Navrhovaná novela azylového zákona zlikviduje v ČR azylové právo.

Budeme pokračovat?

Vypůjčil jsem si větu, kterou Ferdinand Peroutka pravidelně zakončoval svoje rozhlasové příspěvky v rádiu Svobodná Evropa. Je vlastně symbolické, že věta jednoho z velkých českých exulantů a demokratů zahajuje tuto úvahu o budoucnosti azylového systému v České republice, který je v současné době v ohrožení díky navrhované novele platného Azylového zákona.

V současné době projednává Senát Parlamentu České republiky novelu Zákona o azylu z roku 1999. Připravovaná novela, pokud vstoupí v platnost, zařadí Českou republiku mezi státy s velmi restriktivní azylovou politikou, která ve svém důsledku zpochybňuje samotnou vůli České republiky poskytovat ochranu, těm kteří prchají ze své země před pronásledováním. Novela zákona nemyslí na to, jak poskytnout ochranu těm, kdo ji potřebují, ale spíše na to, jak v co největší míře znesnadnit přístup do České republiky a vytvořit během azylové procedury, co nejvíce překážek, které znemožní azyl získat.

V novele zákona se objevuje řada ustanovení, které výrazným způsobem posilují možnost arbitrárních rozhodnutí státních orgánů a neposkytují dostatečnou garancii toho, že nebudou zneužita. Příkladem je ustanovení, že za pokus o opuštění České republiky během azylové procedury, může být žadatel o azyl z procedury vyloučen. Není jasné, jakým způsobem bude pokus o překročení státní hranice dokazován a zda toto ustanovení nepovede k jeho zcela účelovému využívání.

Podobných ustanovení je v novele azylového zákona velké množství a jsou vzájemně spojeny logikou, co nejvíce posílit moc státních orgánů na úkor práv žadatelů o politický azyl. Navrhovatelé zákona argumentují tím, že tyto změny jsou nutné kvůli vstupu do Evropské unie. Tento argument však není zcela relevantní, protože v současné době neexistuje společný azylový zákon pro celou Evropskou unii a o jeho podobě se vedou velmi bouřlivé diskuse. Existují určité společné principy, jako například ty obsažené v Dublinské konvenci, určující stát odpovědný za posouzení žádosti o azyl, tyto však v žádném případě nejsou ucelenou azylovou legislativou. Zástupci Evropské unie chtějí vytvořit, alespoň nejdůležitější části společného azylového systému do roku 2004, ale již dnes je zřejmé, že diskuse bude trvat mnohem delší dobu.

Tvrzení o tom, že navrhované změny v současném Zákoně o azylu povedou k harmonizaci s právem Evropské unie, se dá s jistou mírou nadsázky přirovnat k situaci, kdy by čeští zákonodárci připravili Dopravní zákon "harmonizovaný" s právem Evropské unie v okamžiku, kdy se zástupci členských států Unie dohodli pouze na společných principech, že každé auto na silnici musí mít motor, poznávací značku a řidiče s řidičským průkazem.

Ve skutečnosti stojí členské státy Evropské unie před dilematem, jakou budoucí azylovou politiku zvolit. Neexistují jasné odpovědi pouze řada naléhavých otázek. Otázky, na které budou muset odpovídat také občané České republiky. Diskuse o azylové politice v Evropské unii nebude s největší pravděpodobností před vstupem České republiky uzavřena. Češi tedy nebudou pouze pasivně přijímat, to co již bylo předem dohodnuto, ale budou se této diskuse aktivně účastnit. Jsou na ni připraveni ?

Diskuse o azylové a imigrační politice dnes neplní stránky českých novin. Není také jasné, jak se liší azylová politika například čtyřkoalice od azylové politiky sociálně-demokratické nebo ODS. V oblasti azylové politiky u nás panuje hrobové ticho občas přerušené méně či více kvalifikovanými komentáři. Ještě jsme ale neslyšeli, že Česká republika jako demokratická země považuje právo na azyl za základ svého pohledu na svět a nedílnou hodnotu svého vlastního demokratického vývoje.

Poté, co změny Zákona o azylu prošly Poslaneckou sněmovnou, v Událostech na ČT1 o tom bylo informováno jednou větou, že novela Zákona o azylu má "zabránit ilegální migraci". Stejnou větu bylo možné slyšet i před více než rokem, když zákon, který je nyní novelizován vstoupil v platnost. Stejná nesmyslná věta pravděpodobně zazní i při každé další změně Zákona o azylu. Po této jedné větě se v Událostech velmi podrobně analyzoval nový myslivecký zákon.

Rozhodování o azylové politice je ponecháno úředníkům Ministerstva vnitra bez zapojení širší veřejnosti. V České republice neexistuje diskuse o základech azylové politiky, které by se účastnila média, univerzity a nevládní organizace. Státní úředníci proto mohou přicházet se zákony, které by v tradičních demokratických státech s vyspělou občanskou kulturou vyvolaly bouřlivou diskusi. V Čechách však panuje ticho. V konečném důsledku je taková situace velmi negativní, protože vznikají zákony, které v běžných případech občané vůbec neznají a v lepších případech se s nimi nemohou identifikovat.

Navrhovaná novela Zákona o azylu povede k tomu, že právo usilovat o azyl v České republice bude výrazně omezeno. Po 12 letech od roku 1989 je to velmi smutný vývoj. Avšak věřím a vím, že existuje velké množství občanů České republiky, kteří si tuto situaci nepřejí a budou usilovat o to, aby Česká republika zůstala zemí přátelskou a otevřenou pro, ty kdo jsou ve své vlastní zemi vystaveni perzekuci.