Armáda nemá tušení, co znamená dodávat hladovějícím potraviny.

Před čtrnácti týdny přirovnal Paul Wolfowitz, náměstek amerického ministra obrany, Afghánistán k bažině, kterou je nutno vypustit, aby bylo možno chytit hady, které se v ní skrývají. Jeho analogie je možná přesnější než měl v úmyslu. Jak každý ví, je lehčí dostat se do bažiny než z bažiny ven.

V neděli večer podnikl Západ svůj první, nezvratitelný krok do bažiny. Možná se ukáže, že to byl jediný jednoduchý krok na stále nejistější cestě. Ale teď už se nedá jít zpět. Jakmile jste jednou zahájili vojenské akce, musíte s nimi pokračovat a všechna další dobrodružství v Afghánistánu už teď budou muset být ozbrojená. Není jasné, zda to britské či americké vládě skutečně v plném rozsahu došlo.

V pondělí ráno, asi 15 hodin po zahájení leteckých úderů, oznámilo OSN, že zastavuje konvoje potravinové pomoci, směřující do Afghánistánu. Od nynějška, a to tak dlouho, jak potrvá konflikt, humanitární pomoc, kterou přislíbili Bush a Blair, bude muset být dodávána vojenskými jednotkami. Ale, jak se zdá, armáda nemá tušení, co taková odpovědnost znamená.

Vojáci dosud reagovali na krizi v Afghánistánu tím, že shodili z letadel do oblastí, v nichž se předpokládá, že tam žijí hladovějící lidé, 37 500 žlutých balíčku s potravinami. Každý balíček obsahuje 2200 kalorií: přibližně dostatek potravin pro jednu osobu na den.

Pokud si myslíte, jak usuzují někteří komentátoři, že je to pozoruhodně pozitivní operace, chtěl bych od vás, abyste provedli jednoduchou početní operaci. OSN odhaduje, že v Afghánistánu hladoví asi 7,5 milionů lidí. Za předpokladu, že všechny balíčky s potravinami, shozené z letadel, se skutečně dostaly do rukou hladovějících osob, znamená to, že v neděli dostala jídlo jedna dvousetina hladovějících lidí. Americké ministerstvo obrany oznámilo, že má další 2 miliony takových balíčků, které se připravuje také shodit z letadel. Pokud to udělají, podaří se jim nakrmit 27 procent hladovějících osob po dobu jednoho dne.

Zbývají už pouze čtyři týdny, než se stane Afghánistán obětí zimy. Během nadcházejících čtyř týdnů musí být Afgháncům dodáno dostatečné množství potravin, aby přežili do března. Avšak Spojené státy se připravují shodit do Afghánistánu, podle vlastních nejoptimističtějších odhadů, čtvrtinu potravin potřebných v Afghánistánu pro pouhý jediný den.

Některé tyto balíčky se bezpochyby ztratí. Jiné z nich, možná většinu z nich, zkonzumují lidé, kteří nejsou vystavěni hladomoru, protože ti jsou daleko mobilnější než hladovějící lidé a jsou lépe schopni najít shozené balíčky. K některým balíčkům se lidé vůbec nedostanou. Některá bojující strana možná zjistí, že je efektivním prostředkem k likvidaci nepřátel odstranit obsah těchto balíčku a nahradit je výbušninami. To je jen jeden z mnoha problémů, vyplývajících z toho, rozdělujeme-li milodary z výšky 6 kilometrů. Nikdo si nemůže být úplně jist, komu padnou do rukou. Užitečnost každého potravinového programu je velmi omezena, pokud není pečlivě zaměřena na lidi, kteří pomoc potřebují. Lidé v různých etapách hladovění potřebují různou pomoc.

Děti, zejména malé děti, jsou daleko zranitelnější vůči hladovění než všechny ostatní osoby. Avšak všechny potravinové balíky, shazované v Afghánistánu z letadel, jsou úplně stejné a jsou to potraviny jen pro dospělé. Balíky obsahují také léky, ale na rozdíl od humanitárních pracovníků přítomných v zemi, piloti, kteří je shazují, nemohou pacienty diagnostikovat. Tyto "léky pro všechy" jsou buď k ničemu anebo jsou nebezpečné.

Takže západní vlády ukončily to, co mohlo být efektivním humanitárním programe, a nahradily ho marným gestem. Bombardovací nálety kromě toho vyhnaly z domovů tisíce lidí. Avšak hranice v Afghánistánu zůstávají uzavřeny a tábory, které buduje OSN v Pákistánu, budou připraveny až za čtrnáct dní. Uprchlíci nemají kam jít. Vojenské údery, konstatoval americký ministr obrany Donald Rumsfeld, "vytvoří podmínky pro systematickou humanitární pomoc pro Afghánistán". Stal se však přesný opak.

Avšak účelem shazování humanitárních balíčků není nakrmit hladovějící lidi, ale sdělit jim, že dostávají potravinovou pomoc. Prezident Bush v neděli vysvětlil, že prostřednictvím těchto balíčků "poznají utlačovaní lidé v Afghánistánu velkomyslnost Ameriky i našich spojenců". Poznají to, protože si dobře uvědomí, že gesta je nenakrmí. Hlad nelze ukojit prázdnými gesty. Na ukojení hladu je zapotřebí potravin, nikoliv zdání potravin.

Cílem divadla této velkomyslnosti je samozřejmě udělat velký dojem nejen na Afghánce, ale i na nás. Žluté potravinové balíčky, padající na minová pole v Hindúkuši, to bude zřejmě v nadcházejících dnech asi tak všechno, co uvidíme ohledně humanitární pomoci pro Afghánistán. Hladovějící lidé budou tiše umírat na zapomenutých stezkách přes hory, skryti za kameny, budou prohledávat ulice opuštěných měst, na prázdných polích budou vyhrabávat kořínky. Satelity, které dokáží spočítat zásoby dělostřeleckých nábojů na každém vojenském stanovišti, nevidí do tváří hladovějících lidí.

A i kdyby bylo možno nějakým způsobem obnovit rozumnou pozemní humanitární pomoc, spojitost, kterou vytvořili Blair a Bush mezi humanitární pomocí a vojenským materiálem se zřejmě stane pro Afghánistán katastrofou. Bude-li i nadále humanitární program považován za součást vojenské ofenzívy, dá se očekávat, že pár bojovníků z hor, podporujících částečně poražený režim, občas pronikne do distribučních potravinových středisek a hodí do davu čekajících lidí pár granátů.

Zatímco není obtížné předpovědět, jak to dopadne s humanitární operací, je daleko obtížnější předpovědět, jak to asi dopadne s celou vojenskou akcí. Talibán se zapřísahal, že bude bojovat do posledního dechu. Mnoho odvedenců z Talibánu jistě dezertuje, ale tvrdé jádro skutečně bude bojovat až do poslední kapky krve. Talibán byl vždycky partyzánskou armádou.

Jestliže Bush a Blair tvrdí, že chtějí nechat Afghánistán v lepším stavu, než v jakém byl, když ho našli, pak má Západ povinost ho bránit před všemi utlačiteli, ať je to kdokoliv. Znamená to, že jestliže zaplní Severní Aliance vakuum, které vznikne nominální porážkou Talibánu, a odmítne-li vytvořit "pestrou" vládu, sestavenou z nejrůznějších extremistů, jak si to představuje Západ a vytvoří-li pouze úzkou vládu, sestavenou z homogenního jádra extremistů, musíme přece bojovat i proti nim.

Takže kdy vlastně přestaneme vést válku? V které chvíli bude stažení našich vojsk čestné a odpovědné? Neznamená to, že jakmile vyšleme svá vojska do Afghánistánu, budeme ho muset navždy učinit protektorátem? Anebo si umyjeme nad Afghánistánem ruce, jakmile začne být nemožné takovou vojenskou správu trvale provozovat?

Následky této nekonečné války budou zřejmě pro Západ nebezpečné. Pro Afghánistán budou možná katastrofální.