pondělí 10. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby K výrokům Václava Havla:
  • Mafie a spiknutí v českých zemích (Milan Šmíd) Diskuse:
  • Je to omyl: nepřeji si, aby český národ zanikl (Oldřich Maděra) Diskuse:
  • Nesouhlasím s velmi zuřivou reakcí Juliany na můj článek (Jiří Pehe)
  • Kdo se bojí Madeleine Albrightové (Jiří Pehe, Literární noviny 14/2000) Diskuse:
  • Těšte se na soudní žaloby, Čechobijče Čulíku (Juliana) Školství:
  • Je štátna maturita hazard? (Peter Luciak) Česká a mezinárodní politika:
  • Zasedání MMF a SB (Ivan Hoffman) Reakce:
  • Poděkování Janě Ciglerové (Petr Štěpánek)

    Kompletní Britské Listy


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Britské listy talks to decision makers in the Czech Republic.

  • Zde je adresa Britských listů.

  • Andrew Stroehlein rediguje kulturně politický týdeník Central Europe Review.

  • Tady je minulé vydání Britských listů.


  • Upozornění autorům: Prosím, posílejte pokud možno své příspěvky do BL uložené ve formátu html. Díky. JČ

    Co je nového v České republice

  • Je přínosnější pohled na českou politiku z Prahy či z Glasgowa? Britské listy často komentují českou politiku na základě zkušeností z mezinárodního politického kontextu z Glasgow, aniž by si jejich redaktor byl nutně předem vědom, jaký postoj k jednotlivým problémům české politiky zastávají lidé třeba přímo v Praze. Nyní, opět po několika dnech v České republice zjišťuju, že nynější politická realita je zřejmě o dost chaotičtější, než se to jeví z větší vzdálenosti. Na základě rozhovorů s několika různými pozorovateli nynější české politické scény jsem zjistil, že lidé často zastávají diametrálně odlišné názory na tytéž skutečnosti, případně na různé politiky. Bez bedlivého a rozsáhlého studia důkazního materiálu je velmi obtížné přijmout či vyvrátit často dosti apodikticky vyjadřované názory, že ten či onen politik je skutečně dobrý, nebo že ten či onen politik je opravdovým nebezpečím pro českou demokracii. Mám často podezření, že přesná, věcná fakta, nemají k dispozici ani autoři těchto často poněkud apodiktických tvrzení. Tak se asi zase co nejrychleji vrátím do Glasgowa a budu nadále posuzovat to, co se děje v ČR, zpovzdálí podle britských zkušeností.

  • Ještě jednou ke sporu o Ozvěny plus, pořad ČT Intolerance a poslankyni ODS Kateřinu Dostálovou. Obdržel jsem k materiálu, zveřejněnému v BL v pátek, dosti přesvědčivý názor, poukazující na to, že velké množství pražských novinářů, možná cca 80 procent, je zaujato ve prospěch Unie svobody a že je v jejich zájmu co nejvíce torpédovat spolupráci ODS a ČSSD. Proto je prý nutno uvážit, zda není kritika, zaměřená proti Kateřině Dostálové, poněkud účelová. - I když je pravda, že velké množství českých novinářů skutečně sympatizuje s US a nejsou vždy dostatečně profesionální, aby se to neprojevovalo v tom, jak píší, sama Kateřina Dostálová by mohla lehce vyvrátit kritiku, která byla vznesena proti ní, kdyby, jak už jsme o tom v BL psali, dementovala, že kdy pronesla výrok, podle něhož je kritika politiků či poslanců "zpochybňováním zástupců lidu s demokratickým mandátem."

  • Jitka Kupčová se stala novou místopředsedkyní ČSSD.Ústřední výkonný výbor ČSSD zvolil předsedkyni sněmovního ústavně-právního výboru Jitku Kupčovou novou místopředsedkyní ČSSD. Kupčová ve funkci nahradila Petru Buzkovou, která rezignovala na účast v nejužším stranickém vedení pro nesouhlas s letos uzavřenými dodatky k opoziční smlouvě mezi ODS a ČSSD. Kupčová měla velkou podporu předsedy strany. Nová místopředsedkyně je jedinou ženou v ČSSD, o níž se Miloš Zeman vyjádřil pochvalně. "Je to jedna z nejschopnějších žen v ČSSD," řekl. JUDr. Jitka Kupčová se narodila 5. prosince 1952.

  • Česká národní banka v souladu s připravenou novelou zákona o bankách a evropskými standardy přelicencuje banky působící v ČR. "Přelicencování však nepovede k odebírání licencí," řekl právní expert ČNB Jiří Mataj. Podle nové úpravy budou banky oprávněny pouze k provozování činností výslovně uvedených v jejich licenci. Dosud smí banka provozovat všechny činnosti uvedené v zákoně s výjimkou těch, které licence zakazuje.

  • Non-stop Škvorecký.Od neděle 9. dubna do středy 12. dubna se v pražském evangelickém kostele U Salvátora koná dvaasedmdesátihodinový maraton čtení z díla Josefa Škvoreckého. Ke čtení se může přihlásit kdokoliv, číst ze Škvoreckého knih anebo říci osobní vzpomínku. V kostele bude také po dobu čtení výstava knih nakladatelství 68 Publishers. Správou českých center MZV ČR bude maraton přístupný na internetu na stránce http://www.czech.cz.

  • Senát zkrátil monopol Českého Telecomu o půl roku, k 31. prosinci 2001. Zkrácení monopolu Českého Telecomu není konečné, neboť ho musejí schválit poslanci, poslanci, kteří hlasovali pro liberalizuje do 30. června 2002. Senát zkrátil také o půl roku lhůtu pro plnou přenositelnost čísel. Té by mělo být dosaženo do konce června 2002.

  • A university post in Sweden. Steven Saxonberg writes:

    Dear Jan,

    Falun College in Sweden now has another new position for a political scientist and the pay is much better than in the UK and one gets much more time for doing research. If you know of any PhDs looking for a job, you can ask them to contact me -- but I think the deadline for applying is in about 10 days, so they must contact me soon.

  • Zlaté české ruce na internetu. Upozorňuje Jiří Laburda, že vznikla nová služba na internetu: adresář solidních firem Zlaté české ručičky.

  • Arts and Letters Daily. "Britové a Američané smějí číst Mein Kampf. Ale lze důvěřovat Švédům, Turkům, Chorvatům nebo Čechům, aby si ho přečetli? To v žádném případě." Těmito slovy uvádí prestižní internetová stránka Arts and Letters Daily anglický článek Jana Čulíka o problémech s vydáváním Mein Kampfu v ČR, který vyšel minulý týden v Central Europe Review.

  • Diskuse o českých Romech na Kolumbijské univerzitě. Píše Josef Schrabal:

    Roma in the CR
    Forum Monday, April 17, 9:30 A.M. - 5 P.M. at Columbia University,
    Dag Hammarskjold Lounge, International Affairs Bldg, 420 West 118 St., New York City - Open to general public - free admission

  • Stránky http://www.srovnejte.cz srovnávají kvality života občanů v jednotlivých okresech České republiky a současně i  úspěšnost jednotlivých politických stran z pohledu komunální politiky.

  • Centrum interdisciplinarnich studii Univerzity Palackeho ve spolupraci s Ministerstvem zahranicnich veci CR a United Nations Development Programme poradaji ve dnech 21.-26. 8. 2000 LETNI SKOLU ROZVOJOVE POMOCI A SPOLUPRACE. Letni skola je urcena zajemcum o problematiku rozvojovych zemi, kteri se hodlaji zapojit do programu rozvojove pomoci. Vitani jsou ucastnici ze vsech oboru, ucast neni vekove omezena. Prihlasku tvori motivacni dopis a zivotopis, ktere zajemci zaslou do 15. kvetna 2000 na adresu: RNDr. Pavel Novacek, CSc., Centrum interdisciplinarnich studii UP, Krizkovskeho 8, 771 47 Olomouc, fax: 068-523 20 35, e-mail: nov@risc.upol.cz.

  • Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. Výbor z Britských listů Jak Češi myslí (Milénium Publishing, Chomutov, 1999, 480 stran, 290 Kč, ISBN 80-86201-147). Pár posledních výtisků je ještě k dostání pražském knihkupectví Fišer v Kaprově ulici, telefon/fax 02 232 07 33. (Bližší informace o obsahu knihy vyšly v BL na tomto místě.)

  • TEMATICKÝ ARCHÍV BRITSKÝCH LISTŮ je na adrese http://www.britskelisty.cz/xz/.

  • Přehled anglicky napsaných článků od Jana Čulíka a Andrewa Stroehleina o aktuálním vývoji v České republice najdete zdezde.

  • Hudba a zvuk - Každé úterý: Týdenní přílohu věnovanou vážné hudbě (archív textů i zvukových ukázek) píše a rediguje v Neviditelném psu Lubomír Fendrych na adrese http://pes.eunet.cz/hudba/hudba.htm.

  • Britské listy rozšiřované e-mailem. Na žádost čtenářů, zda by nebylo možno rozšiřovat BL i e-mailem, je nyní tato služba laskavostí Internet Servisu a Jiřího Gallase k dispozici. Podívejte se na adresu http://www.britskelisty.cz/blpostou.html.

  • Britské listy nyní mají novou automatickou každý den aktualizovanou upoutávku. Je na adrese http://www.britskelisty.cz/prehled.html. Obracím se na ty čtenáře-příznivce tohoto časopisu, kterým je význam Britských listů jasný a vědí, že je rozumné povědomost o tomto časopise rozšiřovat, aby upoutávku případně umístili na své internetové stránky. JČ.

  • Czech media, Czech politics and Czech culture: A selection of English language articles, published in Britské listy.

  • (Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).

  • Zde jsou užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku.

  • Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.


    Výběr textů z posledních dní:

    Mafie a spiknutí v českých zemích

    Milan Šmíd

    Slovo mafie se neobjevuje ve slovníku prezidenta Havla poprvé. Havel ho použil už v novoročním televizním projevu k občanům 1.ledna 1990, těsně po svém prvním zvolení (http://www.hrad.cz/president/Havel/speeches/):

    "Domácí mafie těch, kteří se nedívají z oken svých letadel a jedí speciálně vykrmená prasata, sice ještě žije a občas kalí vody, ale není už naším hlavním nepřítelem. Tím méně je jím jakákoli mafie mezinárodní. Naším největším nepřítelem jsou dnes naše vlastní špatné vlastnosti. Lhostejnost k věcem obecným, ješitnost, ctižádost, sobectví, osobní ambice a rivality. Na tomto poli nás čeká teprve hlavní zápas "

    O několik měsíců později, 21.srpna 1990 z balkonu Špalíčku na Václavském náměstí zazněla slova:

    "(..) Místo stovek a tisíců krámků a dílniček nacházíme v našich ulicích stále jen stažené rolety skrývající prostory, s nimiž čile obchodují mafie mamutích podniků bytového hospodářství

    (..) Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky atd."

    Pro pochopení souvislostí uvedených výroků viz rozsáhlejší citace v odkazu (na konci textu).

    Reality, ze kterých vyvozuje prezident Havel své závěry, jsem schopen do jisté míry identifikovat a pochopit, nicméně si myslím, že jejich označní není adekvátní. Domnívám se, že mnohem lépe to vyjádřil americký ekonomický komentátor Robert J. Samuelson, když se snažil po asijské krizi a pádu východních trhů v roce 1998 vysvětlit krizi globálního kapitalismu. On tehdy ten náš kapitalismus nazval "crony", což se dá přeložit jako "jánabráchystický kapitalismus."

    Doslova zde říká:

    "(..) tržní kapitalismus není jenom ekonomický systém. Je to také soubor kulturních hodnot, které kladou důraz na  poctivost soutěžení, legitimitu zisku a  na  hodnoty svobody. Tyto hodnoty nejsou univerzálně sdíleny.

    (..) Vzájemné oklamávání vzkvétalo. Země jako jižní Korea a  Rusko předstíraly, že se změnily více, než se změnily.

    (..) Půjčky se udělovaly na  základě neúplných nebo chybných finančních zpráv. Nebo byly poskytovány ve víře, že pokud by se nějaká půjčka zkazila, někdo (vláda, IMF) ztráty pokryje.

    (..) peníze často putovaly (prostřednictvím bankovních půjček, emisemi dluhopisů a  akcií) k  vypůjčovatelům, kteří se při svých operacích neřídili přísnými pravidly hospodárnosti nebo zisku a  ztrát.

    (..) "Jánabráchystický" kapitalismus často znamenal korupci - kontrakty získané pomocí úplatků, upřednostňování těch, kteří měli dobré styky."

    Celý text komentáře jsem do Britských listů přeložil v září 1998.

    (Pozn.: Ve chvíli, kdy tohle píšu, probíhá polední diskusní pořad Partie na Primě, v němž Jan Ruml označuje náš typ kapitalismu za "klientský". Možná, že je to lepší interpretace pojmu "crony", než jaký jsem použil já.)

    Dovolím si ještě jeden citát: Gore Vidal, americký spisovatel, ale také historizující esejista a kritik americké společnosti, jednou řekl na adresu těch, kteří jisté náznaky oligarchických rysů amerického vládnutí označují za spiknutí:

    "Nejde o žádné spiknutí. Ti lidé se mezi sebou nijak nedomlouvají. Nepotřebují to. Vyrůstali ve stejném prostředí, mají stejné školy, vyznávají stejné hodnoty, a proto také reagují stejným způsobem."

    (Tuto Vidalovu charakteristiku amerických vládnoucích elit říkám popaměti, nepřesně, neboť ten výstřižek z International Herald Tribune nemohu najít. Nicméně Vidal věděl, o čem mluví, neboť právě v prostředí těchto elit vyrůstal a měl k nim blízko, pokoušel se i o kariéru senátora. Naše veřejnost zná Vidala jako scénáristu filmu Ten nejlepší s Henry Fondou v hlavní roli.)

    Tudíž také já ten dnešní "jánabráchystický" případně "klientský" kapitalismus nechápu jako nějaké vědomé, organizačně propojené mafiosní spojení, ale spíše jako systém chování a jednání, který se podařilo do našeho hospodářského a politického života prosadit lidem, kteří se spolu nedomlouvali, ale kteří jen sledovali své vlastní zájmy a používali k tomu stejné prostředky a způsoby chování, jež se jim osvědčovaly - bez ohledu na stranickou příslušnost a postavení ve společnosti - již za minulého režimu.

    Není pochyb o tom, že do bankovnictví a do hospodářského života se přesunulo hodně těch, co v roce 1989 ztratili moc v vliv. Byli mezi nimi lidé chytří i hloupí, čestní i nečestní, lidé schopní i neschopní, někteří schopní všeho za každého režimu.

    Nicméně domnívám se, že odpověď, kterou teď tak často nabízejí pan Cibulka nebo pan Devátý a další, tj. že za vším špatným stojí jen staré struktury, které ztratily moc politickou a nyní se vracejí zpět do politiky prostřednictvím moci ekonomické, že taková odpověď je zjednodušená a pravdivá jen částečně. A nevím, zdali Berufsverbot pro všechny bývalé komunisty by něco vyřešil.

    Vždyť někteří dnešní třicátníci, kteří tak dokonale dokážou kličkovat v současném podnikatelském prostředí a svoje triky, podvody a nedodržování smluv označují za běžné tržní chování, nebo ti, kteří v politických funkcích tak často připomínají svazáky sedmdesátých let, jen těžko mohli zastávat za bývalého režimu nějaké významné funkce.

    Zjednodušeně a stručně řečeno: ten komunismus, který v naší společnosti přetrvává, nespočívá jenom ve starém hardwaru, tj. lidech zatížených minulostí života za totality. To, co brání rychlejšímu vývoji směrem k prosperující demokratické společnosti, je komunistický software, který se s námi táhne. A tenhle software se nevyskytuje jenom na starém hardwaru, jak by se mohlo zdát z informování v našich médiích, ale je často instalován také na novém, z hlediska kádrování minulosti "čistém" hardwaru. Jenom mívá jiný obal.

    Milan Šmíd


    Václav Havel: Vážení občané (Projevy červenec 1990 - červenec 1992), Lidové noviny 1992, str. 16:

    Praha, 21.8.1990

    (..)

    21. srpen 1968 si dnes připomínáme ve zvláštní atmosféře: v atmosféře všeobecného neklidu, všeobecné nervozity, všeobecné nespokojenosti s tím, že rozbíjení starých totalitních struktur pokračuje pomalu. Měli jsme sice svobodné volby, kterých se účastnilo nebývale vysoké procento naší populace, zvolili jsme si svobodný parlament, máme svobodný tisk, máme demokratickou vládu. Ale s tíživým dědictvím totalitního systému jsme se ještě nedokázali vyrovnat. Stále existují a působí mocné struktury bývalého režimu, které vznikaly po mnoha desetiletí a především právě v oněch posledních dvaadvaceti letech. V mnoha obcích vládnou titíž lidé, kteří v nich vládli dříve. Jsou propojeni s vedoucími pracovníky hospodářských podniků. Stále existují ohromné byrokratické kolosy, které znemožňují racionální ekonomické počínání jednotlivých podniků a provozoven. Stará byrokracie přetrvává na všech úrovních až po úřady centrální, republiková a federální ministerstva.

    Dvacet let, které jsme ztratili, má tragické následky. Je to doba růstu celé jedné generace. Díky totalitnímu systému vymizela z našich zemí lidská tvořivost, kterou předchozí režim po léta systematicky potlačoval, podnikavost, vynalézavost a um. Místo stovek a tisíců krámků a dílniček nacházíme v našich ulicích stále jen stažené rolety skrývající prostory, s nimiž čile obchodují mafie mamutích podniků bytového hospodářství, šikovně využívajících a zneužívajících stovek hloupých předpisů a nařízení, které dosud nikdo nezrušil. Naši zemědělci, dělníci i řemeslníci jsou stále ještě pokládáni za natolik nesvéprávné, že musí mít nad sebou rozsáhlé administrativní aparáty, které je údajně řídí, ale které jim ve skutečnosti jen komplikují život a práci a které se navíc nechávají jimi živit. Naše restaurace nejsou přívětivým místem pohostinství, pohody a přátelských setkání, ale i nebezpečnými džunglemi, kde se naši i cizí hosté setkávají s neochotou a šlendriánem a jsou často i okrádáni. Není tomu tak proto, že by v pohostinství pracovali samí nepoctiví lidé. Restaurace jsou takové proto, že jsou spravovány byrokraty v nesmyslných institucích typu Restaurací a jídelen či Interhotelů, jejichž hlavním posláním není spokojenost hostů, ale jen vlastní přetrvání. Nad našimi továrnami, zemědělskými kombináty a nejrůznějšími podniky se vznášejí celá mračna zbytečných ředitelství a neschopných byrokratů. Podniky zahraničního obchodu parazitují na výrobě, prodávajíce zboží, které by si podniky dokázaly lépe a rychleji prodávat samy. Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.

    Většině z vás tím jistě neříkám nic nového. Je to stav, který je všeobecně znám, a hlasy volající po jeho nápravě se ozývají ze všech stran. Znovu a znovu se tím potvrzuje, že naše revoluce není dokončena. Naopak: to hlavní se musí teprve stát. Není pravda, že tato revoluce selhala. Ona prostě jen neskončila.. A žádné dílo nelze hodnotit, dokud není hotovo.

    (..)

    Jestliže v roce 1968 měl určitou logiku argument reformistů, že musíme postupovat pomalu, opatrně, zdrženlivě, nenápadně, abychom mocného souseda nepodráždili a nevyprovokovali, dnes tento argument už neplatí. Dnes nás nikdo neohrožuje, dnes záleží jen a jen na nás, v jaké zemi budeme žít. Nemůžeme se už na nic a na nikoho vymlouvat. S těmi, kteří nás tady doma trápí a ničí, kteří se obohacují na účet druhých, záměrně zdržují změny, nenápadně vyvolávají beznaděj a apatii, aby si mohli dál žít tak, jak byli zvyklí, a kteří se dnešnímu demokratickému vedení jen tiše posmívají, si dnes můžeme a dokonce musíme poradit sami.

    (..)

    Naši zdejší spiklenci se už nemohou opřít o mocné cizí armády. Necháme-li se jimi i teď přelstít, bude to už jen naše vina.


    Kdysi triumfující globální kapitalismus je nyní na ústupu

    Global Capitalism, Once Triumphant, Is in Full Retreat

    Robert J. Samuelson

    IHT, September 10, 1998, p.8

    Washington. Otřásající se světové burzy obsahují rozsáhlé, i když poněkud ztlumené poselství. Globální kapitalismus, jehož triumf se kdysi zdál být nevyhnutelným, je nyní na ústupu, možná na mnoho let.

    Pokud o tom pochybujete, podívejte se na Hong Kong, baštu svobodně tržního myšlení. Dokonce i hongkongští šéfové jsou už tak unaveni globálním finančním zmatkem, že se uchýlili k vládním intervencím na trhu.

    Kdo by si to kdy pomyslel? Po konci studené války globální kapitalismus nabídl mocnou vizi světové prosperity a - v konečném důsledku - demokracie. Mnohonárodní společnosti a investoři měli nechat proudit technologii a kapitál do chudších oblastí, vytvářejíce tak transnacionální masový trh konzumentů střední třídy, kteří by jezdili tojotami, sledovali CNN a pojídali velké Macy a - jen tak mimochodem by se dožadovali větší svobody.

    Světový trh a investice se skutečně začaly hrnout, ale bez očekávaných výsledků. Globální kapitalismus destabilizuje hospodářství chudých zemí a způsobuje velké ztráty investorům v bohatých zemích.

    Původní myšlenkou bylo otevřít trhy obchodu a zahraničním investicím, ale nyní jsou tyto trhy uzavřené. Malajsie zavedla kontrolu směnitelnosti měny, Rusko přestalo platit některé zahraniční dluhy a zastavilo směnu rublů do tvrdých měn. Co se pokazilo? V jedné rovině je odpověď jednoduchá: Země se dostaly do přílišné závislosti na zahraničním kapitálu, který poté, co sem vstoupil v obrovských objemech, se pokouší stejným způsobem dostat pryč.

    V roce 1996 jižní Korea získala příliv kapitálu v hodnotě 42 miliard USD, o rok později však odliv kapitálu dosáhl celkového objemu 21 miliard USD. To, co bylo bezprostřední příčinou této změny, bylo poznání, že mnoho zahraničních peněz se rozházelo a vyplýtvalo prostřednictvím "jánabráchystického" (crony) kapitalismu nebo špatnými průmyslovými politikami.

    Asie byla poseta prázdnými kancelářskými budovami a nadbytečnými továrnami. Zahraniční banky odmítly obnovit jejich půjčky. Společné investiční fondy (mutual funds) prodaly akcie a přeměnily svůj kapitál opět na dolary.

    Strach z úniku kapitálu je teď živen už sebou samým, dostává se do samopohybu, a rozšiřuje se do Latinské Ameriky. Pokud se lidé budou obávat, že mexické peso bude devalvovat, promění svá pesa na dolary. Ti, kteří se toho bojí, jsou místní, nejen zahraniční investoři. Ale země potřebují tvrdou měnu, aby mohly platit za dovozy, a nemohou si dovolit, aby vkladatelé se masově vrhli na jejich banky.

    Vysoké úrokové sazby jsou jedním způsobem, jak zastavit tento proces tím, jak odměňují lidi za to, že si svůj kapitál drží v místních měnách. Krátkodobá úroková sazba v Hong Kongu stoupla asi na 15 procent, v Mexiku na 36 procent. Potíž je v tom, že takové trestající úrokové sazby drtí místní ekonomiky.

    Pokud této tísni čelí jen pár ekonomik, je to jejich problém, jestliže takovému tlaku musí čelit mnoho ekonomik, je to problém všech. A to se stalo. Hrozba úniku kapitálu donutila tolik zemí k úsporným opatřením, že to způsobuje celosvětovou depresi. A opět, tento proces se dostává do samopohybu (feeds on itself).

    Pokulhávající ekonomický růst stlačil ceny surovinových exportů. Od června 1997 do srpna 1998 ceny ropy klesly asi o 30 procent (s dopadem na Rusko, Mexiko, Venezuelu, mezi jinými), ceny kávy klesly o 43 procent (Brazílie, Kolumbie), cena zlata klesla o 17 procent (Rusko, JAR).

    Tyto země tím, jak vydělávají méně v zahraničí, musejí zbrzdit své ekonomiky, aby omezily dovozy. To vyvolává depresi amerického exportu a zisků mnohonárodních společností. A tak nouze Třetího světa ohrožuje prosperitu světa Prvního.

    Selhání globálního kapitalismu však vyžaduje hlubší vysvětlení. O kapitalismu se předpokládá, že přese všechno vyniká při efektivní alokaci investičního kapitálu. V tomto případě se tak nestalo.

    To hlubší objasnění spočívá v tom, že tržní kapitalismus není jenom ekonomický systém. Je to také soubor kulturních hodnot, které kladou důraz na poctivost soutěžení, legitimitu zisku a na hodnoty svobody. Tyto hodnoty nejsou univerzálně sdíleny.

    Z toho důvodu není rozšiřování kapitalismu pouhým cvičením v ekonomickém inženýringu. Je to útok na kulturu a politiku jiných národů, který je téměř jistou zárukou kolize. I když některé země přijímají některé vnější ozdoby kapitalismu, nemusejí akceptovat ty základní hodnoty, jež způsobují, že tento systém funguje. A to je to, co se stalo.

    Globální agentury (Světová organizace obchodu WTO, Mezinárodní měnový fond IMF) vedené Spojenými státy se snažily přesvědčit chudší země, aby se staly otevřenější obchodnímu a globálnímu kapitálu. Tyto země se pokusily maximalizovat svůj prospěch z tohoto procesu, zatímco minimalizovaly změny ve svých politikách a obchodu.

    Vzájemné oklamávání vzkvétalo. Země jako jižní Korea a Rusko předstíraly, že se změnily více, než se změnily. Američtí, evropští a japonští bankéři, ředitelé a vládní úředníci předstírali, že tato tvrzení jsou pravdivá, nebo že se pravdivými mohou stát.

    Půjčky se udělovaly na základě neúplných nebo chybných finančních zpráv. Nebo byly poskytovány ve víře, že pokud by se nějaká půjčka zkazila, někdo (vláda, IMF) ztráty pokryje.

    Globální kapitalismus se stal nebezpečným hybridem. Na jedné straně investoři dali v sázku obrovské sumy a očekávali vysokou návratnost. Na straně druhé peníze často putovaly (prostřednictvím bankovních půjček, emisemi dluhopisů a akcií) k vypůjčovatelům, kteří se při svých operacích neřídili přísnými pravidly hospodárnosti nebo zisku a ztrát.

    "Jánabráchystický" kapitalismus často znamenal korupci - kontrakty získané pomocí úplatků, upřednostňování těch, kteří měli dobré styky. Skupina s názvem Transparency International seřadila v roce 1997 korupci v 52 zemích na základě úsudku globálních manažerů a místních specialistů. Rusko se zařadilo na čtvrté místo, Indonézie byla sedmá, Thajsko čtrnácté.

    Kapitál se volně přeléval, zatímco převládal optimismus a sebeklam. Banky inkasovaly úroky z půjček. Investiční fondy "nově vznikajících trhů" sílily. Zatímco se všichni těšili ze zisků, nedůvěra se odkládala. Nyní přichází poznání.

    Únik kapitálu přinutil většinu rozvíjejících se zemí k pokusu podržet si vzácnou zahraniční měnu. Všechny jejich možnosti volby jsou špatné. Malajsijská kontrola zahraniční směny znehybněním zahraničních věřitelů riskuje ztrátu budoucích investic. Nicméně, někteří američtí ekonomové pokládají kontrolu měny za dočasný způsob, jak se vyhnout nouzi vysokých úrokových měr.

    Jemnějším způsobem k dosažení stejného výsledku by bylo snížení zadluženosti. Globální bankéři by odepsali půjčky a ulehčili tak splácení dluhové zátěže. Banky však zatím o takové řešení projevily jen malý zájem.

    Třetím přístupem by bylo přitáhnout nový dlouhodobý kapitál, který by nahradil kapitál krátkodobý. Něco podobného se stalo, když americkým a evropským firmám bylo umožněno zakoupit jihokorejské a thajské společnosti, které byly kdysi mimo diskusi. Ale rozvíjející země váhají s prodejem příliš velké části své hospodářské základny cizincům za výprodejní ceny.

    I když nedojde k nejhoršímu, svět už nikdy nebude jakým byl dřív. Aureola neomylnosti globálního kapitalismu se nevrátí jen tak brzy. Svobodný trh a svobodný pohyb kapitálu by ve světě, v němž každý uctívá hospodárnost, efektivitu a ziskovost, mohl obohatit všechny národy. Problém je v tom, že v takovém světě nežijeme.

    (Newsweek)

    Robert J. Samuelson je ekonomickým komentátorem Washington Post, kde má svoji samostatnou internetovou stránku.


    Je to omyl: nepřeji si, aby český národ zanikl

    Oldřich Maděra

    Pane Vavřino, (Saule)

    ja jsem ten posledni, kdo by si pral, aby nas narod zanikl. Na druhe strane vidim, ze vse smeruje k tomu, aby kazdy, kdo v teto zemi neceho dosahne byl ostatnimi postupne donucen z ni odejit.

    Ti kteri odesli, se nechteji vratit, i kdyz mohou.

    Pujde sem trvale zit napr. Forman, Skvorecky, Culik, Lendl, Jagr, Matuska, vsichni hokejste, umelci, vedci a studenti, kteri jsou venku?

    Mozna Ti neuspesni. Ti uspesni bohuzel nechteji riskovat zivot v prostredi, kde jim zavidi sousedi lepsi auto nebo dum, urednice jim naschval neda bumazku, protoze vi, ze maji penize.

    Proč by se otravovali v byrokratickém, zkorumpovanem, zahnivajicim a nefunkcnim state, kde se tuneluji banky, kde si kazdy vecer nadavaji politici v televizi, kdyz jinde je poradek a properita?

    Sam znam desitky lidi, kteri maji zamestnani a firmy tzv. na dve strany a jiz dnes pobyvaji znacnou cast roku venku. Lekari, ucitele, programatori a vedci obecne jsou porad u nas doma jeste na spolecenskem rebricku nekde ve spodnich patrech.

    Podnikatelum se tady podnika hure nez jinde. Sportovci zde nemaji podminky ke sportovani, studenti ke studiu, vedci k badani, lekari k praci atd. Jiste ze se to meni k lepsimu. Jsou zde nadsenci typu rektora Zlatusky z brnenske MU, kteri se to snazi tahnout dopredu. Nebudou ale ve svem usili zadupani tupou masou, zavisti a farizejstvim vladcu?

    Jestlize se to u nas nezlepsi jsou mnozi z vyse jmenovanych schopnych pevne rozhodnuti odejit. Neni Vam divny ten stoprocentni zajem rodicu o studium jazyku svych deti? Jako by podvedome citili, ze to budou potrebovat.

    Na druhe strane je to velmi dobre pro jejich budoucnost, ale myslim si, ze jazyky kupodivu bez reptani studuji nase deti nekolikanasobne intenzivneji nez mali Americane, Britove nebo Nemci. Nevyplyva z toho take stejna obava jejich rodicu minimalne o ekonomicky osud teto zeme? Nevyuzije mlada generace te jedinecne sance, az se jim otevre brana Evropy a oni se stanou jejimi pravoplatnymi obcany?

    Nebudou odchazet dalsi tisice vysokoskolaku a vedcu na staze z nichz neni navratu? Nebudou se dalsi stovky au-pair vdavat venku jen proto, aby se sem nemusely vratit? Nepujdou vedci a sportovci do Ameriky, kde najdou idealni podminky? Nepujdou mladi ucitele ucit do Belgie a zdravotni sestry uzdravovat do Německa?

    Bohuzel, pokud ten odliv schopnych trva jiz nekolik generaci, ten zbytek se nemuze pozvednout na svou byvalou uroven a hrouti se sam do sebe. Zavira se ve sve nacionalite, obave z Evropy, cizaku, Americanu, v podezreni ke vsemu cizimu a opira se o berlicku nacionalismu. Pokud je pak takto oslabeny narod vystaven situaci, ktera u nas nastane za 3-5 let, to znamena, ze se budou moci naraz smazat propastne rozdily oproti ostatnimu svetu, ktere tady porad existuji, pak se obavam, ze se skutecne stane co i ja sam vidim jako cernou nocni muru. Ti schopnejsi proste odejdou za lepsim a Ti mene schopni budou jen obtizne branit svou narodni identitu proti jinym schopnym, kteri prijdou sem.

    Jakou proti tomu vidim obranu? Rychle se nad sebou zamyslet, snazit se ukoncit tu saskarnu na politicke scene, vybrat si do cela lidi s rozhledem kousek dal nez za plot vlastni zahradky nebo na konec sveho nadrazi. Obratit ekonomicky pad ve vzestup, vazit si vzdelani, dusevni prace, tvorby novych hodnot, vsemozne je podporovat. Kolik jsme za posledni roky postavili novych vysokych skol? Kolik technopoli? Kolikrat vzrostly platy lekaru, ucitelu a vedcu? Kolik clenu vlady ma renomovanou vysokou skolu ze zahranici? Kolik z nich ridilo velkou firmu? Kde se bere jejich drzost lezt tam, kde nemaji co delat? Jakto, ze vsichni novi mladi ministri nemaji povinne prislusne vysokoskolske vzdelani? Kdo nas to chce ridit? Kam nas chteji zavest? Proc proti tomu neprotestujeme?

    My potrebujeme zkusene, vzdelane mlade lidi zapadniho strihu, kteri videli kus sveta,byli ve velkych firmach, na univerzitach a aspon videli kam smeruji a jak se to tam dela. K nim pak nekoho, jako pani Albrightovou, ktery ma zivotni zkusenosti, mezinarodni rozhled, pomuze nam otevrit se zapadu, prinese sem kousek vice rozhledu, tolerance a svetovych zkusenosti, opravdove demokracie a pocitu prislusnosti nejen ke svemu narodu a ke sve zemi, ale take k Evrope a k celemu svetu. Znam mnoho mladych Cechu, kteri se napred citi svetoobcany. Myslim si, ze jich proste bude pribyvat. Je to celosvetovy trend mlade vzdelane generace. Samozrejme bych byl radeji, kdyby se mohli vracet do sve krasne vlasti, plne zaintegrovane do Evropy, otevrene a prosperujici. Oni zatim ale vidi po svem navratu pulmetrove diry v silnicich, zaneradene lesy, zaplevelena pole a polorozpadle zbytky JZD, vsudepritomnou bujici byrokracii, totalitní centralismus, neuctu ke vzdelani, k praci, k hodnotam. Kdyz si pusti televizi, utrpi sok. A vse se bohuzel postupne zhorsuje. Velmi se divi, ze nedojedou na vesnici za svym kamaradem autobusem jak loni, protoze tam proste zadny uz nejezdi, ze v Brne se uz davno nehraje hokejova liga a za chvili mozna ani fotbalova, ale ani se tady uz neda bruslit. My to ani nevnimame, ale oni ten pad vidi!

    Zaverem mi dovolte otazku. Opravdu si myslite, ze se alespon blizime k demokracii, toleranci, prosperite a poradku? A kdyz ano, tak nejrychleji jak muzeme?

    s uctou

    Ing. Oldrich Maděra


    Nesouhlasím s velmi zuřivou reakcí Juliany na můj článek

    Jiří Pehe

    Vazeny pane kolego,

    se zajmem jsem si precetl Vami zverejneny clanek od jiste Juliany, nazvany "Pehe nas uz zase vychovava". Nechci vubec polemizovat s polemikou Juliany se mnou. Jsem rad, ze me cte, a ze ji me psani vyprovokuje k reakci, se kterou (a zpusobem argumetace) pro zmenu nesouhlasim ja, ale alespon se pobavim. Mam ovsem dve kriticke pripominky na adresu BL.

    1. Kdyz uz je v BL mozne neustale dokola cist (obcas velmi zasluzne) clanky o spatne urovni tech ci onech ceskych medii, nebylo by od veci, kdyby se vedle velmi zurive reakce Juliany na muj clanek v LtN, objevil elektronicky "link" na tento clanek. Je to snadne--sefredaktor Patocka nebo ja sam bychom Vam jiste radi poslali elektronickou verzi meho clanku. Ctenar BL by si tak mohl precist vedle Julianiny reakce i clanek, na ktery reaguje a udelat si svuj vlastni nazor. Na druhou stranu vse spatne je pro neco dobre, takze mozna tento urcity nedostatek profesionality ze strany BL trochu zvysi naklad LtN, pokud se Julianini ctenari budou chtit dozvedet, od ceho tak hrozneho se to vlastne frustruovana Juliana "odreagovava".

    2. Zda se mi velmi podivne, kdyz denik, ktery neustale "vychovava" ceska media, publikuje v podstate anonymy. Vy pravdepodobne vite, kdo ona Juliana je, takze mi namitnete, ze moje definice anonyma pokulhava. Nicmene jiste uznate, ze toto schovavani se za pseudonym, cini polemiku s Julianou ponekud nerovnocennou.

    Kdyby psala (psal) objektivne ladene analyzy, dalo by se argumentovat s argumenty; kdyz ovsem pise pod pseudonymem silne osobne ladene vylevy, je to nemozne. Nemohu totiz vubec posoudit, odkud presne takovy osobne ladeny utok prameni.

    Je Juliana clenkou gremia ODS ci nejaka studentka, ktere jsem nedal zapocet, ci nekdo, kdo je vskutku pouze "objektivne" rozhorcenym ctenarem meho clanku? Odpoved znate pouze vy a Juliana. Doufam, ze tento recept na "profesionalitu" v mediich nabidnete napriklad CTV.

    Srdecne zdravim,

    Jiří Pehe

    P.s. Tento muj dopis muzete klidne zverejnit.

    Poznámka JČ: Britské listy rády zveřejňují text Jiřího Peheho, viz níže.

    Co se týče k přispěvatelům do BL, kteří si přejí publikovat pod pseudonymem. Osobně jsem přesvědčen, že se nikdo v současnosti v ČR nemusí bát zveřejnit svůj názor a že by lidi měli jmenovitě stát za tím, co napíší. New York Times má zásadu (ne vždy ji nyní dodržuje), že kritika musí být vždy adresná a musí být uveden jmenovitě její zdroj. Jenže - bohužel - realita v ČR je vždycky trochu složitější a Britské listy, bohužel k tomu snad i přispívají. Je celá řada autorů, které se mi prostě nepodařilo přesvědčit, aby v BL publikovali pod vlastním jménem. Juliana nabídla, že tedy do BL nebude raději psát. Vzhledem k tomu, že se - dost často - vyskytují názory, že to, co Juliana píše, patří v BLv důsledku její erudice a rozhledu nejen po humanitních, ale i po přírodních vědách k tomu nejlepšímu, byl byl velmi nerad, aby přestala psát. Bohužel, nemohu ji přesvědčit, aby psala pod vlastním jménem.


    Kdo se bojí Madeleine Albrightové

    Jiří Pehe

    Literární noviny č. 14, 29. března 2000, str. 2

    Diskuse, která se rozpoutala o možné kandidatuře americké ministryně zahraničí Madeleine Albrightové na post českého prezidenta, byla od svého počátku zajímavější než samotná (velmi nepatrná) možnost, že by se Albrightová českou prezidentkou někdy skutečně stala.

    Ponechme stranou skutečnost, že například v Lotyšsku či Litvě jsou prezidenty Američané lotyšského a litevského původu, či že jediným slušným premiérem Jugoslávie v posledních deseti letech byl americký občan Panič. Ponechme stranou i skutečnost, že nikomu nevadilo, když nám zlato na olympijských hrách v Naganu svým gólem vybojoval Kanaďan Svoboda, kterému bylo české občanství narychlo navráceno těsně před olympiádou. V diskusi o Albrightové totiž nešlo o Albrightovou, ale o naše politické sebevnímání.

    Zatímco ve stranické politice jsme se po pádu komunismu museli spokojit s politiky, kteří jsou věrnými obrazy komunismem zdecimovaného lidu, v prezidentské funkci máme, v duchu masarykovské tradice, někoho kdo nastavuje lidu nepříjemné zrcadlo. Albrightová ztělesňuje takový typ osobnosti. Má nejen velké politické zkušenosti, ale i nezpochybnitelné demokratické zázemí. Není produktem komunistické éry, zvláště ne období normalizace. V České republice takových kandidátů mnoho není. Zvednutí jména Albrightové je tak spíše bojem za to, aby se v prezidentském úřadě objevil někdo Albrightové typově podobný, než vážně míněným bojem za její prezidentství.

    V jistém smyslu mají pravdu publicisté, jako je Karel Steigerwald nebo Vladimír Kučera, kteří vidí kauzu Albrightová i jako snahu odvrátit prezidentství Václava Klause. V jistém smyslu ale pravdu též nemají, neboť nejde přímo o Klause. Jde o to, zda má v prezidentském úřadě Havla vystřídat nějaký konformista normalizační éry, či naopa osobnosti morálně stejně silná, jako je on. "Zevšednit" úřad prezidenta může být užitečné, ale zevšednit kým? Chceme v prezidentském úřadě vskutku člověka, který bude harmonicky souznít s morální průměrností národa a jehož nezpochybnitelná "českost" bude především synonymem čecháčkovství?

    Albrightová nemůže být přímou zbraní proti Klausovi. Dokud bude trvat opoziční smlouva, Klaus se příštím prezidentem stane bez ohledu na to, kdo proti němu bude kandidovat. V okamžiku, kdy tato smlouva přestane existovat, Klaus na uprázděný prezidentský stolec neusedne, i kdyby Lucie Bílá parlamentu zpívala celý týden. Albrightová není zbraní proti nikomu konkrétnímu. Je kontrastem vůči určitému typu kandidáta. A je argumentem pro ty kandidáty, kteří ztělesňují stejné ideje jako ona nebo prezidenti Masaryk a Havel.

    Poznámka JČ: Je skutečně Albrightová takovým typem kandidáta? K tomu prosím uvažte tento kritický článek o Madeleine Albrightové, který vyšel nedávno v deníku Washington Post.


    Těšte se na soudní žaloby, Čechobijče Čulíku

    Juliana

    Vazeny pane Culiku,

    kupte si sobotni LN a prectete si clanek B. Kurase "Cechove si dnes vsechno nechaji libit" (str. 20, priloha Orientace). Je tam popsano nekolik hlavnich typu urazek Cechu:

    a) Sudetsti Nemci, kteri zkresluji dejiny,

    b) Lauder, ktery se nemuze smirit s tim, ze ho Zelezny podvedl a utoci i na ceskou vladu, ktera nestandardni podnikatelske podminky dovolila

    c) ortodoxni rabini, kteri odmitali, aby se hybalo se starymi kostmi

    d) mezinarodni historicke ustavy nemeckeho zidovstva, ktere zkresluji zivot ceskych Zidu za prvni republiky

    e) "kdysicesky a radobybritsky Cechobijce" Jan Culik a jeho "internetovy platek" Britske listy (je tam citovano z clanku Josefa Fronka).

    Autor doporucuje, aby se Ceska republika zacala branit soudnimi zalobami a aby zacala spolupracovat se Spolecnosti pro vedy a umeni.

    Spoluprace se Spolecnosti pro vedy a umeni neni spatny napad, ale s temi soudnimi zalobami to lze videt castecne nadejne snad jen u bodu a) a mozna d), jinak tuto cestu povazuju za predem ztraceny podnik.

    Jak si B. Kuras predstavuje soudni dukaz faktu, ze v CR existuje standardni podnikatelske prostredi a ze Zelezny jednal s Lauderem korektne? Jak chce stihat BL za popis urcitych konkretnich skutecnosti?

    "Aniz kricte, ze vam stavbu borim,
    jenz by sama v kratkem padla case;
    neb kdy zaklad krysy rozlezaji,
    cely dum se vetrem jiz koliba..."

    Zda se, ze K. H. Macha mel  podobnou zkusenost s   pristupem ke kritice v soucasnosti reprezentovanym napr. B. Kurasem. Jakmile v nedostatecne sebevedome komunite nekdo upozorni na urcite chyby,  nemluvi se vecne o jeho argumentech, ale je oznacen za nepritele cele spolecnosti.

    PS LN vypichly vetu: "Tezko si dovedu predstavit, ze by nactiutrhacskou kampan, ktera se proti Cechum vede, nechaly libit staty jako Holandsko, Portugalsko, Izrael nebo Saudska Arabie." A coz takovy Iran, dodavam ja. Salman Rushdie by mohl vypravet.

    PS. Kuras asi BL necte, protoze pise, ze vychazeji "tyden co tyden".

    Benjamin Kuras hrozil Janu Čulíkovi za Britské listy žalobou zde, zde se za to Janu Čulíkovi omluvilzde poskytl Britským listům delší rozhovor.


    Je štátna maturita hazard?

    Peter Luciak

    Vzhladom na to, že niečo podobné ako v ČR sa testuje aj na Slovensku (Monitor 2000) a okrem toho ma v máji čaká maturita, si dovolím niekolko poznámok k článku Oldricha Botlika.

    Napriek tomu, že nepoznám detaily Maturity 2002, jej základné body sú mi dosť jasné. V prvom rade p. Botlik vyjadruje svoju negatívnu mienku o multiple-choice otázkach. Podla mňa sa tu však dopúšťa niekolkých unáhlených záverov.

    Budú mať "primitívne testy" skutočne deštruktívnu úroveň? P. Botlik uvádza značne zavádzajúci príklad kvadratickej rovnice, kde stačí len dosadiť postupne všetky navrhované riešenia a je to. Je ale snáď väčšine ludí jasné, že príklady podobného typu sa možu len ťažko vyskytnúť. Zato keby som mal povedzme nerovnicu a navrhnuté štyri riešenia, ktoré by boli intervaly, ťažko by si niekto "vystačil s dosadením ponúknutých hodnot do rovnice", lebo to ide velmi zle (hlavne s roznymi iracionálnymi číslami, výrazmi, etc.). Okrem toho može byť otázka formulovaná tak, že bez istých znalostí (napr. z analytickej geometrie) sa nedá ani zistiť, čo po mne chcú, takže dosádzanie všetkých hodnot mi je nepomože, ak nič neviem napr. o vzdialenosti dvoch bodov v rovine.

    Samozrejme, vždy sa dajú nájsť, alebo spoznať rozne triky ako spoznať tú správnu odpoveď. Rovnako, ako sa často vyskytujú otázky, ktoré volám metaotázky a majú s matematikou málo spoločné. Nepýtajú sa na samú podstatu veci, ale na poznatky, ktoré niesú úplne v priamom súvise s podstatou veci. Napr. "Ktorý z uvedených geometrických útvarov má stred súmernosti a dve osi súmernosti?: A. polkruh B. štvorec C. rovnostranný trojuholník D. elipsa" Človek ani nemusí vedieť, čo je elipsa, aby zaškrtol správnu odpoveď. Navyše tu može zasiahnuť aj náhoda a tak sa teoreticky dá maturitná skúška zvládnuť aj s chabými znalosťami.

    Tu je však druhý problém článku p. Botlika. Je dosť možné, že "podobná stratégia by zaručila prekonanie stanovenej hranice úspešnosti", ale otázka nie je "prejsť, alebo prepadnúť?", ale skor "prejsť ako priemerný študent, alebo ako najlepší?". Skrátka, nech si niekto tipuje výsledky, možno prejde, ale s akým skóre? Keď budú prijímačky na vysoké školy záležať hlavne na výsledkoch štandartizovaných maturít, nebude každému jedno, či len prejde, alebo či bude najlepší.

    Ďalej sa p. Botlik obáva jednoduchosti za cenu objektivity. S týmto musím súhlasiť - napriek tomu, že multiple-choice otázky majú svoje výhody (objektivita, lahké spracovanie), nesmú byť jediným základom pre známku. Napríklad: maturita z matematiky by mala byť rozdelená na dve časti: v prvej by boli multiple-choice otázky, ktoré by testovali napr. rýchle a správne rozhodnutie pre použitie správneho vzorca; v druhej časti by mohlo byť 5-6 klasických príkladov na zhruba 3 hodiny. Druhá časť by potom bola hodnotená viacerými (nezávislými) učitelmi po celej republike, čím by sa značne odstránila subjektivita.

    Otázka predčasnej špecializácie nie je jednoduchá, ale zato zaujímavá (ako to už býva..). Je lepšie všeobecnejšie (ale nutne povrchnejšie), alebo špecializované (a teda hlbšie) vzdelanie? Nebolo by lepšie, keby boli niektoré skupiny predmetov povinné pre všetkých (materinský jazyk, matematika, cudzí jazyk, ...) a potom by boli skupiny predmetov, z ktorých by si mohol študent vybrať? (napr. skupina prírodných vied, humanitných vied, etc.). Takto by bol vyvážený pomer napr. medzi prírodnými vedami a humanitnými. Ostatne, načo sú mi povrchné znalosti z biológie, chémie a fyziky, keď pojdem študovať len jednu z nich? (samozrejme, otázka je či si správne vyberiem na začiatku...)

    Na záver teda: štandardizovaná maturita je dobrá a mala by byť zavedená čo najskor a mala by slúžiť ako prijímací test na univerzity. Jej hlavnou časťou ale nemožu byť multiple-choice otázky, pretože nemožu obsiahnuť to, čo by mal študent vedieť; väčšia váha by mala byť prikladaná komplexnejším a dlhším úlohám (esejám, etc.) kde by sa hodnotil skor postup ako výsledok. Napriek tomu nie sú (a myslím že nikdy nebudú) multiple-choice otázky "pri skúške dospelosti už skor raritou", ako sa domnieva p. Botlik. Stačí sa pozrieť na prestížny program International Baccalaureate (ktorého mám česť byť študentom) - tam sa multiple-choice úspešne využíva v skúškach z prírodných vied. Samozrejme, je to len jedna tretina skúšky - zvyšné dve pozostávajú z dlhších a zložitých úloh.

    P.S. Dnes som písal Monitor 2000, "zaškrtávací" test z matematiky, budúca štátna maturita. O dojmoch a pojmoch ale neskor...:-)

     


    Zasedání MMF a SB

    Ivan Hoffman, Český rozhlas, Radiožurnál

    Vládní zmocněnec pro Výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky včera oznámil, že rozpočet na tuto akci byl ze šesti set miliónů zvýšen na devět set třicet pět milionů.

    Zvýší se především náklady na pronájem kongresového centra, jehož nová budova bude mimochodem zítra mezi desátou a čtrnáctou hodinou otevřena veřejnosti, tedy těm, kdo mají zájem vidět místo, kde si dají dostaveníčko finančníci z celého světa.

    Kromě nich se ovšem v září do Prahy z celého světa dostaví i kritici těchto institucí z řad nevládních organizací. V jejich případě budou pražští radní teprve hlasovat o tom, zda jim pro uspořádání alternativního fóra pronajmou plochu Strahovského stadionu.

    Pražský primátor Jan Kasl navrhuje s odpůrci globalizace jednat, jako s nimi ostatně začínají jednat i představitelé Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Doporučení Jana Kasla nezavírat oči před příchodem odpůrců počínání finančníků je rozumné i správné.

    Jarní zasedání obou institucí ve Washingtonu bude provázeno "nácvikem na Prahu", při kterém nevládní a další organizace sdružené v Mobilizaci pro globální spravedlnost plánují rozsáhlé nenásilné akce s cílem přimět obě finanční instituce, aby zastavily poškozování životního prostředí a zbídačování rozvojových zemí a ustoupily od ničivého modelu globalizace výhodné pro velkopodnikovou sféru.

    Pokud pražští radní míní zastupovat zájmy občanů a nikoli specielně zájmy finančníků, asi by měli přemýšlet o tom, jak co nejdůstojněji přivítat lidi, kteří soudí, že liberalizace ekonomiky světové problémy nevyřeší a alternativu spatřují ve společnosti založené nikoli na zisku bohatých, ale na skutečných potřebách společnosti, na hodnotách vzájemné solidarity a trvale udržitelného způsobu života.

    7. dubna 2000


    Poděkování Janě Ciglerové

    Petr Štěpánek

    Děkuji tímto Janě Ciglerové za projevenou aktivitu, opět boduje. Díky jejímu dopisu, zveřejněnému v BL 6.4.2000, se moje logická domněnka změnila v jistotu.

    Mediální zástupce CME, tzn. zástupce jedné strany sporu o televizi Nova, Michal Donath má k dispozici moje fotografie. Nebo přesněji: má k dispozici fotografie člena Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání. Jedná se fotografie vyhotovené ze záznamu vystoupení skupiny Unisono, který má v archivu ČNTS.

    Pan Donath tyto fotografie z nějakých důvodů šíří na disketách mezi novináře. Dělá to v období, kdy na nejrůznějších úrovních a u různých soudů probíhá spor o televizi Nova.

    CME, potažmo ČNTS, se v tomto období opakovaně snaží do svého obchodního sporu, který musí vyřešit soudy, zatáhnout regulační orgán, Radu pro rozhlasové a televizní vysílání.

    Tyto fotografie se objevují u článků kompromitujících dotyčného člena Rady. O tomto mediálním zástupci CME se lze v otevřených zdrojích dočíst, že měl cosi společného s komunistickou tajnou policií. Konstatoval to i soud.

    Více snad není třeba dodávat. Nehledám žádná spiknutí, zajímají mě pouze konkrétní skutky konkrétních lidí, lidí zainteresovaných ve sporu o Novu. Letitá zkušenost mi říká, že nic se neděje náhodou. O korektnosti a standardnosti výše popsaného počínání neche si každý učiní úsudek sám.

    Petr Štěpánek

    P.S. Až bude Jana Ciglerová zase shánět nějaké fotky, mohu jí poradit, ae nevolá do žádné televize. Tam se totiž točí pohyblivé obrázky. Normální novináři také obvykle netelefonují PR agenturám znesvářených televizí, nýbrž se obrátí na vydavatelskou firmu. Kdyby bylo úplně nejhůř, pár fotek mám doma v šuplíku.


  • |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|