Bodláky Václava Duška

Šlehy pro Františka z Prahy

29. 9. 2016 / Václav Dušek

čas čtení 6 minut

Kam čert nemůže, nastrčí bábu. Giftnudel stálý dostatek. Babské klany pronikly ve společnosti i do horních pater mlýna drtícího pravdu, lásku, toleranci, naději... Urputnost některých bytostí s vrozenou naivitou při rozhodování k závisti! Boblig může litovat, že se narodil v daleké minulosti – milovník majetku a moci chybí, leckterá hudrmanice mohla nám doutnat na hranici. Konec snů! Bývají drahé, Františku pražský.

Probůh, nemusím být právě detektivem, abych zapochyboval, že krásná mladá žena se nemohla bodnout, krom jiných ran, několikrát do srdce! Toto tvrzení vyškolených připomíná vtip o Ferovi, souzeném, že ubodal protivníka v lásce. Soudce se zeptal: Říkáte, že bodné rány si nebožtík způsobil sám?! Ano, odvětil Fero. Jak k tomu došlo, že měl hned čtyři bodné rány? Padl na nož celkom čtyry razy, pan súdca.

Policie se nám zahemžila, starší kusy přemístěny, propuštěny – nu, tempo práce neochabne, sousede, nestrachuj se, poradí si s každým zabezapeklitějším případem!

Kdo pracuje, ať nejí! Slyšeli jste dobře. Směšné platy otroků zaslíbené demokracie u nás v ohradníku budí úpornou závist v okolním demokratickém světě. Existují jakési seznamy těch, co odmítají práci, odpornost! Kabrňáci, političtí hejskové – hubami melou nepravdu, utěšeně bohatnou, bobtnají do pecí posledního spalu. Ovšem domnívají se, že jejich maličkosti budou strašit spoluobčany donekonečna.

Zkuste, pazdřivci, žít za mizernou odměnu a radovat se ze života, když ke všemu dostáváte masáže od televizních poradců, rádců, slouhů a rozjuchaných samosvazáků; znám zemi plnou nelásky, znám zemi uvitou ze lží, slyším léta pohádku, jak ku čirému pramenu blízko, pár kroků a konec žízní – i po životě, Františku.

Zoufalec pokukující po postu prezidenta v televizním pořadu kvokal, jak máme mnoho zbytečných zbytečností. Jako příklad uvedl sako! Ha! Filuta, nu, holt kulturní antropolog, jak jinak, doktor. A spolubesedník souhlasil – hodinky za čtyřista tisíc, opravdu zbytečnost. Prezidentský kandidát nečekal smeč politologa – a vypadal, zkraťme to, nevolitelně. K smíchu – ne. K pláči. Na Hrad se derou štětičky – naparování, nepřenosná národní hodnota. Psanci hnaní do politické bourárny mají výhodu – nejsou k žrádlu.

Kdo nepracuje, ať nejí!

O tomhle si nechte přednášet od armády nezaměstnaných i nezaměstnatelných desperádů. Před barákama auta, vyloženi v oknech i balkonech, ověšeni drahými řetězy a těžkýma oringlema, pozorují bílou čeládku, jak v potu tváře právě vydělala prd a vořech. Lidská práva kluzká jak rybka v pstružím potoce. Nechoďte na nás s rasismem, pane ministře zvláštních zbytečnosti – odejděte, hošku, my vám slibujeme, že plakat nebudeme. A před odchodem do života vezdejšího se pochlapte a řekněte: spolustraníci sociálního úpadku, Slávkovci, koukejme zaplatit advokátovi dle smluvního ujednání. Kdo neplatí dluhy, bývá darebák, kdo je darebák, nepatří do politiky... anebo naopak?! Co říkáš, Františku?

V Čučicích budou občané čučet do vodní nádrže.

Chalani z povodí řek jsou pro devastace ve státním zájmu. Máme krásnou zemi a nebýt lidí, bude mimo ohrožení. Existují kraje zmaru, o pořádnou práci nezavadíš. Práce, tak říkají napapaní ouřadové všemu. Znají totiž práci z rychlovlaků! Plní kachní žaludky za peníze daňových poplatníků – poctivec skomírá, chytřejší krade a neviditelné pracky drží pod krkem tisíce potřebných... Potřebuješ nutně pomoc – uvidíme, počkej, nejsi tady sám!

Není právo pro každého, Františku. Víš o tom svoje, víme.

Díváte se do vládní komůrky – studený bufet nachystán. Utěšeně rostou volátka lačným státním ouřadům. Tlachají, uplivují vyčtená moudra, kroutí se a vykrucují, když je EU kráká za vlasy, naše spravedlivé mamlasy. Krade se a krást bude. Ne každému však chmatáctví povoleno. Platí, jako platívalo vždy a všude – máme tě v hrsti, a ne-li, pak nemáš na vrcholu blaha co pohledávat.

Výbory veřejného blaha zrušeny, Františku.

Kapitalismus s lidskou tváří existuje? Otrokárny postaveny v rekordních časech – fronty zahálejících ničemů na úřadech. Málo práce, vyjí při pohledu do minulosti dělníci – fabriky vytunelovány, zašantročeny. Zemědělská půda znehodnocena vyprofilovanými sklady, fabrikami hladu. Země rabována – kopce vytěženy, krajina zjizvena, lesy v rukou vyděděnců, řeky znečistěny odpadními látkami, vzduch údajně čirý - namouduši, k čemu má jeden čich a zrak?! A najdou se trubači vytrubující do světa – u náš samá čistota!

Časy se mění – hra Ruská zavařenina Ludmily Ulické stala se zpětný zrcátkem, co bývalo není a co bude nikdo neví. Zeměkoulí se valí davy prosebníků – hledají nové domovy, anebo ty naše chtějí přestavět a vrátit dle představ věroučných lží – kdo po mně kamenem, já po něm sekyrou! Láska k bližnímu odměněna parablázny ze středověku. Jen zbraně mají moderní, rychle a účinně zabíjejí.

Zabít, Františku, těžký hřích – a nezabít, hrdinská naivní myšlenka, představa pohádková.

Hradní mužstvo nevyhrává ve slovním ping pongu. Hra neužitečná, směšná, vystavuje hráče do pozice uražené domovnice. Kavárna, vinárna, koho to ještě může zajímat? Možná miliardáře, který kúpil revolver prima singer značka, než mu ho zobrala žilinská pátračka. Tento pudivítr se nám snaží naroubovat myšlenku, že jeho schopnosti dosahují vrcholných pozic velmocenské světové odrůdy.

Jít cestou necestou, Františku, zázračně zbohatnout, sáhnout si na štěstí a mít ho plné dlaně – hejna voličských kuřátek šlapou za zrnem a masitou slípkou. A kdy se u nás nešlapalo za řízného pochodu a dechovky, nekdákalo svorně a nerozborně, nu, umíme si dnes odpovědět: Lhali nám, satanáši! Šlehy nepomáhají, ani neléčí. Pouť životem však zajisté skončí...

0
Vytisknout
7071

Diskuse

Obsah vydání | 30. 9. 2016