Mnoho domovů v této vesnici se proměnilo v kónické krátery v zemi. Ostatní budovy jsou popraskané, rozbité, rozmáčknuté jako lepenkové krabice. Ve chvíli, kdy se nic nestalo, snídali obyvatelé vesnice Kama Ado, před východem slunce a začátkem půstu během Ramadánu. A v troskách zůstávají ležet pozůstatky obyčejného života, který tady vedli.

Na jednom místě leží zmačkaná konvice na čaj: výbuch ji téměř obrátil naruby. Jinde sbírka ohořelých hrnců na vaření, rozbité kusy starodávného šlapacího šicího stroje. Rozbitá kovová bedna obsahuje cáry dětského barevného oblečení.

V jiné místnosti je jediné bohatství, které tito lidé měli: šest mrtvých, rozházených krav. A je to všechno velmi podivné, protože onoho sobotního rána - kdy shodila americká letadla B-52 desítky bomb, které usmrtily 115 mužů, žen a dětí - se nic nestalo.

Víme to, protože nám to sdělilo americké ministerstvo obrany. Onoho večera vysvětlil mluvčí Pentagonu na otázku o zprávách o civilních mrtvých a raněných v Afghánistánu, že jsou tyto zprávy nepravdivé, protože Spojené státy se pečlivě zaměřují jen na vojenské cíle, spojené s organizací al Qaeda. Pozdější prohlášení Pentagonu na toto téma sice poněkud zaváhala, ale nikdo dosud nedementoval ono původní rozhodné prohlášení: "K tomuto [bombardování] prostě nedošlo."

Takže Pánbůh ví, jakým kouzelným zrcadlem jsem to prošel, když jsem do vesnice Kama Ado dojel z města Džalalabádu. Od chvíle, kdy jsem se probudil, jsem čelil tváří v tvář troskám a nevinným obětem vysoce technologického pětisetkilogramového nic.

Den začal v domě Hadžiho Zamana Gamsharika, prozápadního protitalibánského mudžahídského velitele, jemuž tajně poskytuje zásoby a finance americká vláda. Předchozího dne jsem s ním byl v márnici v Džalalabádu, kde leželo sedm zohavených mrtvol - byli to mužahídští vojáci, kteří byli usmrceni, když americké bomby zasáhly vládní úřad, v němž tito muži spali. A teď k tomu došlo znovu.

Velitel Zaman je hrdý, pyšný muž, který bojoval proti Sovětskému svazu v horách dlouhá léta, ale nikdy jsem ho neviděl takto zdrceného. "Poslal jsem je tam včera já sám," opakoval. "Poslal jsem je tam, že tam budou v bezpečí."

Velitel nám poskytl naši vlastní eskortu, a vydali jsme se silnicí do Landi Khielu. Nalezli jsme trosky kanceláře, kde zahynula první skupina vojáků, a penzión, kde zahynuli vojáci předchozího rána. A tam, v troskách rodinného domu, byl malý úlomek "ničeho". Bylo na něm napsáno "Surface Attack Guided Missile AGM 114 (Řízená střela pro pozemní útoky AGM 114)" a výrobní číslo 232687. Byl částečně pohřben v pozůstatcích slaměné střechy domu, v němž zahynuli tři muži: Fazil Karim, jeho bratr Mahmor Ghulab, a jeho synovec Hasiz Ulah. "Byla to rodina, byli to jen obyčejní lidé," řekl Hadži Mohammed Nazir, místní starší, který nás doprovázel. "Nebyli to teroristé, teroristé jsou támhle, na druhé straně kopce."

Tak jsme se vydali automobilem dál směrem k Bílým Horám, kde se skrývají stovky členů organizace al Qaeda, možná dokonce se tam skrývá i bin Laden, v jeskynním komplexu Tora Bora. Vysoko na obloze bylo letadlo B-52, z údolí se linul černý kouř. Něco se tam zjevně dělo. A pak jsme dorazili do rozbombardované vesnice Kama Ado. Mezi ubohými pozůstatky lidských obydlí jsem našel jen jediný podezřelý předmět - staré kožené pouzdro na pistoli a pás s náboji. Je možné, že tam strávilo pár členů organizace al Qaeda noc a američtí zaměřovači se o tom dověděli.

Avšak po 22 letech války je v téměř každé afghánské domácnosti nějaká vojenská relikvie a vesničané přísahali, že neviděli ani Araby ani Talibán už celých čtrnáct dní. Těžko tam bylo tolik teroristů, že by to zaplnilo celých 40 čerstvých hrobů. Jedna osoba mi řekla, že v několik hrobů neobsahuje mrtvoly, ale jen rozdrcené kusy těl.

Byli jsme varováni, že bílé tváře se ve vesnici, kde se nic nepřihodilo, setkají s hněvivým přijetím, ale zaznamenal jsem jen zoufalství a zmatek. Zažil jsem jen jediný okamžik skutečného strachu, když mi nad hlavou přeletělo letadlo B-52. Zastavili jsme svůj konvoj, vylezli jsme z automobilů a vyběhli jsme do polí na obou stranách silnice. Byl jsem si vědom, jak na nás shlížejí elektronické oči: byli jsme na silnici jedinými vozidly. Pak, k ulehčení všech, bombardér odletěl.

Než jsme vyjeli z města, jeden můj americký kolega v Džalalabádu zatelefonoval do Pentagonu a informoval jej o našich plánech jet se podívat do vesnice, kde se nic nestalo. Nemohu si pomoci a přemýšlím nad tím, v dnešní době života za zrcadlem, co by bývalo t letadlo B-52 udělalo s naším konvojem, kdyby přítel do Pentagonu nezatelefonoval. Možná, že by mě také vybombardovalo nic.