Agenda setting ekonomických elit i očekávání středostavovského průměru v bolestivém procesu penetrace digitálem

Porucha není na vašem přijímači

14. 9. 2017 / Bohumil Kartous

čas čtení 6 minut
Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Nedávno jsem pro jedno české médium napsal komentář o nebezpečí obezity, která - na rozdíl od imigrace - ohrožuje významnou část české populace a v komplexu s dalšími faktory snižující se odolnosti ohrožuje naději této společnosti na spokojenou budoucnost. V diskusi nad obsahem jsem navrhl, jestli by redakce nechtěla z obezity udělat dlouhodobé téma. Nechtěla. Čtenář prý je specifický. To jistě je, lze ale předpokládat, že jedna z největších civilizačních hrozeb je pro české publikum skutečně nezajímavá? Nebo je to tím, že zadání, agenda setting v českých médiích je prostě v rukou elit, které touží nastolovat témata týkající se jejich zájmů, a médium má jediný úkol, upravit obsah k obrazu středostavovského průměru? A co v situaci, kdy se jim kontrola nad diskursem vymkla z rukou a oni se v zoufalství snaží vtěsnat svoje zájmy do obrazu rámovaného a prosyceného nepředvídatelností a živelností digitálního světa, v němž dochází na prolamování základních etických hodnot a ústavních práv?


Na Britských listech se rozeběhla nečekaně bohatá diskuse nad emotivním svědectvím paní Kozlové o tom, co je příčinou frustrace velké části společnosti v této zemi. Součástí problému, na což upozorňuje vícero diskutujících, je inertní postoj elit vůči názoru neprivilegovaných, jejichž životní postoje zformovala nejprve totalita a posléze nejistota.


Desítky let trval v této společnosti stav, kdy jakákoliv námitka proti stávajícímu systému byla kategoricky z antikomunistických pozic odmítána jako projev "náklonnosti" k předchozímu režimu, což, jak podotkl v jedné z reakcí Boris Cvek, je ryze demagogický, bolševický přístup k veřejné diskusi. Antikomunističtí intelektuálové - dá-li se to tak vůbec říct - sloužili jako užiteční idioti neoliberální elitě, protože jí pomáhali vytěsňovat z veřejného prostoru jakýkoliv disent, ať už skutečně tíhl k nějakému sentimentu po minulosti, nebo jen kriticky poukazoval na to, že ten krásný nový svět má velké problémy. Britské listy - mimochodem - plnily roli zprostředkovatele takové diskuse, což jim v nulté dekádě vyneslo pověst média, které se v pražské kavárně prostě nečte.

To ještě pražská kavárna netušila, co jí ty internety vlastně nesou. Kontrola nad veřejným diskursem, jak ji popisovali Chomsky s Hermanem v 80. letech 20. století, přestala částečně fungovat. Částečně, avšak do té míry, že se podařilo (a to nejen v posttotalitních zemích) zvrátit politický vývoj a vytrhnout ho z rukou těch, kdo synergicky s touto verzí výkladu světa koexistovali na politické úrovni. Už to nefunguje, jak s hrůzou zjistili různí Balšínkové, Šafrové a další žalostné postavy "media consent manufacturingu" devadesátých a nultých let. Z epigonů, kteří se cítili "svobodně" v tom, že otrocky propisovali do mediálního obsahu neoliberální ideologii, se najednou stali "nesvobodní" otroci diktátu médií nové doby, v nichž se peníze vynakládané na ochranu zcela konkrétních zájmů musí nutně mísit s obsahem generovaným v digitálním prostoru na základě impulsů, které už nemají pod kontrolou.

K sebereflexi ani korekci nedošlo. Naopak. V médiích, která převzali oligarchové, se projevuje mnohem otevřenější snaha hájit jejich zájmy, ovšem za využití technik a metod mnohem přímější propagandy v kombinaci s ochotou prolamovat etické limity ve vleku politického populismu, jenž z nekorektnosti udělal ctnost. V reakci na diskusi ke svědectví (o) paní Kozlové jeden čtenář napsal: "Neznám poměry v pražské kavárně, natožpak v pražských redakcích, ale představa, že se někdo z pražské kavárny trápí nad tím, že mu venkovská čtyřka nevěří, je dle mého mimo mísu ... ti lidé mají svoje publikum." Inu, měli. To publikum se za posledních pár let scvrklo natolik, že se z mediálnímu businessu stala součást oligarchických komplexů závislá na křížovém financování. 

Digitální penetrace je skutečně bolestivá. Majitelé dotující média nutně požadují poslušnost a plnění zadání, fragmentarizované publikum dále odchází k jiným zdrojům a z obavy o udržení alespoň nějakého minimálního počtu dochází ke snižování společného jmenovatele. Kritika některých je zcela zapovězena, nebo musí být zaobalena tak, aby to bylo možné "vyvážit" tunou apologetiky. Kdysi  si dovolil kritizovat Svaz průmyslu za jeho soustavnou snahu ohýbat vzdělávací systém podle svých krátkodobých požadavků, bez sebemenší ochoty zabývat se dlouhodobými dopady. Jakkoliv off record lidé zevnitř svazu tyto snahy potvrzují, Svaz je natolik  dobrým partnerem (i finančním), že některá média si ho prostě nechtějí rozhněvat. 

Současně s tím se rozjela prudká mediální schizofrenie, která nabídla lidem, kteří neoliberálním médiím přestali zcela důvěřovat, "realitu" podle jejich přesvědčení. Máme tu tedy komplex establishmentových médií, z nichž některá jsou v současnosti důležitá už jen proto, že je na ministerstvech z historických důvodů zařazují do mediálního monitoringu a proto, že veřejnoprávní média - z týchž důvodů - k nim odkazují jako k referentům.

Co z toho vyplývá? Vyplývá z toho především fakt, že nejzávažnější témata, která by měla být denně součástí mediální diskuse (chudoba, civilizační degenerace, klimatické změny, vzdělávání, prudký technologický vývoj, změna společenské smlouvy etc.), jelikož na sebe navazují komplexy nepřeberného množství souvislostí, jsou považována za redundantní a jsou vykazována na mediální periferii. Prohrabat se k nim znamená mít skutečně dost "načteno" a být schopen odhrnout hustou slupku mediálního balastu bokem, respektive se mu zcela vyhnout. Většina se ovšem se spokojeností idiotů topí v břečce roztahující se napříč mediálním spektrem, což tuhle společnost v konečném důsledku udržuje ve stavu společenské apatie a nemožnosti vyhrabat se z toho ven. A světlo na konci tunelu pořád nepřichází...

2
Vytisknout
14060

Diskuse

Obsah vydání | 20. 9. 2017