Systém, který připomíná známou metodu cukru a biče, je založen na dlouho budovaných osobních vazbách mezi policejním reportérem a PR-manem na ministerstvu. Není snadné stát se koněm v Truschkově stáji - ale jakmile se reportér osvědčí, má po zbytek kariéry postaráno o exkluzivní reportáže. Šéfredaktoři vědí, jakou cenu museli jejich podřízení za přístup k tomuto materiálu zaplatit, ale většinou se tím netrápí: bulvární televize potřebují krev, násilí a napětí, a tato smlouva, třebaže mefistofelská, je výhodná pro obě strany.

Situací, kdy bývá třeba realitu poněkud poopravit, je vzhledem k nepříliš dobrému fungování policejního aparátu řada. Podivné sebevraždy policejních vyšetřovatelů vlastní služební zbraní, odhalené případy korupce, brutalita policistů - to vše se děje a dá se prokázat, ale jen málokdy se dostane do hlavních zpráv. Před časem zastřelil policista v Mělníce náhodnou chodkyni - a úkolem policejních reportérů bylo podat událost v co nejpříznivějším světle pro ministerstvo (nutno říci, že v tomto případě částečně selhali, protože skandál byl příliš velký a nešlo ho "odspinovat").

Nejpilnějším žákem "Truschkovy školy" a příkladem téměř dokonalé metamorfózy novináře v policistu je reportér TV Prima Jiří Borovec. Seriózně vyhlížející třicátník s plnovousem je vždy včas na místě činu, vždy má k dispozici zaručené zprávy z policejních zdrojů a vždy ví, kterou verzi událostí má divákovi podat. Mnozí novináři byli svědky jeho vystoupení na tiskových konferencích kolem loňského zasedání MMF/SB - když se na jedné z nich zeptal mladíka, kterého policisté zcela bez důvodu zatkli a na služebně zbili, proč vůbec chodil na ulici, když věděl, co se v Praze děje, nevydržel s nervy Petr Uhl a horlivého policisto-reportéra umlčel. Borovcova hvězda však do značné míry pohasla, minimálně v očích jeho kolegů, když jeho příchylnost k policii zachytila dokumentaristova kamera. Právě on byl tím mužem, který - nevěda, že je filmován - položil majoru Husákovi v družném rozhovoru na Karlově mostě otázku: "A dostali ti drbani aspoň pořádně na držku?" Netřeba dodávat, že "drbany" byli míněni demonstranti proti MMF...

Zcela jiné pozadí má propolicejní aktivismus Patrika Kaizra z České televize (na snímku). Jeho motivace je negativní, tj. za své působení nedostává odměny ve formě exkluzivních policejních informací, ale policie je ochotna tolerovat jeho staré prohřešky. P. Kaizr kdysi patřil k aktivním stoupencům anarchistického hnutí a "pořídil" si v té době dokonce drogový záznam; nyní, napraven, své minulé hříchy odčiňuje. Nestor českých anarchistů Jakub Polák zná Kaizra téměr od dětských let a má pro jeho proměnu pramalé pochopení: "Chápu to jako jeho osobní tragedii," říká o něm. Podobně jako Borovec i Kaizr zažil vloni v září svou "těžkou hodinku" - jako svědek byl přítomen incidentu na Hlavním nádraží v Praze, kdy několik aktivistů militantního křídla anarchistického hnutí napadlo skupinu skinheadů. Patrik Kaizr se poté, řečeno kulantně, na odhalení pachatelů iniciativně podílel, aniž by přitom respektoval omezení, daná jeho pozicí novináře. Na akcích radikální levice ho od té doby vítají pokřikem "Udavač! Udavač!"

Ivan Břešťák z TV Nova představuje podobně jako J. Borovec typ nekonfliktního, nelomeného policejního reportéra. Muž mimořádně nekultivovaného projevu však přináší svému šéfredaktorovi tolik výjimečného materiálu, že by byla škoda nechat ho zahálet: a tak diváci u jeho reportáží jen žasnou, jak skvělý policejní sbor v této zemi působí. Co u Kaizra budí pohoršení, u Břešťáka nepřekvapuje: diktafon Britských listů zachytil, jak horlivý reportér na demonstraci 28. října udává komusi do mobilního telefonu popis dvou anarchistů, kteří přišli na akci ozbrojeni noži.

Poněkud jiný druh reportéra představuje Eva Souhradová z České televize. Souhradová je inteligentní, schopná televizní profesionálka, a velmi přesně chápe pravidla, podle kterých se hraje. Reportáže, které natáčí, jsou zaujaté a záměrně potlačují vše, co by vyznělo v neprospěch policie, neprozrazují to však prvoplánově. Neblahé zkušenosti se Souhradovou má např. Jiří Kopal z Občanských právních hlídek. V únoru měl vystoupit spolu s Mikulášem Tominem z Inspekce ministra vnitra v Jedenadvacítce na ČT2. Úvodní obrazový příspěvek připravovala právě E. Souhradová. Přestože natočila rozhovor s oběma aktéry debaty, do vysílání se dostal jen policista Tomin. Stejně usilovně se Souhradová snažila dát "spin" informacím o násilí na policejních služebnách, které tou dobou musela přiznat i Inspekce: podle reportérky byly výsledky vyšetřování neprůkazné a mučení aktivisté si prý vše zřejmě jen vymysleli. Vrcholným číslem E. Souhradové (stejně jako její předchůdkyně Anny Stárkové) jsou reportáže týkající se cizinecké policie. Bez stopy humanitárních ohledů natočené nadšené líčení "průvozů" a deportací odpudivých cizích běženců - zločinců, před nimiž je třeba poctivě pracující české občany chránit - neposkytuje prostor k pochybnostem, kdo zde vedl reportérce ruku.