Tomáš Pecina rozhodně nepatří mezí mé "oblíbené" novináře. Nemám rád jeho spektakulární pózérství a štve mě jeho obviňování bez důkazů. Na druhou stranu někdy oceňuji jeho a Britských listů snahu jít proti hlavnímu línému (míněno doslova, nikoli v přeneseném slova smyslu) proudu české žurnalistiky.

Také si myslím, že ten, kdo právě z pózérských důvodů, byť v jeho podání to asi budou důvody principiální, opakuje přiblblé výroky extremistů, snadno může být ostatními považován za stejného blba jako onen extremista.

Dokonce vřele souhlasím s lidmi, jako je Luboš Motl, který to zpoza oceánu sem tam nad Pecinovými texty nevydrží a utrousí cosi o tom, že mu, až přijede do Prahy, rozbije hubu.

Jedna věc je však tvrdé potýkání se na novinových a webových stránkách a druhá - důležitější - osobní svoboda a právo vyjadřovat své názory. Třeba i hnusné.

Proto protestuji proti šikanování novináře Tomáše Peciny orgány tohoto státu a vyjadřuji mu alespoň touto cestou solidaritu.

A aby nebyla nějaká mýlka, dodávám, že Tomáš Pecina mi za to nic nedluží a jediné, co od něho očekávám, je to, že bude dál psát, jak chce.