Tony Blair ve svém projevu, proneseném 30. října, apeloval na paměť; dalo by se říci. Celá jeho "kampaň" je totiž jednoznačně nasměrována proti tzv. "wobble effect" (jevu známému z dob kosovského konfliktu) - pochybnostem, otázkám po smyslu, nedůvěře, týkající se tentokrát vojenských útoků proti Afganistánu. "Nikdy bychom neměli zapomenout, jak matky říkali svým dětem, že zemřou." Zvláště tento výrok upoutal mou pozornost. Jistě, bylo hrozné, co se stalo 11. září v New Yorku, ale mám pocit, že bychom měli myslet i mimo rámec USA. Známý britský novinář, John Pilger, napsal ve svém kritickém komentáři, uveřejněném na stránkách bulvárního deníku Mirror, tato vše vystihující slova : "Nic nemůže ospravedlnit zabíjení nevinných lidí v USA, stejně jako nic nemůže ospravedlnit smrt nevinných kdekoliv jinde na světě."

Co vlastně vedlo britského ministerského předsedu k reminiscenci podzimních hrůz a k apoteóze hrůz dnešních? Nic menšího než veřejné mínění a názor médií. Podpora útoků klesá, lidé se začínají přiklánět na stranu těch, kteří požadují alespoň částečné přerušení bombardování, aby humanitární pomoc mohla být doručena potřebným. V novinách a v televizi se množí reportáže, popisující utrpení civilistů, smrt dětí, hrozbu hladomoru a strach afgánského obyvatelstva před nadcházející zimou. Do toho ještě spojenečtí piloti, sice omylem, ale přesto!, minou cíl, jímž se místo jakési jeskyně stane centrum Červeného kříže. A v něm shoří deky, léky, jídlo. Není to všechno zbytečné? George Bush by řekl (a pan Blair taktéž), že nikoliv, ale jak trefně poznamenal The Mirror: "Proti IRA jsme takto nebojovali, tak proč nám tito lidé říkají, že soustavné bombardování je jediná cesta, jak zničit bin Ladena?"

Ale nejsou to jen zprávy o vzrůstajícím počtu mrtvých, co mne znepokojuje. Proč odpovědní politici mění svá stanoviska ohledně délky války stejně rychle, jako modelka převléká večerní róby? Jak je možné, že Donald Rumsfeld veřejně přizná, že Usámu bin Ladena možná nikdy nedopadnou, a to přesto, že celá mašinérie se dala do pohybu jen a jen kvůli němu? A pokud by se náhodou řeklo, že se bojuje přece s Talibanem, tak se ptám: "Proč až teď? Proč ne dřív a proč ne i jinde? Cožpak je Afganistán jediným státem světa, kde jsou porušována lidská práva? Proč ...???" Otázek je mnoho a odpovědí jako šafránu.

Pro události posledních týdnů mi přijde charakteristická zpráva, že američtí a britští vojáci nyní létají nad obydlenými oblastmi a z obřích tlampačů, připevněných na křídla letadel, informují Afgánce o rozdílech mezi humanitárními balíčky a nevybuchlými pumami. Oboje jsou žluté, zhruba stejně velké, jedno je však zabaleno v plastu a druhé v plechu. Copak je snad cílem nechat vyhladovět civilní obyvatelstvo, které poté řádně nahněváno, připomínajíc lítý dav, provede defenestrace, demonstrace, zajme teroristy, vydá je mezinárodnímu tribunálu a vrátí se v poklidu do svých hliněných chýší? Nejspíš nikoliv, ale poté mi smysl podobného krveprolití uniká dvojnásob ...

Jakoby se v září spustil nekontrolovatelný uragán násilí, který, zdá se, nenajde v nejbližší době žádnou překážku, o níž by se zastavil. Pouze za sebou bude nechávat spoušť a budou z něj na všechny strany vypadávat mrtví, nápadně si v jednom podobní (nehledě na národností, etnický nebo náboženský původ): budou povětšinou nevinní.