemích.

Je autorem více než 20 knih, 4 divadelních her a nositelem několika cen (Ceny Jiřího Wolkera, Ceny slovenského ministra kultury aj.) a vítězem několika literárních soutěží (Nezvalova Třebíč, Seifertovy Kralupy ad.).

U čtenářů a diváků měly největší úspěch jeho básnické sbírky Kniha přání a stížností a Kapesní sbírka zákonů, vět a definic, romány Kulisáci a Ryby táhnou proti proudu a tragikomedie Na kůži se neumírá.

Žije a pracuje střídavě v Praze a Českém Dubu.

Po milování

V přemrzlé síti touhy
uvázlo několik vran.
Tvé vlhké polibky studí.
Chtěl bych být chvíli sám.


Tiše, beze slov pláčeš
okoralými ústy.
Studená, prázdná chvíle.
Dutá jak ptačí kůstky.

Po maturitě roku 1960 nebyl Čejka z politických důvodů připuštěn ke studiu na vysoké škole. Přes rok pracoval jako dělník na stavbě Ústřední kanalizační čistírny v Praze, kde utrpěl těžký úraz pravé ruky. Teprve pak se dostal na stavební fakultu ČVUT, kterou absolvoval roku 1967. Během studií se začal věnovat literatuře, psal básně a působil ve fakultním divadle poezie Radar. Po promoci pracoval 2 roky jako projektant v pražském Hydroprojektu a od roku 1969 do roku 1971 byl kulisákem v tehdejším Tylově (dnes Stavovském) divadle, čímž se jako dělník a nestraník vyhnul politickým prověrkám.

Jeho básnická prvotina, přijatá k vydání nakladatelstvím Mladá fronta, však byla z edičního plánu vyřazena, takže zde debutoval až roku 1979. Po následném, ani ne dvouletém působení v programovém oddělení Pražského parku kultury a oddechu se stal v roce 1972 uměleckým vedoucím divadelního klubu Rubín, kde uvedl mimo jiné i ve Státním divadelním studiu zakázanou inscenaci hry Karola Sidona Latríny. Po osobním zásahu vedoucího oddělení kultury ÚV KSČ Miroslava Müllera byl z Rubínu odvolán a až do roku 1976 působil v programovém útvaru Pražského podniku služeb mládeže. V té době spolupracoval např. i s Karlem Srpem (Jazz film fóra v Rubínu, jazzový festival v Lucerně apod.). Přestože odmítl podepsat Antichartu, vyhnul se dalším postihům a dokonce se angažoval v oblasti kultury pod hlavičkou SSM. Působil jako dramaturg Šrámkova Písku, kde nacházela prostor tzv. autorská divadla, přehlídek klubové tvorby atd. Koncem 70. let se stal vedoucím oddělení kultury ČÚV SSM a v roce 1982 vedoucím redaktorem literární přílohy Tvorby KMEN. Zde se dostal do konfliktu s předsedou redakční rady Jířím Tauferem, jehož stať, útočící především na tvorbu Bohumila Hrabala, Jiřího Šotoly a dalších sice publikovaných, ale normalizačnímu režimu nepohodlných autorů, odmítl otisknout. Z tohoto konfliktu vyšel úspěšně a po Taufrově abdikaci byl místo něj zvolen na sjezdu Svazu českých spisovatelů do jeho předsednictva. I nadále se však dostával do sporů s ortodoxními svazovými normalizátory -- především s Ivanem Skálou a Oldřichem Rafajem (např. kvůli autorům stojícím mimo svaz). Své spory však vedl důsledně ze stranických pozic (od roku 1979 byl členem KSČ).

Roku 1987 se stal šéfredaktorem celé Tvorby a o rok později ho Ladislav Adamec navrhoval za ministra kultury ve své nové české vládě. Tento návrh však zamítl sám Miloš Jakeš pro jeho údajně problematické názory. Ale už rok později, v březnu 1989, v důsledku pokračující "perestrojky", kterou lidový génius přezdil na "přestrojování", byl jmenován vedoucím odboru kultury ÚV KSČ, tedy na místo Miroslava Müllera, který ho kdysi v Rubínu osobně likvidoval a kterému se říkalo "kat české kultury".

Jako nový šéf stranické kulturní politiky se netajil svým záměrem stát se jejím "ranhojičem". Podporoval návrat vyřazených knih do veřejných knihoven, podepsal uvolnění tzv. trezorových filmů do distribuce, zasadil se o návrat her Josefa Topola na česká jeviště, děl Ivana Klímy, Ivana Wernische a dalších zakázaných autorů do edičních plánů nakladatelství a pokoušel se i o uvolnění her Václava Havla.

Brzy však narazil na tvrdý odpor normalizačních aparátníků v čele s vedoucím tajemníkem východočeského KV KSČ Tesařem. Spolu s Ladislavem Ballekem (dnešním slovenským velvyslancem v Praze) a Rudolfem Chmelem (dnešním ministrem kultury SR) se podílel na snahách o tzv. reanimaci čsl. centra Penklubu, stavěl se proti perzekuci signatářů Několika vět a připravil vlastní petici Několik potřebných vět, která však byla zastavena na přímý pokyn Miloše Jakeše.

Na podzim roku 1989 jednal s Michalem Horáčkem a Michaelem Kocábem o publikování jejich iniciativy Most v Tvorbě a Novém slově, ale vzhledem k překotnému vývoji v následujících dnech už k tomu nedošlo. Zúčastnil se vůbec prvního jednání mezi KSČ a OF (Mohorita, Jičínský ad.), ale vzápětí na svou funkci rezignoval, odešel z ÚV KSČ a počátkem roku 1990 vystoupil z KSČ.

Na rozdíl od mnohých jiných bývalých komunistů však nevstoupil do žádné jiné strany a odmítl kandidaturu do parlamentu i České národní rady. V letech 1990 až 1991 byl nezaměstnaný a pokoušel se žít jako autor na volné noze. V roce 1991 vydal knihu svých politických vzpomínek Aparát aneb Soumrak polobohů. Navzdory své reformní činnosti se však stal cílem nevybíravých útoků v tisku, které ho připravily o dřívější přízeň čtenářů i knihkupců. Nakladatelství Mladá fronta a Československý spisovatel vyřadila ze svých edičních plánů 3 jeho knihy, v MF dokonce rozmetali sazbu jeho autorského výboru Předávací protokol, a to po druhých korekturách.

Tato jeho kniha ani její ilustrace už nikdy nespatřily světlo světa. Později se živil jako knihkupec, externí nakladatelský redaktor, prokurista v advokátní kanceláři a posléze jako reklamní textař a kreativní ředitel reklamní agentury. V posledních letech se věnuje téměř výhradně literatuře. Po sedmileté vynucené publikační přestávce (od roku 1992 až do roku 1999 nemohl najít nakladatele) opět knižně publikuje.

Ve většině novin a časopisů je však stále persona non grata.

Biografie:

  • Zázračné těsto a další příběhy o rybách
  • Noc s hlavatkou a další příběhy o rybách
  • Satan a liška a další příběhy o houbách a o milování
  • Lidé, čas a zvířata
  • Lásky z internetu
  • Sentimenální lásky
  • Veřejné tajemství
  • Kniha přání a stížností
  • Aparát aneb Soumrak polobohů
  • Kapesní sbírka zákonů, vět a definic
  • Čtení z ruky aneb Chiromantické básně
  • Encyklopedické heslo: láska
  • Hotelové povídky
  • Ryby táhnou proti proudu
  • Nejlepší léta našeho života
  • Kulisáci
  • Na kůži se neumírá