Shrnujeme argumentaci Garyho Younga v článku, který vyšel v deníku Guardian dne 1. října 2001.

Představme si, že by se stalo něco nepravděpodobného: že by se dnes ráno probudil Osama bin Laden, rozhodl by se opustit místo, na němž se skrývá a vzdát se na nejbližším velvyslanectví nějaké skandinávské země.

Nikoliv proto, že by mu najednou došlo, že se musí zachovat slušně. Ale proto, že je to bohatý člověk, který si může dovolit dobrého právníka, satelitní talíř a vysílačku. A po pár týdnech sledování CNN a poslechu BBC dospěl k závěru, že jeho šance u soudu jsou daleko lepší než jeho šance proti řízeným střelám a speciálním jednotkám SAS.

Uvědomuje si, že kdyby se vzdal, nepřítele by to uvedlo ve zmatek. Zaprvé by to donutilo západní rozvědky zveřejnit důkazy, které mají proti němu. Všechny tzv. důkazy, které byly publikovány dosud, jsou velmi nepřesvědčivé a nepřímé. Víc důkazů měli proti O. J. Simpsonovi a pohleďte, jak dobře to s ním dopadlo. Tvrdí ovšem, že mají víc důkazů, ale musejí je utajovat. Možná i mluví pravdu. Ale jejich argumentace by byla daleko přesvědčivější, kdyby bývali nepřiznali, že neměli tušení, že k teroristickým útokům dojde, a kdyby pak do 24 hodin neprohlásili bina Ladena za nejhlavnějšího podezřelého.

Identifikovali viníka nejdřív a teprve pak začali shromažďovat důkazy, které jsou buď nepřesvědčivé, anebo se z důvodů utajení nesmějí zveřejnit. Vítejte v novém světě globálního boje proti terorismu: jde o boj, který bude v první řadě založen na spekulacích, předpokladech, předsudcích, utajování a na tom, co se v danou chvíli politicky zrovna hodí.

Neargumentujeme, že je bin Laden nevinný. Už byl obžalován za vražedné vybombardování amerických velvyslanectví v Tanzánii a v Keni, kde je k dispozici daleko větší množství důkazů. To, že bin Laden argumentuje, že je přípustné používat teroru k dosažení politických cílů, je známo a je to odporné - je to tak dobře známo, že si člověk uvědomuje, že CIA asi nebyla zrovna moc moudrá, když mu poskytla během studené války množství peněz i výzbroje. Je to argument proti globální policejní perlustraci, která se chystá používat stejné metodologie k chytání nejvážnějších světových zločinců jako ke kriminalizaci menšin a lidí s odlišnými názory doma a chudých lidí v rozvojových zemích.

Jenom hlupák by se mohl stavět proti autentickému globálnímu boji proti terorismu. Úsilí, které by dokázalo ochránit nevinné civilisty, ať už žijí v New Yorku nebo v Nikaragui, ve Washingtonu nebo na západním břehu Jordánu před násilím, které jim páchají buď organizace, jejich vlastní vláda anebo zahraniční mocnosti, by velmi pomohlo rozšíření mezinárodního míru.

Ale tahle opatření ničím takovým nejsou. Břemeno zpřísněných policejních opatření nejvíce zasáhne přistěhovalce. Bushova vláda chce prosadit právo zadržovat bez soudu přistěhovalce, podezřívané ze styků s teroristickými organizacemi, na dobu neurčitou! V Británii chce ministerstvo vnitra získat podobné pravomoci, aby mohlo věznit žadatele o azyl, jak dlouho chce, a omezit počet soudních apelů pro osoby, o jejichž vydání do zahraničí žádají cizí mocnosti.

Tato opatření povedou k likvidaci základních práv a přístupu k veřejným službám pro nejzranitelnější osoby a dále posílí západní pevnost proti přílivu ekonomických a politických přistěhovalců, které Evropa v podstatě sama vytvořila. Tato opatření by však v žádném případě nezabránila tereoristickým útokům na newyorské Světové obchodní středisko. Tyto útoky neprovedly osoby, které by žádaly o azyl, které nepoužívaly školy a které si mohly dovolit soukromé nemocnice.

Jsou poskytovány další arbitrární pravomoci institucím, které v minulosti prokázaly, že se svými pravomocemi zacházejí nekompetentně anebo neodpovědně.

My v Británii toto víme velmi dobře, protože naše spektakulárně neúspěšná válka proti terorismu je vedena přesně tak jako nyní v USA. Podle statistik britského ministerstva vnitra bylo 97 procent osob, zatčených podle protiteroristického zákona - The Prevention of Terrorism Act - což byla série drakonických opatření, zavedených v letech 1974 - 1988, jejichž účelem bylo neutralizovat Irskou republikánskou armádu - propuštěno bez obžaloby. Jen 1 procento těchto osob bylo odsouzeno a uvězněno.

Namísto toho bylo toto zatýkání využíváno jako metoda pro získávání informací pro britské bezpečnostní síly. "Byla to metoda společenského útlaku," kosntatuje Penny Greenová, profesorka práva a kriminologie na Westminster University. "Byla používána k represi politické činnosti. Získávaly se tak informace o celé komunitě."

Vzhledem k tomu, že právě v této době došlo k rozsáhlým bombovým atentátům v Harrods, v Enniskillen a v Grandhotelu v Brightonu, je možno z toho přesvědčivě dovodit, že tento způsob policejní práce nijak nezabránil teroristickým útokům. Terorismus se dostal do izolace až v důsledku politické vůle irských republikánů, britské vlády a unionistické komunity v Severním Irsku. Teroristický útok ve vesnici Omagh nám pak ukázal, že ani toto nedokázalo zlikvidovat terorismus úplně, protože pár fanatiků dokáže způsobit obrovské masakry. A nedávné události v Severním Irsku dokazují, že chybí-li politická vůle řešit problémy, otevírají se dveře pro další teroristické útoky.

Právě z politického hlediska je nynější globální válka proti terorismu pochybená ve své koncepci i při svém provádění. Zaprvé je to válka silných proti slabým. O tom, co je terorismus, a jak se proti němu bude bojovat, mají právo rozhodovat jen ty nejmocnější státy světa. Například pro Haiti by bylo velmi obtížné sestavit koalici, jejímž cílem by bylo bombardovat Francii za to, že údajně poskytuje útočiště bývalému haitskému diktátoru Baby Doc Duvalierovi - nikoliv proto, že by důkazy proti Francii či proti tomuto vražednému muži byly nepřesvědčivé, ale proto, že by taková akce nikdy nemohla být vojensky úspěšná.

Zadruhé, válku proti terorismu vedou státy, které se proslavily stejně tak silně prováděním terorismu jako bojem proti němu. Kdyby se irský terorista Gerry Adams zapřísahal, že povede kampaň proti terorismu, většina lidí v Británii by se tomu pobaveně zasmála. Když to nyní slibují Spojené státy, většina lidí ve střední Americe, v Jižní Americe, v jihovýchodní Asii a v částech Afriky se tomu směje, až se za břicho popadá.

Nemám o nic větší touhu než kdokoliv jiný být usmrcen při arbitrárním teroristickém útoku, ať už ho provádí fanatik anebo nějaký politický aktivista. Avšak zákony, které mají být přijaty, možnost takových teroristických útoků nijak neumenší - naopak zvýší pravděpodobnost, že budu muset občas strávit dvě noci ve vazbě v naprosté izolaci, bez možnosti spojit se s právníkem nebo se svou rodinou, protože nějaký imigrační úředník usoudí, že jsem někomu ukradl pas, jímž se prokazuji.*)

*) (Autor článku je černoch.)