Celkem už jsem si zvykl, že takové postoje, jaký projevil na úřadě Tomáš Pecina, jsou u nás vnímány jak od byrokratů, tak od občanů jako trulantství, provokace, kverulantství.

Bojovat hlavou proti zdi, odmítat něco, co je navyhnutelné, to je přece blbost. Přesně tak mluvili mí spolužáci a jejich rodiče v začátku sedmdesátých let. Kdo je starší, asi bude pamatovat podobné z padesátých let.

Je velmi těžké přesvědčit lidi, kteří nemají pojem občanské svobody, že jim je upírána velkými i velice drobnými lumpárnami státu a jeho údů. Pan Pecina si doufám akce užil a jeho svědkové taky, odmítače svobodného občanství jistě nepřesvědčil o ničem, ani ty úřednice, ale je důležité, že to učinil. Já bych na to neměl nervy, znechutilo by mi to nejmíň týden, a tak to nedělám tak často ani tak výrazně, ale jsem tím pádem spolupachatelem stále se utahující smyčky společenského hlupáctví na mém krku.

Myslím, si, že kdo nevidí, čím je jednání úřednic v tomhle případě nebezpečné svobodě, ten nemůže ani souhlasit, ale ani mlčet - nevidí-li, pak ani nechápe. Jestli je mu jejich postoj a praxe málo nebezpečná, nějaká reportáž ho nepřesvědčí.

Ale je dobře, že tady ta akce popsaná je, pro ty, kteří vědí, na jak tenkém ledě u nás demokracie stojí (spíš jednou nohou už pod ledem), aby mohli ohledávat sebe, své situace, a své úředníky, a co nejmíň jim dopřávali hlupáctví ve službách moci.

Někdy se to dá řešit laskavým úsměvem a jednáním, ale při tom víme, že to možná pomůže mně a tady, ale ne u horšího "přestupku", někdy jindy někomu jinému, koho nebudou považovat za příjemného pána/paní. Laskavost je cenná, ale bohužel někdy se nedá a nemá ustupovat. Ale u nás se ustupuje tak hluboko za obzor, že přes něj už nevidíme.

Avšak musím zároveň říct, že se setkávám poslední dobou častěji i s dobrými úředníky: jednali se mnou vstřícně, i když jsem já udělal chybu a platil za ni, je toho víc. Ale všude chybí pochopení úplně zásadních věcí.

Například odvolání se na Ústavu u nás platí za onuci - viz i reakce na Fóru BL. Pak ovšem není divu, že se u nás zákony navzájem tlučou po hlavě a mezi nimi unikají miliardy veřejných peněz do soukromých kapes.

Jako hlavní zábranu chápavosti dnes vidím neznalost cizích jazyků. Kdyby se lidi víc pohybovali po světě, ne jen jako povaleči na plážích, ale za studiem, prací, spoluprací, obzor by se zase přiblížil. Za ním jsou k vidění a pochopení velká překvapení. (Taky některá zlá, ale i ta se týkají zároveň nás samých.)

Jenže u nás se zapomněla ruština, nenaučila angličtina a dabují televizní filmy. To ovšem je marné vykládat lidem, kteří nemají uši nebo mezi nimi mají rovnou trubku. Proto si myslím, že publicistika je omezená -vzdělávání dětí je důležitější.