Monitor Jana Paula : Zemřela současná česká malířka Romana Králová

30. 5. 2017 / Jan Paul

čas čtení 3 minuty

Romana Králová, foto Jiří Jiroutek



 Romana Králová (19.4.1958 Praha – 24.5.2017 Praha) patřila ke generaci osmdesátých let, Akademii výtvarných umění studovala u Prof. Karla Součka v letech 1979 až 1985. Byli jsme spolu v přípravce, spojoval nás nejen pohled na výtvarné umění, který akceptoval tradici, ale i učební obor aranžér, a oba jsme byli tehdy přijati na pražskou Akademii bez maturity. Romana byla skromná, spíše tichá, na výsost kultivovaná a také krásná žena, vážil jsem si jí nejen pro povahové vlastnosti, ale jako jednu z mála žen především pro její vynikající malířské schopnosti, a jasně zřetelný obsah jejích obrazů.


Od počátku mi byla blízká přívětivou svéhlavostí v důrazu na individuální cestu v malířském směřování, a brzy si dokázala vytvořit osobitý malířský rukopis charakteristický barevným kolorismem, malířskou kresebností, a silnou redukcí formy na jednoduché tvary, jejichž archetypálnost připomínala jakousi prapodstatu bytostí či zvířat. V této tvorbě Romany Králové z konce osmdesátých a počátku devadesátých let ještě zaznívají reflexe postmodernismu, který koncem první poloviny osmdesátých let začal ovlivňovat českou výtvarnou scénu, ale Romany Králové se dotknul jen okrajově.

Odlišovala se od něho především silným poetismem, a nepředstíranou citovostí, která autorku postupně vedla k ještě důraznějšímu očištění malby od zbytečných formálních nánosů a efektních postupů k vlastní specifické symbolice, a vytvoření svébytného malířského stylu. Minimalismus pozdějších obrazů, již typických pro její zralou tvorbu, vyjadřuje základní životní pocit autorky, a tím je porozumění životu se vším, co přináší. Téma smrti či konce, vyjadřovaného s lyrickou citlivostí, je zase jen tématem začátku, nového života. V jistém smyslu je malba Romany Králové osobní pietou, v níž se s životem loučí a znovu potkává.

Králová nikdy v malířské tvorbě nereagovala na aktuální společenské události, nikdy nechtěla být jejich komentátorkou, byla si vědoma pomíjivosti života, a i v tom se lišila od trendů v současném umění. Zařadila se mezi umělecké solitéry, kteří své náměty čerpají především z vlastní niternosti, a individuální schopnosti vnitřního prožívání světa. Zdánlivě obsahový relativismus, vyjadřovaný formou tvarů ve vztazích velké a malé, ležící a stojící, ovál a obdélník nebo prostor a kříž, ovšem neodkazuje k pesimismu, skepse zde znamená touhu po svobodě, po lepším a především trvalejším, nikoliv beznaděj, ale naději.

Obsahem obrazů a kreseb Romany Králové je člověk, spíše človíček či tvor, vyjadřovaný lítostně, avšak soucitně a s pochopením. V obraze ho můžeme především cítit, skutečné umění bylo vždy charakteristické lidskostí a pokorou, kterou dokázalo zprostředkovat, a nejlepší díla právě zesnulé autorky jsou toho dokladem. Její umělecká tvorba, které se nemohla naplno věnovat, neboť statečně odolávala nemoci, se uzavřela, ale v jistém smyslu byla již uzavřena v každém obraze, který nemůže být jiný než takový, jaký je. Věřím, že čas plného zhodnocení této autorky teprve přijde.

Poslední rozloučení s malířkou Romanou Královou proběhne ve Velké obřadní síni strašnického krematoria ve středu 31 května 2017 od 13 hodin.

0
Vytisknout
9803

Diskuse

Obsah vydání | 1. 6. 2017