Jiří Jírovec se narodil v Praze na Silvestra 1941. V roce 1964 absolvoval Přírodovědeckou fakultu UK a po ní poměrně humornou roční vojenskou službu u tankového praporu v Kolíně, kde ještě dosluhovaly figurky ze známé Škvoreckého knihy. Po dvouletém stipendijním pobytu v Ústavu fyziky atmosféry ČSAV získal v roce 1967 trvalé místo analytického chemika v Ústavu geologických věd, který patřil ke geologické sekci Přírodovědecké fakulty Karlovy university. V roce 1968 si začal vyjednávat pobyt na Queen's University, Kingston, Ontario. Odjel tam na konci srpna 1969 a vrátil se k první ženě (své) a dvěma dětem do Prahy v září 1970.

Domů přivezl diplom MSc a přesvědčení, že tam nebyli, jak by řekla jeho maminka, žádní lumeni, protože ani tak líný člověk, jako on, se na zmíněné universitě neztratil.

Dalších šestnáct let pak trávil v nóbl společnosti, sestávající se z nestraníků geologické sekce. Na počátku osmdesátých let se dostal několikrát do Švédska, kde byla provdána jeho švagrová.

Na podzim 1986 odjel se svou druhou ženou a osmnáctiměsíční dcerou do Jugoslávie s cílem dostat se do Kanady, což se podařilo v dubnu 1987.

Tam nějakou dobu jsem sestříhával borovičky a smrčky do vánočně prodejných tvarů, aby se posléze uchytil jako vědecký pracovník v Atomic Energy of Canada.

V roce 1990 získal kanadské občanství a zároveň rafinovaně neobnovil české, čímž se vyhnul handrkování s příbuzenstvem o majetek. Zmíněný krok ovšem neznamenal ztrátu zájmu o dění v českých zemích.

V roce 1997 poslal českým sdělovacím prostředkům článek ironizující intelektuální schopnosti Václava Klause. Díky jemu se nakonec stal pravidelným přispěvatelem Britských listů. Článek sám bohužel nesplnil původní varovné poslání, a tak se Klaus stal prezidentem.

Jiří Jírovec nikdy nebyl a nebude v žádné straně, čímž dodržuje tradici založenou svými rodiči. V kolektivech, kterými prošel, byl, jak se psávalo, oblíben. Má kladný vztah ke sportu -- hrával závodně házenou, kdežto nyní se věnuje tenisu a sjezdovému lyžování.

Má rád Hrabala, V+W a Cimrmana, tedy velikány, jimž se, podle jeho mínění, zdaleka nedostalo uznání, jaké by zasloužili.