Prezident Bush systematicky tvrdí, že Osama bin Laden a jeho zločinecký gang "unesli" mírové učení islámu a využívají ho jako zástěrky pro ospravedlnění svých hrůzných a zrádných činů. Pan prezident zjevně rozlišuje mezi náboženským zápalem a militantními fanatiky, kteří chtějí vraždit nevinné civilisty pod záminkou islámské zbožnosti. Jiní vysocí činitelé americké vlády opakují obdobné názory.

Avšak když začne jít skutečně a konkrétně o věc, mezi naprosto zásadní americkou hodnotou, totiž podporou náboženské svobody a krátkodobým úsilím vytvořit dojem, že existuje globální koalice, vzniká rozpor. Ano, jasně podporuju úsilí americké vlády jednat multilaterálně a začlenit i naše spojence do tohoto dlouhodobého boje. Avšak touha vytvořit tento globální mandát - mandát, který existuje, ať už jsou či nejsou součástí mezinárodní koalice teroristické státy, v podstatě oslepuje Američany při sledování kritických zahraničněpolitických cílů Americká vláda řeční a zní to sice správně, ale nedochází k přesunu tohoto řečnění do praxe.

Zásadním příkladem je v této věci výroční zpráva amerického ministerstva zahraničních věcí o mezinárodní náboženské svobodě. Zpráva byla zdržena téměř měsíc a když byla konečně vydána, ministerstvo zahraničí opět odmítlo jmenovat Uzbekistán, Turkmenistán, Saúdskou Arábii a Vietnam jako "země, které budí silné znepokojení", navzdory tomu, že v nich systematicky dochází k vážnému porušování náboženských svobod, které je ve zprávě popisováno. Zákon o mezinárodní náboženské svobodě z roku 1998 dává prezidentovi pravomoc využít celé řady sankci když nějaká země "páchá anebbo toleruje zvlášť vážné porušování náboženských svobod". Mezi vládami, zahrnutými v letošní zprávě, týkající se období od září 2000 do září 2001, jsou Čínská lidová republika, Barma, Írán, Irák, Severní Koera, Súdán a Afghánistán pod vládou Talibánu.

Opět však bylo z tohoto seznamu vynecháno několik notorických porušovatelů tohoto všeobecně uznávaného lidského práva. Tvůrcům americké zahraniční politiky zjevně není známo, že podpora náboženské svobody může dát jasně najevo úmysl americké vlády, že chce vést válku proti terorismu a nikoliv proti islámu. Například, zpráva jasně uvádí, že Uzbekistán "pronásleduje mnoho zbožných muslimů za jejich náboženské přesvědčení". Za poslední tři roky tam byly uvězněny tisíce nenásilných muslimů jen za to, že se účastnili bohoslužeb v neschválených mešitách. Jak výstižně konstatovala organizace Human Rights Watch, "tím, že americká vláda neoznačila Uzbekistán za 'zemi, vyvolávající vážné znepokojení', promarnila možnost ukázat, že válka proti terorismu není válkou proti islámu.

Zpráva ministerstva zahraničí, jejíž vypracování nařídil Kongres, zaznamenává jiná konkrétní porušování lidských práv. Zdá se mi, že neexistuje žádný jiný důvod, proč jsme se vzdali našich zásad, kromě obavy, že urazíme své nové "partnery" v této válce proti terorismu. Tato krátkodobá rozhodnutí budou mít dlouhodobě záporné důsledky. Potenciálně to ohrozí naši důvěryhodnost a to je něco, co nelze rychle napravit.

Také se velmi obávám, že vznikající demokracie a otevřené diktatury budou toto považovat za signál, že ustupujeme od všeobecn uznávaných a dlouhodobých zásad, jakými je náboženská svoboda.

Není ještě příliš pozdě na to, aby americká vláda učinila pozitivní kroky a jmenovala další státy jako "země vyvolávající zvýšené znepokojení" - to je možno učinit okamžitě. Vzdáme-li se své odpovědnosti monitorovat a podporovat náboženskou svobodu, riskujeme, že prohrajeme daleko více než válku proti terorismu - ztratíme svou budoucí schopnost efektivně a legitimně podporovat náboženskou svobodu a další lidská práva.

Ze své zkušenosti dvaceti let služby v americkém Kongresu a z práce v oblasti zahraniční politiky jsem nabyl přesvědčení, že náboženská svoboda, jak konstatoval papež Jan Pavel II., je "prvotní svoboda". Pokud skutečně věříme v toto lidské právo, neměli bychom ustupovat, ale měli bychom požadovat od svých nových přátel jeho dodržování. Prezident Bush, stejně jako prezidenti před ním v dobách krize, apeloval na Ameriku, aby hovořila jednotným hlasem. Obávám se, však, že v důsledku nečinnosti v této věci zcela přicházíme o hlas.