Maria Grazia Cutuli je mrtvá a Itálie intenzivně truchlí.

Ještě před dvěma dny ji v podstatě nikdo neznal, ale když byla usmrcena na prašné cestě na východ od Kábulu, to všechno se změnilo. Nyní je symbolem odvahy a zdrojem hrdosti pro zemi, která potřebuje hrdiny.

V pondělí ji a další tři novináře popravili ozbrojenci - možná příslušníci Talibánu, možná bandité. Itálie přijala tu zprávu jako ránu do břicha.

Přátelé, příbuzní a kolegové plakali a televizní a rozhlasoví moderátoři informovali o jejím úmrtí veřejnost šokovaným hlasem. Podrobnosti posledních okamžiků života Marie Cutuliové dominují rozhlasovému a televiznímu vysílání a v chat shows se nehovoří o ničem jiném.

Cutuliová, 39, byla reportérkou milánského deníku Corriere della Sera, čelného italského listu, a i jeho soupeři píší o její vraždě jako o celonárodní tragédii. Na titulních stránkách italských novin včera i dnes vyšly její fotografie pod obrovskými titulky a některé listy, jako například La Repubblica, věnovaly její smrti 13 stránek.

Soustrastné telegramy a kondolenční dopisy přišly od premiéra Berlusconiho, od celebrit, od fotbalistů, od intelektuálů. Prezindent Carlo Azeglio Ciampi konstatoval: Tato tragédie vás nutí si uvědomit ještě více hrůzy války."

Jestliže to rodinní příslušníci dovolí, Cutuliová bude mít obrovský pohřeb.

Po všech zavražděných novinářích se truchlí v jejich zemích a jejich vraždy byly celosvětově odsouzeny. Avšak reakce Itálie se zdá být silnější, niternější - a zabarvená oportunismem.

Určité části sdělovacích prostředků vyrobili z Cutuliové mučednici na oltáři novinářství. Píší o její smrti jako o ospravedlnění hodnoty vlastní práce, prohlašují to za důkaz nejen její odvahy, ale i své vlastní odvahy.

Někteří autoři redakčních komentářů, pisatelé poznámek a pracovníci rozhlasu a televize plynule přešli od smrti Cutuliové k téměř nezastřené sebechvále vlastní důležitosti a odvahy. Jejich tón očekával od veřejnosti, že před sdělovacími prostředky v úctě pokleknou.

Že tato Sicilanka byla odvážná, poctivá, a zasloužila si všechnu tuto chválu, o tom není pochyb. Bojovala tvrdě o právo stát se válečnou korespondentkou ve světě, který ovládají muži. Svou práci milovala a psala z Bosny, ze Rwandy, z Izraele a z dalších konfliktů.

Její poslední zpráva byla exkluzivní informace o tom, že objevila, s Juliem Fuentesem, nervový plyn v opuštěném táboře, kterého prý užívala organizace al Qaeda. Odporná vražda připravila novinářskou profesi o vynikající reportérku.

Avšak obrovská pozornost sdělovacích prostředků v Itálii, věnovaná její smrti, v jejímž důsledku byly odsunuty boje v Kandaháru a v Kunduzu a diplomatická vyjednávání ve zpravodajství na nevýznamné místo, byla prodchnuta přesvědčením, že všechna novinářská práce je vznešená a heroická.

Několik italských novinářů se mi svěřilo, že ta reakce prozrazuje kolektivní nejistotu v novinářské obci: veřejnost nemá novináře ráda a vláda je zastrašuje, a tady se vyskytla šance začít zdůrazňovat, jak jsou důležití. Někteří editoři poukázali na to, že její smrt podtrhla význam svobodného tisku - a to je svoboda, která je ohroženějš v Itálii než ve většině západoevropských zemích.

"Někteří to považují za ospravedlnění své novinářské práce, i když nikdy nikam do terénu nejednou," řekl jeden novinář.

V deníku La Stampa kritizoval komentátor Pierluigi Battista zbožštění Cutuliové jako mučedníka a napsal, že to ukazuje, že novináři touží po ztracené vznešenoti.

Existuje ještě jeden, banálnější důvod, proč měla vražda Cutuliové takový dopad. Byla to žena a byla fyzicky atraktivní.

Loni zavraždili neznámí pachatelé jiného italského novináře, Antonia Russeho, 40, v bývalé sovětské republice Gruzii. I on byl odvážný a odhaloval zvěrstva v Čečensku. Jeho mrtvola byla vyhozena na kraj silnice.

Avšak Russo pracoval pro Radio Radicale, které má spojení s okrajovou Radikální stranu, a tak neměla mainstreamová média zájem o to, srovnávat se s takovým kolegou. Jeho příbuzní a jeho rodina truchlili sami.