Redakční komentář, který vyšel dne 23. října v listu Los Angeles Times.

Válečným skeptikům, jako je Richard Gere, Susan Sontag, poslankyně Barbara Leeová, moderátor Bill Maher a komunální úřad v městě Berkeley, by se mělo blahopřát a ne je urážet, za to, že se odvážili vyjádřit pochybnosti, třeba i jen málo, ohledně vládní propagandy. Ať už mají či nemají pravdu, tito lidé jednají jako svobodní lidé ve svobodné společnosti, kteří chápou, že je-li náš politický kurs správný, vydrží kritiku. A jestliže správný není, je o to důležitější, abychom v sobě našli odvahu vyjádřit tu kritiku jasně a včas.

Je šokující, že tak málo lidí vyjadřuje pochybnosti a že těm, kteří je vyjadřují, tolik lidí nadává do slabochů, zrádců a ještě mnoho horšího, že jejich život ohrožují zbabělci, kteří se skrývají za anonymními dopisy a telefonáty. Není vůbec odznakem odvahy slepě přijímat činy, k nimž dochází jménem naší vlády.

Dovolte mi to říci jasně: terorismu, jak jsme ho byli svědky při vraždění z 11. září, i šíření antraxu, které následovalo, je nutno zabránit, rychle a účinně. Avšak na to, jak to udělat, neexistuje žádný jednotný recept, a jako svobodný, demokratický národ, který sám sobě vládne, je nejen naším právem, ale i naší povinností energicky a otevřeně debatovat o všech otázkách: o užití vojenské síly, o naší zahraniční politice, o občanských právech, o právu na soukromí v době války, a tak dále.

"Amerika je jednotná" - to zní krásně jako heslo pro televizní zprávy, ale jednota není jednoduchý pojem. Všichni chceme, aby byly naše rodiny, naši vojáci, naše odbory, sjednoceni v podpoře jasných, společných cílů. Ale není nebezpečné pro demokratické obyvatelstvo, které rozhoduje o tom, zda vést válku a jak ji vést, dá-li toto obyvatelstvo přednost jednotě před vším ostatním?

Je příliš lehké učinit vlastenectví povinností, jak to učinila minulý týden školská správa v New Yorku, která vrátila do školních tříd přísahu věrnosti národu, jako by to mohlo zabránit Osamům bin Ladenům tohoto světa v jejich teroristických útocích.

Máme-li pochopit omezení vládou podporované "jednoty", měli bychom se na to možná zeptat vojáků z bývalého Sovětského svazu. Ti také pochodovali před dvaceti lety se svými sliby vlasti a s hymnou do zrádného terénu v Afghánistánu, zatímco doma byli nemilosrdně potlačováni nositelé odlišných názorů, kteří je mohli zachránit před vojenskou a hospodářskou katastrofou.

Autoritářské společnosti se nevyhnutelně nakonec rozkládají, protože umlčují kritiky, kteří je mohli zachránit před omyly vyvolané slepou arogancí. Vyjadřování odlišných názorů není luxusem, k němuž se mají lidé uchylovat jen v pokojných dobách, ale je to povinností svobodných lidí, a to zejména v době, kdy je vyjadřování odlišných názorů nepopulární.

Právě proto zakladatelé Spojených států amerických vytvořili Listinu základních práv, a to jen několik let poté, co zvítězili v revoluci, v níž třetina jejich spoluobčanů sympatizovala s britským králem. Dobře si byli vědomi, jak nepříjemné je vyjadřování odlišných názorů osobám, které vládnou - i ve válce - ale vysoko si ho cenili jako naprosto základní podmínky demokracie.

Nejvyšší soud Spojených států thle dobře pochopil, když rozhodl, že povinné skládání slibu loajality - dokonce ještě předtím, než byla do něho včleněna kontroverzní slova "to přísahám Bohu" - je protiústavní.

"Být přesvědčen, že vlastenectví nepokvete, jestliže budou vlastenecké ceremonie dobrovolné a spontánní namísto povinné rutiny, znamená nelichotivě hodnotit atraktivnost našich institucí pro svobodné lidi," napsal soudce Robert H. Jackson za většinu v roce 1943. Pamatujme, že to bylo uprostřed druhé světové války, kdy nebylo vůbec ještě jisté, jak ta válka skončí.

Jestliže budeme nyní proti šíření odlišných názorů, dáme teroristům vítězství, o něž usilovali, protože se jim tak podaří zničit to, co na naší společnosti nejvíce nenávidí: její podporu svobodného myšlení a svobodného vyjadřování. A jestliže ti z nás, kteří mají ostré otázky, tykající se strategie našich politických představitelů, nepromluví nahlas, staneme se součástí ještě konkrétnější porážky: pokračujícího rozkladu jistot v rozděleném světě, jemuž, jak se zdá, ne vždycky rozumíme.

Pokud je naše strategie správná, vydrží kritiku.