Posílení americké přítomnosti v Afghánistánu aneb Další zahraničně-politická blamáž Trumpova kabinetu

24. 8. 2017 / Daniel Veselý

Spojené státy na podzim roku 2001 zahájily operaci Trvalá svoboda jako součást války s terorismem, jejímž cílem bylo zlikvidovat káidistický přízrak, jenž se tragicky zhmotnil 11. září 2001. Nyní, po 16 letech nesmyslného válčení, Tálibán kontroluje zhruba 40 procent afghánského území, na afghánsko-pákistánské hranici operuje teroristický kult Daeš, více než 100 tisíc lidí přišlo o život, a konec válečných útrap je stále v nedohlednu. Spojené státy v průběhu léta zintenzivnily bojové aktivity v této zemi; jen v červnu zde Pentagon provedl 389 leteckých úderů. Současně se objevují nebezpečné požadavky na privatizaci válečných operací. Tyto skutečnosti ukazují na bezcílnost, ba chaotičnost válečného úsilí USA v Afghánistánu.

Přitom administrativa George W. Bushe měla historickou šanci v Afghánistánu zvítězit, kdyby tvrdošíjně netrvala na úplné anihilaci tálibů. V českém prostředí téměř neznámý investigativní novinář Anand Gopal ve své publikaci No Good Men Among the Living pečlivě analyzuje důvody, které vedly k reaktivaci bojové činnosti Tálibánu. Přestože byli tálibové na kolenou, jelikož buďto složili zbraně, nebo uprchli do Pákistánu či se vmísili mezi civilisty, Bushova vláda pokračovala v nemilosrdném honu na domnělé teroristy. Spoléhala se přitom na chybné zpravodajské informace. Jinak řečeno, americká armáda se mohla z Afghánistánu se ctí stáhnout a Bushův kabinet si mohl připsat alespoň jedno vítězství v jinak katastrofální válce proti terorismu.

Když prezident Barack Obama v roce 2009 zvýšil počet amerických vojáků v Afghánistánu o 30 tisíc, aby ke konci svého druhého mandátu formálně ukončil tamní bojové operace, situace na bojišti se nikterak nezlepšila. Přispěly k tomu jednak noční razie, při nichž umíralo mnoho nevinných civilistů, a jednak smrtící letecké údery na civilní objekty. Jestliže Spojené státy v roce 2010 nedokázaly opět srazit Tálibán na kolena - tedy v době, kdy měly v Afghánistánu 100 tisíc vojáků, je naprosto iluzorní se domnívat, že se to povede s mnohem menší vojenskou silou. Nasazení tisíců či desetitisíců bojových jednotek do asymetrického konfliktu nemůže nikdy vést k neutralizaci povstaleckých aktivit Tálibánu, ba naopak.

A nyní přichází prezident Trump se zbrusu novou strategií, jež je nejen zatížena chybami jeho předchůdců, ale také postrádá kloudná opatření. Když pomineme chaotická stanoviska amerického prezidenta (nejen) k situaci v Afghánistánu, je zjevné, že Bílý dům nepředložil žádný konkrétní návrh, který by počítal s harmonogramem pro stažení vojsk. Podle reportérky Azmat Khan, jež se dlouhodobě dění v Afghánistánu věnuje, Trumpova afghánská strategie zahrnuje také letecké údery v Pákistánu. Khan vychází z materiálů Trumpovy poradkyně Lisy Curtis a obává se, že vzdušná kampaň by mohla destabilizovat ty části Pákistánu, jimž se dosud americké nálety vyhýbaly. Bezpečnostní rizika vyplývající z uspěchané a nepromyšlené strategie Bílého domu jsou tedy nezanedbatelná. Existuje ještě jedno, celkem prozaické vysvětlení, proč se prezident Trump tak zajímá o válečnou pří zmítaný Afghánistán: netknuté nerostné bohatství za bilion amerických dolarů. Byznysmen Donald Trump se tedy nezapře, přestože v sázce jsou životy obyčejných Afghánců i možná eskalace konfliktu.

Přestože Washington klade důraz na prohloubení vojenských aktivit v Afghánistánu, všichni experti se shodují v názoru, že konflikt lze vyřešit spíše diplomatickými prostředky. Diplomacie však vzhledem k masivním škrtům na ministerstvu zahraničí nepřipadá v úvahu. Mezitím Tálibán posiluje diplomatické styky s Čínou, Íránem, Ruskem a některými středoasijskými zeměmi, i když ne všechny jeho úmysly jsou křišťálově čisté. Nicméně pouze dlouhá a komplikovaná vyjednávání mohou přinést Afghánistánu stabilitu, nehledě na kontraproduktivní strategii stávajícího nájemníka Bílého domu.