20. 12. 2001
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
Santa Klaus na stránkách www.klaus.cz
20. 12. 2001

Václav Klaus se sjednocující se Evropy bojí oprávněně

Jiný svět je možný, jiný svět je naléhavou nutností!

Evropa nechce být skeptická ke svému sjednocení, i když se prozatím o federálním uspořádání Evropy - Spojených státech Evropských mluví spíše šeptem, a to jen v diplomatických kuloárech a plánovacích odděleních nadnárodních koncernů. Strategický, analyticko-koncepční materiál francouzských socialistů, který získala redakce Britských listů, dává tušit, jakou Evropu si přejí v "kapitalistické" cizině... - tedy alespoň tradicionalističtí francouzští socialisté. Jde o stanovisko proudu ve francouzské Socialistické straně, jehož programové dokumenty získaly na posledním 21. sjezdu PSF konaném koncem roku 2000 v Grenoblu 27% hlasů delegátů. Vůbec to není "Evropa podle Klause". I proto Václav Klus hovořil v Bruselu (a ve své nejnovější knize či v PR rozhovoru o ní v MfD) velmi nepřátelsky. Má proč se bát. Pro nacionalismus zleva (komunisté) i zprava (ODS) v budoucí Evropě zřejmě moc místa nezbude. A předseda ODS to asi ví... Předložený materiál je textem politickým, a jako takový je i zde prezentován.

Poznámka JČ: Tendence vůči vytváření silného evropského superstátu, jaký by zřejmě chtěli vidět někteří Francouzi, kteří si tím chtějí prosadit vlastní mezinárodní politický vliv a být tak schopni konkurovat zahraničněpolitickému tlaku USA, však může v jednotlivých evropských zemích, zejména těch menších, které budou v superstátu utlačovány, vyvolávat nacionalistické odstředivé tlaky (jak už se to vlastně děje i v některých žadatelských zemích, viz Klaus). Upozorňujeme také na článek britského komentátora Willa Huttona, varující, že jestliže EU nezdemokratizuje a nezprofesionalizuje své dosud velmi nedokonalé politické a hospodářské struktury a přijme-li překotně celou řadu nepřipravených zemí z Východu, bude to znamenat ochromení Evropské unie a naprostou americkou hospodářskou a politickou hegemonii.

Poznámka ŠK k poznámce JČ: Představa federální Evropy jako kontinentálního státu s jednotnou sociální, ekonomickou, vojenskou i zahraniční politikou není pouze reakcí socialistických "žabožroutů" - je reakcí značné části socialistických stran Evropy v jejich opatrném a sociálně podmíněném vztahu k racionální nutnosti globalizace. Je to i reakce na jiné projevy globalizace, ať již v podobě NAFTA či jiných uskupení. I ona kritizovaná MAI byla podobnou snahou ultraliberálů. Ona socialistická tendence se projevuje různými formami - mj. i budováním společné evropské armády či společného leteckého či zbrojního programu (Airbus, Eurofighter, Gripen). Každý ekonomicky vzdělaný jedinec (s výjimkou některých emeritních profesorů ekonomie) ví, že ekonomika o 500M občanů má jinou výkonnost, nežli 100 ekonomik o 5M občanů (Evropa regionů). Jistá poučka praví, že celek je výkonnější než může být součet všech jeho částí. Říká se tomu princip kooperace... Odklon od archetypálních principů, na nichž stojí společnost už od dob prvobytně pospolných, je trestuhodné pohrdání tisíciletou civilizační zkušeností i známými ekonomicko-sociálními riziky. O tom svědčí mj. i rozhovor Jaroslava Plesla v dnešních LN s držitelem Nobelovy ceny za ekonomii Josephem Stiglitzem - pod názvem Klaus nebudoval kapitalismus. Pokud by se mělo stát, že rozbíhající se volební kampaň do Sněmovny 2002 bude oscilovat pouze kolem ústředního tématu podoby budoucí Evropy, stane se pravděpodobně i to, že ODS zůstane ve svém "eurorealistickém euroskepticismu" jako onen Jakešův "kůl v plotě"...

Poznámka JČ: Celá situace není tak jednoduchá, jak ji líčí Štěpán Kotrba, nejde jen o jednu ekonomiku s 500M občany či 100 ekonomik s 5M občany; ostatně ani největším euroskeptikům nevadí jednotný evropský trh. Potíž je, že ekonomicky sjednocená Evropa zřejmě nebude schopna kompenzovat hospodářské rozdíly v jednotlivých svých zemích, jak to dosud byly schopny kompenzovat jednotlivé měny a měnové kursy. Sjednocené Evropě bude muset hospodářsky kdosi vládnout: a bude to ústřední banka ve Frankfurtu, prosazující německé, respektive německo-francouzské hospodářské zájmy, často na úkor menších členských zemí. To může vyvolávat nacionalistickou nespokojenost. Evropská unie nemá řádné demokratické struktury ani účinné struktury pro hospodářskou či zahraniční politiku. Ty je třeba vybudovat. Je jasné, že Klaus nechce Evropskou unii, protože by členství v ní vnutilo České republice civilizované zákony a účinnou státní správu a přimělo by české podnikatele otevřeně soutěžit se západní konkurencí - avšak nezavírejme oči před nedostatky EU.

2. poznámka ŠK k 2. poznámce JČ: Míra ekonomické integrace (volný pohyb zboží a kapitálu - integrace, kterou si přejí všichni i euroskeptičtí "kapitalisté" či WTO) musí být ale vyvážena mírou sociální integrace (kterou si zase přejí evropští námezdně pracující i MOP - Mezinárodní organizace práce) i intervencí státu (či nadstátních útvarů - kterou si přejí oni démonizovaní byrokraté EU, SB a MMF), a dokonce i zajištěnou volností pohybu lidí (což si přejí ochráni lidských práv) nebo sjednocujícím se civilizovaným zákonodárstvím (což si určitě nebude přát Vladimír Železný či jiní podnikatelé "české cesty privatizace") - mj. i o tom je práce Stiglitze, za kterou tu Nobelovku získal... Při plánované podobě a funkcích jednotlivých "pilířů EU" se nedomnívám, že by se prosadil "velmocenský styl" uvažování Evropské banky. Takováto krátkozrakost by oslabila pozici Eura víc, než by Evropa, dnes těžící z krize americké ekonomiky, unesla.

"Jiný svět je možný, jiný svět je naléhavou nutností!"

La Gauche socialiste + Démocratie - Egalité

Seattle, Porto Alegre, Göteborg, Janov ... odpor burácí a demonstranti, jichž přibývá, nám připomínají očividnou skutečnost: globalizace dnes není politicky neutrální realitou. Je to jen jiný název nadnárodního finančního kapitalismu, který jí dominuje a utváří ji ve všech jejích podobách: ekonomických, politických i technologických. Způsoby výroby, struktury trhu i komunikační nástroje se mění. Účinky však zůstávají. Liberální globalizace chová v sobě humánní, sociální a ekonomické pohromy, jež ve světě odmítá stále více občanů. Není nějakou moderní obdobou internacionalismu, ani příslibem nové solidárnosti mezi národy, a právě tak není nástupem technologického pokroku dostupného a sloužícího všem, ani úsvitem velké celosvětové demokracie.

V novém století, jehož začátek byl poznamenán nástupem zabijáckého terorismu, v tomto rozervaném světě, v němž se rozléhá hluk války a nových destrukcí, musí socialisté přijít s alternativou. Proti tomu, co štěpí svět, postihovaný v rostoucí míře nerovností, proti řádění fanatického tmářství, proti hrozbě střetu civilizací musí socialisté postavit myšlenku míru a rozdělení bohatství - vizi spravedlivého světa, bezpečného pro všechny národy.

Proti nadvládě mezinárodních organizací, jež se neopírají o občanskou legitimitu, musí postavit znovuobnovení svrchovanosti občanů a budování demokratických regionálních celků, nástup multipolárního světa. Proti liberální globalizaci musí postavit globalizaci práv.Proti globalizaci trhů pak globalizaci solidarity, aby bylo možné společně čelit velkým výzvám ohrožujícím celý svět, jako jsou poruchy klimatu, vyčerpávání přírodních zdrojů, nové pandemie a hromadná chudoba. A k tomuto společnému úsilí patří i boj za demokracii, proti terorismu a za mír, přičemž je třeba odmítnout veškeré paušální obviňování, jakoukoli válku civilizací, zaměřenou proti muslimům či arabským národům.

Začal závod o čas: je naléhavě nutné, aby socialisté - opírajíce se o světové hnutí odporu proti globalizaci - přišli s reálným alternativním globálním projektem a navrhli nová pravidla. Bez vyústění v politické sféře by totiž hnutí proti globalizaci mohlo ztratit dech a tísnivých problémů naší planety by pak mohli zneužít fanatikové a tmáři.

Pro socialisty musí být nástrojem této politiky a této nové, jiné globalizace Evropa. Evropa, která přinese světu alternativu k liberálnímu modelu. Silná Evropa ve službách pokroku, spolupráce a míru. Evropská republika, federativní, laická a sociální.

I. To že má být blahodárná globalizace?

K nástupu radostného světa, jaký prorokovali apoštolové liberalismu, nedošlo. Zdaleka ne. Vzpomeňme si jenom, co se předpovídalo po pádu berlínské zdi: globalizace obchodu čeká jen na to, aby se jí dostalo základu v podobě společných mezinárodních institucí, a neviditelná ruka trhu rozšíří všude prosperitu. Uplyne deset let a nerovnost se ve světovém měřítku zmírní; a východní země konečně přistoupí k vymoženostem spotřební společnosti.

1. Destruktivní globalizace

K žádné blahodárné globalizaci však nedošlo. Růst nerovnosti, jak mezi národy, tak uvnitř nich, nemá fakticky obdoby. Závratné koncentraci kapitálu odpovídá nesmírná masová chudoba. Tři sta nejbohatších osob světa má majetek přesahující roční příjem dvou miliard nejchudších jedinců. V nejméně rozvinutých zemích nepřežije jedno dítě ze šesti věk pět let. Tato skupina zemí se 600 miliony obyvatel představovala před dvaceti lety 0,6% světového obchodu, dnes už je to však pouhých 0,4%. Rozvojový program Spojených národů (PNUD) loni oznámil, že "počet chudých od roku 1996 znovu stoupá". I studie Mezinárodního měnového fondu ukazují, že ze světového růstu těžily jen ty země, kde příjem na jednoho obyvatele přesahuje průměr.

Zaujetí pro nové informační technologie, úžas nad pokroky biologie, genetiky a medicíny ani volání po jakési Univerzální republice nemohou proto zaslepovat socialisty, pokud jde o síly, jež ovládají a utvářejí současnou globalizaci.

V posledních třiceti letech technické faktory a politická rozhodnutí společně vrhla svět do nového věku kapitalismu: vzájemné propojení finančních trhů, snížení přepravních nákladů, nezávislost dolaru na zlatě, liberalizace na devizovém trhu - a to všechno otevřelo cestu k deregulaci nemající obdoby. Od nynějška vládne sféra financí a prosazuje svá pravidla. Trhy mají být oproštěny ode všech překážek a mají se vymykat veškerým tlakům a regulacím ze strany států. Pohyblivost kapitálu napomáhá tomu, že si pracující v celosvětovém měřítku konkurují a že si konkurují i daňové soustavy. Úsilí o patnáctiprocentní výnos investic, dosahovaný bez ohledu na reálné růstové možnosti ekonomiky, vítězí nad průmyslovou logikou. Neustále se musí restrukturovat, prodávat, pohlcovat, propouštět a rušit dokonce i to moderní, jen aby stoupl kurs akcií na burze. To je diktatura akcionářů. Práce se stává posledním faktorem, podléhajícím úpravám, a z ochrany práv, jež si námezdně pracující vydobyli v desítky let trvajícím boji, nezůstává kámen na kameni. Spekulativní logika vítězí nad všemi představami dlouhodobého rozvoje. Prudké zvraty vyhazují milióny lidí na dlažbu. Podniky tzv. nové ekonomiky - nové technologie, informace a komunikace - stoupají na burze v New Yorku až k vrcholům, načež jsou vystavovány zeštíhlování, stejně jako byly země jihovýchodní Asie vystaveny odlivu kapitálu poté, co byly prohlašovány za vzor. Všechno je zdrojem zisku: bývalé veřejné služby, doprava, zdravotnictví, školství, ba i geny živých bytostí, všechno má vstoupit do říše zboží. S rizikem v podobě rabování přírodních zdrojů a ekologické katastrofy: jde tu o důsledky ropných havárií, ohrožené vodní toky, znečišťování městského prostředí, tzv. nemoc šílených krav, dioxiny, geneticky upravené organismy, proměny klimatu; v měřítku planety i měřítku místním se množí rizika, rozmáhají škodlivé vlivy, prohlubuje se nerovnováha.

Růst chudoby a slábnutí státu usnadňují rozklad nepevných státních útvarů. Celé země jsou pustošeny srážkami klanů bojujících o kontrolu nad nerostným bohatstvím, ropou, diamanty, rudami a podobně. Většinu ozbrojených konfliktů z posledních let tvořily tak občanské války, v nichž se střetávaly vládní ozbrojené síly s vojsky rebelů. Při liberální globalizaci odpovídá koncentraci síly na jedné straně etnicko-politická atomizace na straně druhé. Ožívání etnicismu, hledání útočiště ve vlastní identitě, náboženský integrismus - to všechno otevírá cestu válečnickému fanatismu a cynickému terorismu zpátečnických tmářských sil.

Ještě nikdy nebylo tak naléhavě zapotřebí politické a demokratické kontroly v mezinárodním měřítku jako dnes. Nikdy však také nebyly mezinárodní instituce tak neschopné splnit toto očekávání jako nyní.

2. Ústup politiky

Jedinými regulačními nástroji, které zavádí zmíněný nadnárodní kapitalismus, jsou ty, jež mu umožňují prosazovat vlastní požadavky vůči státům. Instancemi nadanými mocí jsou ty, jež jsou nejvíce vzdáleny občanům, zatímco ty, jež vzešly z jejich vůle, jsou zbavovány svých výsad. Ekonomická integrace nevede už k integraci politické. Počínaje 80. lety využívají Mezinárodní měnový fond a Světová banka zahraničního zadlužení zemí Třetího světa k tomu, aby jim vnutily - výměnou za jejich lepší umístění na škále potřebnosti - privatizaci, liberalizaci a štíhlý stát. V 90. letech po takzvaném uruguayském kole, byla zřízena Světová obchodní organizace, jejíž mechanismus umožňuje případné sankce proti státům, jejichž legislativa by překážela nové vlně liberalizace na poli duševního vlastnictví, služeb, veřejných trhů či investic. Podobně se Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) snaží zavést Mnohostrannou dohodu o investicích (AMI - v ČR známa spíše podle anglického originálu MAI - Multilateral Investment Agreement, na jejímž textu za Českou republiku participovali úředníci MF, přísně tajné politické jednání připravoval tehdy - a to za zády Parlamentu - ministr financí Ivan Pilip - poznámka editora), zaručující práva nadnárodních společností vůči sociálnímu, ekologickému či daňovému zákonodárství států. V rámci Evropské unie se pokoušejí lobby, jako je European Round Table (Evropský kulatý stůl), sdružující velké soukromé skupiny, dosáhnout ve jménu "nového řízení" toho, aby část zákonodárné a regulační pravomoci Evropského parlamentu a Rady Evropy byla přenesena na soukromé regulační instance, jež by za podpory Evropské komise určovaly, co je a co není "nezávadným chováním".

II. Socialisté a probuzení mezinárodního sociálního hnutí

1. Vzniklo světové sociální hnutí

Vzhledem k tomu se zrodilo hnutí odporu, které se obrací k veřejnému mínění. Od Seattlu po Porto Alegre a Janov se toto hnutí stále rozrůstalo a radikalizovalo, přičemž se setkávalo s rostoucí odezvou v mezinárodním měřítku. Složky tohoto hnutí, třebaže dospěly k odporu vůči globalizaci různými cestami, vystupují se souborem společných požadavků, na nichž se od nynějška shoduje široká koalice hnutí a občanů Severu a Jihu. Jsou to:

  • sociální požadavky, zaměřené proti rostoucí nejistotě existenčních a pracovních podmínek, proti odbourávání veřejných služeb, proti růstu nerovnosti ve světě i uvnitř jednotlivých společností;
  • ekologické požadavky, zaměřené proti destrukci přírodních zdrojů a přivlastňování společných statků naší planety (voda, lesy, genetický fond rostlinstva atd.);
  • požadavky demokracie, transparentnosti mezinárodních institucí, ovlivňování světových záležitostí a nepřípustnosti toho, aby směrodatná úloha při řízení světa připadala skupině G 7, Mezinárodnímu měnovému fondu či Světové obchodní organizace.

Toto hnutí vytyčuje otázku o smyslu globalizace. Přichází s radikální kritikou ekonomického liberalismu ve všech jeho dimenzích. Vrátilo tisícům občanů, a hlavně těm mladým, chuť angažovat se a podílet se na politické diskusi. Nabízí socialistům dobré vyhlídky, protože neklade otázku alternativy ve smyslu uzavírat se na nacionalistických pozicích, nýbrž ve smyslu globalizace jiného, odlišného rázu. Nestaví se proti existenci mezinárodních pravidel či organizací, požaduje však, aby prvenství měla jiná pravidla a jiné organizace než ty, jež vládnou dnes. Obává se politického zneužití, ale politickému řešení se nevyhýbá. V rámci prvního Světového sociálního fora se konalo v Porto Alegre Světové parlamentní forum, jehož se zúčastnilo přes 200 poslanců ze zhruba třiceti zemí. Musí začít dialog. Sociální hnutí musí mít politické vyústění, aby nebylo pouhým bezperspektivním odporem. A levice se musí opřít o požadavky tohoto hnutí, o jeho energii a sílu, aby zesílila svou transformační činnost. Právě na základě tohoto hnutí, byť teprve vznikajícího, mohla vláda Lionela Jospina odsoudit a zarazit projekt Mnohostranné dohody o investicích.

V mezinárodním měřítku klade toto hnutí (i problémy jež vytyčuje,) sociální demokracii a Socialistické internacionále otázku po smyslu jejich existence, vyzývá je tedy, aby předložily globální alternativu k liberálnímu modelu.

Máme za úkol podpořit politicky toto hnutí naším projektem a našimi činy. Jinak by se mohlo vyčerpat a mohl by je smést náboženský fanatismus jako nositel jiné radikální kritiky liberálního modelu.

2. Prosadit nové rozdělení bohatství ve světovém měřítku

Proti finanční globalizaci musí socialisté postavit globalizaci práv, primát politiky, budování demokratických regionálních celků, opětné dobytí politické moci občany na úsecích, jež si přisvojily trhy a nové rozdělení světového bohatství.

Tobinova daň je symbolem této vůle získat zpět ztracený vliv.

Den co den se na devizovém trhu směňuje 1500 - 1800 miliard dolarů. Podstatnou většinu těchto transakcí činí transakce čistě spekulativní, bez přímého sepětí s výměnou zboží, služeb či investicemi. Mobilizovatelné zdroje všech centrálních bank Evropské unie, Spojených států amerických a Japonska se sotva rovnají objemu každodenních transakcí na devizovém trhu.

Tobinova daň je v podstatě velmi nízká daň, jež nepostihuje směnu zboží, služeb a investice, avšak působí jako brzda proti spekulaci založené na četných okamžitě návratných operacích.

Očekávaným účinkem je zde stabilizace finančních toků a větší autonomie států v jejich monetární politice. Navíc by tato daň byla významným zdrojem příjmu, který by vedl ke vzniku první světové daně. Prostředky, jež by mohla tato daň přinést, by činily - odhadnuty dle projekcí - 50 - 250 miliard dolarů ročně. To by stačilo přinejmenším ke zdvojnásobení veřejné rozpočtové pomoci a odpovídalo by Rozvojovému programu Spojených národů, v němž se náklady na odstranění krajní chudoby obyvatel zemí Třetího světa a na vytvoření systému základních zdravotních a školských zařízení odhadují na 40 miliard dolarů.

Říká se, že zavést takovou daň není možné. Daně se však už vybírají ve světě na mnoha finančních trzích a především na takzvaných trzích s akciemi: v Singapuru je to 0,2%, v Hongkongu 0,4%, v USA 0,0034% a ve Francii 0,6% - 0,3%. Nenaráží se přitom na žádný odpor, protože tyto taxy nemají fiskální povahu a financuje se jimi fungování burz. Operátoři jsou přirozeně pro poplatky co nejnižší a nejraději by neviděli žádné, trh je však povinen vyrovnat se s danou situací.

Zavedení daně typu Tobinovy je věcí politického rozhodnutí. Hlavním argumentem nejprestižnějšího z odpůrců Tobinovy daně, nositele Nobelovy ceny sira Roberta Mundella, je to, že by mohla brzdit pohyby kapitálu. Je to kritika, kterou se vlastně vzdává čest a jež se týká přímo podstaty věci. Stoupenci daně jsou totiž skutečně přesvědčeni, že naprosto svobodný oběh kapitálu a svobodné spekulování neumožňují co nejlépe využít zdrojů k vyrovnanému hospodářskému rozvoji ve světovém měřítku.

Francie musí přijmout princip Tobinovy daně a bojovat za to, aby se Evropa stala prvním Tobinovým pásmem. Evropa se přitom může ujmout iniciativy. K 50% devizových transakcí dochází totiž ve finančních institucích, jež se nacházejí na půdě Evropské unie, která tak představuje - řečeno tržním jazykem - "kritickou masu". Odezva takového rozhodnutí by daleko přesáhla hranice Unie, a posílila by hnutí ve prospěch daně v jiných oblastech světa, kde by pak došlo k zásadní změně v diskusi.

Proto se socialisté nemohou v této věci omezit na nejednoznačná slova, Tobinovu daň v podstatě vítat a zároveň ji s ohledem na mezinárodní tlaky odkládat do nekonečna. Jde o spravedlnost na světě. Podpořena miliony občanů, může být tato daň zavedena rychle, zpočátku na evropské úrovni. Změna německého stanoviska v této věci je povzbudivá. A proto musí francouzští socialisté předložit na zasedání ECOFIN v Lutychu bez okolků návrh na zavedení Tobinovy daně.

Zmíněná daň si nečiní nárok na vyřešení všech finančních zlořádů světa. K boji proti daňovým rájům a ke kontrole pohybu kapitálu je zapotřebí i jiných opatření. Tobinova daň je však konkrétním návrhem, jak začít působit proti nadvládě financí a nově rozdělovat bohatství.

Žádnou globalizaci bez přerozdělení

Tobinova daň by mohla být prvním zdrojem budoucího "fondu soudržnosti světa" jako příznaku jiné globalizace, než je ta dnešní. Žádnou globalizaci bez přerozdělení: tato prostá zásada by měla být pro socialisty v mezinárodním měřítku tou první. Když Evropské společenství přijalo do svých řad méně bohaté země, jako je Řecko či Portugalsko, podpořilo zaostávající oblasti, jejich infrastrukturu a dopravní sítě, místní přeměny a vzdělání mládeže, a to z evropských strukturálních fondů.

Mezinárodní společenství nemůže na rozvojových zemích chtít, aby se otevřely světovému soutěžení, aniž by jim poskytlo prostředky k vzdělání mládeže, k péči o nemocné, k elektrifikaci sídel, k zásobování vodou. Značná část "fondu soudržnosti světa" by se měla věnovat africkému světadílu, nejvíce odstrkovanému a nejvíce postiženému velkými pandemiemi AIDS, tuberkulózy a malárie. Dnes splácejí mnohé africké země každoročně finančním institucím Severu z titulu dluhů částky přesahující ty, jež dostávají jako veřejnou rozvojovou pomoc! Tu pomoc, jež sama nedosahuje stanovené výše 0,7% HDP průmyslových vyspělých zemí (klesla na 0,22%).

Evropská unie se musí rozhodnout:

  1. reálně zrušit veřejné i soukromé zadlužení chudých zemí,
  2. zvýšit rozpočet veřejné rozvojové pomoci 15 členských zemí na úroveň již převzatého závazku - 0,7% HDP,
  3. věnovat fond soudržnosti světa přednostně programům humánního rozvoje (zdravotnictví, zásobování vodou, energie, školství apod.)

V těsné návaznosti musíme působit ve prospěch dalekosáhlé finanční reformy brettonwoodských finančních institucí. Tato politika musí započít faktickým splněním závazků, převzatých průmyslově vyspělými zeměmi, totiž anulováním dluhů. Evropa musí seskupit hlasy, jimiž disponuje v Mezinárodním měnovém fondu, kde má větší váhu než USA, vystupuje-li jednomyslně. Úkoly a složení orgánů Mezinárodního měnového fondu a Světové banky by měly být nově vymezeny, aby tak byla v chudých zemích uplatňována politika strukturálního rozvoje a nikoli politika liberální adaptace.

Přeměnit Světovou obchodní organizaci

Liberalizace světového obchodu měla zajistit start rozvojových zemí. To slibovalo tzv. uruguayské kolo, jehož závěrem byla v roce 1994 založena v Marrákeši Světová obchodní organizace. Šest let nato klesl podíl Afriky na světovém obchodě pod 2%. Většina rozvojových zemí zaujímá v činnosti Světové obchodní organizace okrajové postavení; jsou drženy stranou při reálné přípravě dohod, k níž dochází v tzv. zelených komorách, to jest na neoficiálních, naprosto neprůhledných schůzkách. Tak jim byla třeba vnucena dohoda o duševním vlastnictví (ADPIC), jež nenapomáhá přenášení technologií, ale zato ohrožuje používání tzv. generických léčiv proti AIDS ohledy na ochranu patentů farmaceutických společností a naopak umožňuje patentování živých organismů - což otevírá cestu k novému plundrování zemí Jihu, v nichž se nachází hlavní část biologických zdrojů.

Právě tak v zákulisí byla připravena Všeobecná dohoda o obchodování službami, jejíž článek I. říká, že jedinými službami, jichž se dohoda netýká, jsou služby vládní, jež se neposkytují "na komerčním základě ani v konkurenci s jedním či několika dodavateli služeb". Velmi mnohé veřejné a sociální služby však mají své sazby a mohou být tak považovány za služby komerční, anebo za služby, jimž konkurují soukromí dodavatelé, což se týká třeba zdravotnictví (soukromé kliniky) či školství (soukromé školy).

K rozhodnutím orgánu pro urovnávání sporů ve Světové obchodní organizaci je pak třeba říci, že zavrhují princip opatrnosti ve věci tzv. hormonálního hovězího, ohrožují samotnou existenci tisíců drobných zemědělců Třetího světa (banány), opomíjejí pravidla ochrany druhů ohrožených určitými způsoby lovu (krevety) a právě tak opomíjejí sociální normy Mezinárodní organizace práce (MOP).

Nejde tedy o to, je-li či není zapotřebí, aby se světový obchod řídil určitými pravidly, nýbrž o to, zda pravidla prosazovaná Světovou obchodní organizací umožňují spravedlivý a trvalý rozvoj všech světadílů, zda jsou slučitelná s demokracií a respektováním jiných multilaterálních úmluv - úmluv o životním prostředí a lidských a sociálních právech. Problémem není existence obchodního soudu na světové úrovni. Jde o to, že tento obchodní soud se povyšuje pod záminkou urovnávání obchodních sporů na jakýsi Nejvyšší světový soud, rozhodující dle vlastních kritérií, aniž dbal jiných pravidel a cílů mezinárodního společenství. Je to totéž, jako by v některé zemi byl obchodní soud zároveň soudem kasačním, státní radou a ústavní radou.

Socialisté musí potvrdit pět zásad k reformě světového obchodu a Světové obchodní organizace:

První zásada: nové kolo jednání má zmírnit nerovnost mezi Severem a Jihem, to jest napravit to, v čem byl po předešlých kolech zaznamenán největší nezdar.

Je skutečností, že Světovou obchodní organizaci ovládají obchodní velmoci, jež také z politiky této organizace především těží. Po uruguayském kole se severní trhy nijak neotevíraly, zatímco jižní země byly nuceny zpřístupňovat ty své. Proto mají rozvojové země právo vyžádat si provedení bilance, než vyjádří svůj souhlas se zahájením nového kola. Při současné nerovnováze ve světě nemůže ostatně svobodná směna nahradit spolupráci a společný rozvoj. Evropa by měla především napomáhat utváření demokratických regionálních, hospodářsky a politicky integrovaných celků, jež by Evropská unie podporovala v jejich úsilí o rozvoj (Mercosur v Latinské Americe, CEDEAO v západní Africe). Je to právě regionální integrace, jež umožňuje usměrňovat rozvoj, diverzifikovat hospodářství, regulovat vývoj určitou politikou, budovat multipolární svět. A Evropa musí konečně bojovat za reformu ve fungování Světové obchodní organizace - reformu, jež by zajistila skutečnou rovnost členských zemí v procesech rozhodování a při vytváření obchodních pravidel a obchodní politiky.

Druhým principem Evropy musí být uznávání určité hierarchie mezinárodních norem.

Všeobecná deklarace lidských práv, úmluvy Mezinárodní organizace práce, úmluvy o ochraně životního prostředí (Rio, Kjóto) a úmluvy Světové zdravotnické organizace jsou nadřazeny pravidlům obchodu.

Ve Spojených národech by mělo být prozkoumáno nové pojetí vztahů mezi mezinárodními organizacemi, a to v zájmu ucelené mezinárodní politiky a proto, aby pravidla obchodu nakonec nenabyla vrchu na úkor pravidel jiných - vzhledem k tomu, že sankční mechanismus Světové obchodní organizace nemá žádnou protiváhu.

Je třeba, aby bylo možno odvolat se ohledně určitého rozhodnutí Světové obchodní organizace k jiné multilaterální organizaci, když půjde o principy nadřazené principům obchodu. Jde-li o přístup ke zdravotní péči a právo na zdraví, jako je tomu u sporu Brazílie a USA ve věci tzv. generických léčiv, měla by v poslední instanci rozhodnout Světová zdravotnická organizace. U úmluv o zákazu nucené práce či práce dětské má být touto rozhodující institucí Mezinárodní organizace práce, jejíž sankční pravomoci by se měly plně využít, jako tomu bylo při odsouzení Barmy, případně rozšířit o právo rozhodnout, je-li či není sankcí zapotřebí. Jde-li při obchodním sporu o ochranu životního prostředí, mělo by právo rozhodnout připadat Světové organizaci pro životní prostředí (jež by měla být ustavena, jak Francie navrhuje), a Světová obchodní organizace by měla být povinna se tomuto rozhodnutí podřídit.

Třetím principem, zastávaným Evropou, by mělo být omezení kompetencí Světové obchodní organizace.

Evropa musí bojovat za to, aby určité činnosti nemohly spadat pod kompetenci Světové obchodní organizace a zůstávaly věcí jednotlivých společností. Veřejné a sociální služby, kultura, uskutečňování zásady opatrnosti, společenské zřízení jednotlivých zemí či Evropské unie - nic z toho nesmí spadat pod jurisdikci obchodní organizace.

Čtvrtým principem Evropy by měl být princip otevřenosti vůči společnosti a transparence.

Ve Světové obchodní organizaci, kde se jedná o otázkách veřejného zájmu, musí být pravidlem transparence. Zveřejňování rozprav a interních dokumentů musí občanovi umožnit poznat, jaké cíle sleduje tato organizace, proč byla učiněna ta či ona rozhodnutí, jaká stanoviska zaujali různí reprezentanti včetně jeho vlastních představitelů. Nevládní organizace zde musí být uznávány a musí mít přístup k informacím.

Pátým principem by mělo být zesílení kontroly ze strany parlamentů.

Parlamenty jsou ponejvíce odsouzeny k tomu, aby en bloc ratifikovaly a registrovaly již uzavřené dohody. Kontrola ze strany parlamentů je však podstatnou dimenzí legitimity obchodní politiky a jedním z nástrojů dohledu nad mezemi pravomoci Světové obchodní organizace. V rámci Evropské unie musí být modifikována smlouva o Unii, aby byla zajištěna kontrola Evropského parlamentu nad definováním mandátů k vyjednávání, aby byl "výbor 133" otevřen jeho představitelům a dospívalo se k shodnému názoru na všechny obchodní smlouvy. Bylo by rovněž možné ustavit při Světové obchodní organizaci parlamentní shromáždění, složené z delegátů parlamentů členských zemí.

Těchto pět principů by mělo být jádrem mandátu, uděleného před jednáním evropskému komisaři. Jak by mohl být tento mandát stejný jako mandát připravený thatcherovcem Leonem Brittanem, předchozím komisařem pro zahraniční obchod! Jako by od té doby k ničemu nedošlo! Jako by Evropa nevyvodila žádné poučení z událostí, z mezinárodních diskusí, žádostí rozvojových zemí, očekávání společnosti a světového sociálního hnutí. Evropa musí požadovat, aby žádné nové kolo nebylo zahájeno bez uplatnění zmíněných principů.

III. Evropa federativní, republikánská a sociální

1. Sociální Evropa není možná bez Evropy politické

Pro socialisty musí být Evropa nástrojem k dosažení nové, odlišné globalizace.

Liberalismus prosperuje tam, kde nemá žádnou demokratickou protiváhu. Složité fungování, neprůhlednost politického rozhodování, váha technokracie - to všechno ve svém souhrnu vyvolává u občanů lhostejnost, nedůvěru, ba přímo nepřátelský vztah vůči Unii. Nejasnost o rozhodujících institucích, povýšená na princip sloužící k obcházení veřejného mínění ("to ne my, to Brusel!") toto smýšlení jen podporuje. A liberálním silám je pak vhod situace, která jim prakticky ponechává volné ruce k tomu, aby - nevystaveny požadavkům vzešlým z voleb - zajišťovaly blaho národů navzdory jim!

Ať už jde o měnu, euro, o obranu či diplomacii, Evropa zůstane politickým trpaslíkem, dokud nebude disponovat demokratickými federálními institucemi (odpovědná exekutiva, dvoukomorový parlament atd.). Právě tak nemá valnou cenu šířit se o evropském sociálním a kulturním modelu, nejsou-li zde demokratické politické instituce, nezbytné pro zákonný podklad a prosazení potřebných regulací. Nebudou-li zainteresované populace vzdorovat a vyjadřovat svá stanoviska, zvítězí kurs na nejnižší sociální a fiskální úroveň, zdůvodňovaný vnitřní evropskou a mezinárodní konkurencí; pak bude rozhodovat trh se zásadami konkurenceschopnosti a zákonem peněz a bude prosazovat svá pravidla. Evropa trhů a financí je už dnes Evropou federovanou. Postavme proti ní federální Evropu ekonomickou, sociální a politickou, nechceme-li, aby tato Evropa nadále zůstávala pouhým pásmem volného obchodu.

Proto se musí socialisté jasně rozhodnout: jejich volbou musí být Evropská republika, a oni budou bojovat za to, aby byla sociální. Evropská republika, to znamená republika institucí spočívajících na prvenství všeobecného zájmu a rozhodující úloze občana, na ústavě, zavádějící dominantní postavení svrchovaného parlamentu - parlamentu vytvářejícího evropskou vládu, jež by mu byla odpovědna. Na ústavě, jež bude muset ujasnit, co je evropskou a co národní úrovní, a zřídit druhou komoru, složenou z přestavitelů národních parlamentů. Tuto ústavu má prodiskutovat a demokraticky schválit Ústavodárné shromáždění. Ty země Unie, jež by ji ratifikovaly, by vytvořily předvoj, jenž by posloužil Unii jako svého druhu politický motor.

2. Evropa ve službách plné zaměstnanosti, růstu a redistribuce

Taková Evropa socialistů a sociálních demokratů musí ovšem být Evropou zajišťující plnou zaměstnanost a vysokou úroveň sociální ochrany (zdravotnictví, důchody, nemocenské pojištění).

Je zapotřebí zahájit hospodářskou politiku, jejímž cílem bude trvalý rozvoj a rychlý návrat k hodnotné plné zaměstnanosti. Evropané konstatují všeobecný růst nejistoty, zatím co nezaměstnanost a časově omezená práce zůstávají na vysoké úrovni. Je třeba zvrátit současný trend, který zatěžuje stále méně kapitál a pozměnit daňové zatížení ve prospěch práce. Evropská konkurence v daních tříští financování soustavy sociální ochrany, snižuje daňové zatížení kapitálu a povzbuzuje dumping a přemísťování podniků.

Rozpočtovou politiku členských států je třeba lépe koordinovat, aby se povzbuzovala poptávka a vytvářely nové pracovní příležitosti. Evropský rozpočet se musí zvýšit, aby se podněcovala dynamická politika ve prospěch zaměstnanosti, sociální soudržnosti, strategických sektorů jako je výzkum či velkých prací veřejného zájmu (přeprava kamiónů po železnici, ochrana životního prostředí atd.). Evropské obchodní bance musí být vedle stability cen kategoricky stanoven ekonomický růst a zaměstnanost jako úkol; bez toho by mohla ohrozit boj proti nezaměstnanosti. Evropa musí potvrdit jako svou prioritu plnou zaměstnanost, a to akčním programem oživování investic vnitřní poptávky a inovací.

3. Pro sociální smlouvu

Proti sociálnímu dumpingu a přizpůsobování nejnižší úrovni bude muset Sociální smlouva určit kritéria sociální konvergence a vypracovat závazný kalendář pro:

  • uznání základních sociálních práv námezdně pracujících a občanů, kde by byly uvedeny zásady nové Charty;
  • společné sociální normy, slaďující shora celkovou soustavu sociální ochrany (důchody, nemocenské a rodinné pojištění, pojištění proti nezaměstnanosti);
  • lhůtu k dosažení jednotné evropské minimální mzdy. K zahájení této konvergence by se mohlo zavést již nyní "evropské mzdové minimum", jež by respektovalo národní odlišnosti, ale přibližovalo vzestupnou spirálou krok za krokem různé úrovně k úrovni nejvyšší. To, co bylo možné u měny, musí být možné i v této oblasti;
  • pokrok demokracie sociálního typu posilováním schopnosti odborů zasahovat proti svévolným rozhodnutím, proti hromadnému a často protiprávnímu propouštění, proti nepřiměřeným ziskům dosahovaným na úkor zaměstnanosti či proti poškozování pracujících. To je nezbytné k zaručení práv odborů a k otevření skutečných prostorů pro sociální vyjednávání jak na úrovni podniků, tak na úrovni evropských či nadnárodních skupin. Je tedy zapotřebí, aby existovaly opravdové "evropské závodní výbory".

Sociální smlouva musí umožnit, aby bylo zastaveno zhoršování životních a pracovních podmínek námezdně pracujících Unie - zhoršování jasně konstatované nedávnou studií Evropského fondu pro zlepšování životních a pracovních podmínek (intenzifikace práce, napadání a násilí, stoupání počtu pracovních úrazů). Socialisté musí vnést tento úkol do centra diskusí o budoucnosti Unie. Příští evropská smlouva, o způsobech jejíhož vypracování má rozhodnout vrcholné zasedání v Laeckenu (Brusel prosinec 2001), smlouva, jež má být přijata před faktickým rozšířením Unie, musí být smlouvou sociální.

4. Zastavit odbourávání veřejně prospěšných služeb

Veřejnou službu nelze redukovat na její ekonomickou dimenzi, protože nestaví do centra své činnosti spotřebitele, nýbrž občana, kterému jde o něco víc, než o pouhé uspokojování ekonomických potřeb: jde mu o sociální soudržnost, rovnost v přístupu k vymoženostem a o pokrok určitého teritoria.

Na tento princip se dnes útočí ve jménu konkurence a otevírání trhů. Stále více úseků se vyčleňuje ze sféry veřejných služeb a podřizuje zásadám konkurence, aniž se přitom bral ohled na zájmy občanů (elektřina, voda, pošty, telekomunikace, hromadná doprava).

Zastavit odbourávání veřejných služeb je dnes naléhavější než kdykoli předtím, už vzhledem k problémům, na něž narážejí Evropané (vylučování ze společnosti, dislokace území, rozvoj a demokratizace technických vymožeností), jakož i vzhledem ke katastrofám, jež přinesly liberální privatizace v oblastech jako je energetika (Kalifornie) či železniční doprava (Anglie). Bylo by archaismem vydat tyto úseky na pospas rentabilitě a moci trhu. Je naopak potřeba potvrdit, že veřejně prospěšných služeb je zapotřebí, a ochránit jejich existenci tím, že se zakáže je rušit, pokud soukromý sektor nebude schopen všem zaručit náklady i kvalitou rovnocennou náhradu. Proto požadujeme rámcovou direktivu k definování veřejných služeb, uznaných Amsterodamskou smlouvou.

Závěr

Socialisté nezaujímají "stejnou vzdálenost" od liberálů a od "světové selské rebelie", jakou prý představují demonstranti vystupující proti globalizaci. Stojí jednoznačně na straně odpůrců globalizace. Naší povinností je spojovat síly levice a měnit tak rozložení sil.

Tato bitva má dnes rozhodující význam pro to, abychom nemuseli přihlížet srážce mezi demokracií a fundamentalismy, vystupujícími jako mluvčí chudiny, útočící na bohaté demokracie.

Text předložili v rámci Druhé národní tematická porady o socialistickém projektu v PSF (Francouzské socialistické straně) 6. října 2001: Annick Aguirre - Christian Bataille - Delphine Batho - Jean-Louis Cottigny - Stéphane Delpeyrat - Harlem Désir - Julien Dray - Henri Emmanuelli - Gérard Filoche - Pascale Le Neouannic - Marie-Noëlle Lienemann - Jean Mallot - Isabelle Martin - Emmanuel Maurel - Jean-Luc Melenchon - Patrick Mennucci - Bernard Pignerol - Laurence Rossignol - Michel Vergnier - Alain Vidalies (členové národního vedení PSF)


Materiál z francouštiny přeložila pro vlastní potřebu MDA
I v návaznosti na tento text - v rámci celoevropské debaty o podobě rozšíření Evropské unie - reagovala česká sociální demokracie doplněním a rozšířením svého dlouhodobého programu: přijetím EUROMANIFESTU ČSSD, zatímco ODS textem V. Klause "KLAUS V BRUSELU ", vydaném v CEP.

                 
Obsah vydání       20. 12. 2001
20. 12. 2001 Skandál: manžel kanadské guvernérky kritizoval George Bushe Miloš  Kaláb
18. 12. 2001 Přispěji na práci Tomáše Peciny částkou 10 000 Kč Pavel  Trtík
20. 12. 2001 Václav Klaus se sjednocující se Evropy bojí oprávněně Štěpán  Kotrba
20. 12. 2001 Co je to "civilizace"? Jeden svět a "naše hodnoty"
20. 12. 2001 Těžká vina vzdálenějších příbuzných: sovětské metody Niny Krásenské z BIS Jan  Čulík
19. 12. 2001 Jak mění informační technologie svět Eugen  Haičman
19. 12. 2001 Není nad neutrálně formulovanou otázku! Tomáš  Pecina
19. 12. 2001 U3: Omlouvám se za U1 a U2 Tomáš  Pecina
19. 12. 2001 Státní zástupce: Chci s vámi jen navázat osobní kontakt! Tomáš  Pecina
20. 12. 2001 RRTV odebrala licenci společnosti Galaxie
20. 12. 2001 Hlasovací fraška na Kavčích horách Tomáš  Pecina
19. 12. 2001 OBSE: Trestní stíhání za pomluvu a stíhání verbálních názorů musí být zrušeno
19. 12. 2001 Ministr spravedlnosti: Trestní stíhání za pomluvu nemůže být zrušeno Tomáš  Pecina
19. 12. 2001 Paranoia? Al Qaeda prý "narušila software firmy Microsoft"
27. 11. 2001 ÚOOÚ ignoruje zákon o svobodném přístupu k informacím Tomáš  Pecina
21. 1. 2002 Příspěvky na investigativní práci Britských listů

Evropská unie RSS 2.0      Historie >
20. 12. 2001 Václav Klaus se sjednocující se Evropy bojí oprávněně Štěpán  Kotrba
20. 12. 2001 Polemika pravice s levicí: Svoboda trhu versus ingerence státu Tomáš  Janča, Štěpán Kotrba

Globalizace RSS 2.0      Historie >
20. 12. 2001 Co je to "civilizace"? Jeden svět a "naše hodnoty"   
20. 12. 2001 Václav Klaus se sjednocující se Evropy bojí oprávněně Štěpán  Kotrba
22. 11. 2001 Temné stránky evropského rozumu Przemyslaw  Wielgosz
29. 10. 2001 Co to je, tahle "civilizace"?   
25. 10. 2001 Pohled z Indie: Americká válka je brutalita namazaná burákovým máslem Arundhati  Roy

Liberalizace světového obchodu a WTO RSS 2.0      Historie >
20. 12. 2001 Václav Klaus se sjednocující se Evropy bojí oprávněně Štěpán  Kotrba

Budoucnost evropské obrany RSS 2.0      Historie >
20. 12. 2001 Václav Klaus se sjednocující se Evropy bojí oprávněně Štěpán  Kotrba
12. 12. 2001 Dva argumenty pro Gripen Štěpán  Kotrba
9. 10. 2001 Nesmí vzniknout válka mezi Západem a islámem   
8. 10. 2001 Pokrytí teroru Gore  Vidal