Hegel, Trump a Kierkegaard
28. 9. 2016 / Boris Cvek
Když jsem někdy před dvaceti lety četl Hegelovu knihu (ve slovenském překladu) Logika ako veda, nalezl jsem na přebalu krátký text, který vysvětloval na způsob bezostyšného stavění Potěmkinových vesnic za minulého režimu, že jde o spis určený dělníkům a rolníkům pro jejich další vzdělávání.
Hegelova logika je ovšem málo přístupná i vzdělaným lidem a rozhodně byla psána především pro filozofy, a to ještě pro filozofy určitého typu. Jsou filozofové, kterým může připadat jako naprostý žvást (asi by mezi nimi byl např. Hegelův mladší současník Arthur Schopenhauer).
Vzpomněl jsem si na to v souvislosti s otázkou, zda republikánský kandidát na prezidenta USA, Donald Trump, v nějakém smyslu představuje „dělnickou“ politiku. Je jasné, že často říká nesmysly, že fakta ho nezajímají. Mnoho lidí, zejména těch méně vzdělaných, má totiž pocit, že vzhledem k tomu, že fakta se zjišťují poměrně náročnými, abstraktními metodami (ať už na poli přírodních věd, historie, sociologie…) a že se posuzují v debatě informovaných, do níž nemá přístup každý s naprosto neinformovaným „názorem“, že to znamená, že fakta jsou nástrojem vlády zkorumpovaných elit, které je třeba zbavit jejich moci.
Chtělo by se říci, že Trump je ztělesnění toho nejhoršího, co by měl „prostý lid“ oprávněně na elitách nesnášet: asociální, protispolečenský, namyšlený, hloupý, jeho bohatství nepředstavuje navíc žádný příběh osobního růstu a poctivé práce. Jenže stejně jako komunisté nebo nacisté nezískali masy pomocí nějaké sofistikované ideologie, ale sázkou na destruktivní závist a nenávist, de facto proti těm samým elitám, na které míří Trump, stejně tak i Trump pro lidi představuje vlastně jen jakési beranidlo proti nenáviděnému systému.
Je jasné, že pro konstruktivní změnu systému k lepšímu je zapotřebí, aby se nespokojení dali vést někým, kdo je vzdělaný, skutečně prospolečenský a kdo spojí sofistikovanou znalost faktů s touhou po změně. Komunisté i nacisté chápali, že musejí své pojetí světa vydávat jako vědecké, že oni jsou držitelé pravdy a v této pravdě vychovávají celou společnost. Dnes ovšem nelze vědu tak snadno zotročit, a proto z nárazu mezi nezávislostí vědeckých institucí (které představují elitu v tom nejlepším smyslu) a politickým vytěžováním frustrace vzniká něco jako „post-faktická“ společnost.
Tohle by ovšem pro popsání dnešní poměrně paradoxní situace podle mne nestačilo. Musím zmínit ještě přinejmenším dva podstatné faktory. Dnešní frustrace ve vyspělém světě, závist a nenávist není možná tolik reakcí na něco reálného, což by se dalo pochopit v době kruté meziválečné bídy, ale jde do velké míry o reakci na mediální realitu. Nebylo by to nic zas až tak nového. Sally Smith ve své knize Marshall Hall (čerpám z recenze A. Mosese „Brief Encounters“, publikované v The Times Literary Supplement 29.7.) ukazuje, jak britská média na přelomu 19. a 20. století žila z hrdelních soudních procesů. Senzace a apel na základní lidské emoce prostě vydělávají peníze.
Stejně tak peníze mohou korumpovat nejen novináře, ale i vzdělané elity v nejširším smyslu. Dějiny pokroku jsou založeny na tom, že část elit se v obecném zájmu staví proti té části, která chce prostě jen těžit ze statu quo. Značná část veřejnosti může mít podezření, že tento proces skončil a že se elity jaksi uzavřely do svého kosmopolitního, luxusního světa s heslem „po nás potopa“. Ještě Hayekův ideál kapitalismu stál na tom, že v důsledku konkurence na poli invencí může dojít k tomu, že nová řešení povedou k pádu bývalých elit – obávám se, že dnes už tomu málokdo věří: „Intelektuální růst společenství spočívá na tom, že se názory málo lidí postupně šíří, i když je to k neprospěchu těch, kteří se brání je přijmout; a ačkoli by nikdo neměl mít moc vnutit lidem nové názory proto, že si myslí, že jsou lepší, jestliže úspěch prokáže, že jsou efektivnější, ti, kteří lpí na svých starých metodách, nesmějí být ochraňováni před relativním nebo dokonce absolutním poklesem jejich postavení.“ (Friedrich A. Hayek: Právo, zákonodárství a svoboda (nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie) I-III, Academia Praha 1991)
Dnes se mnohem více uvažuje přímo na úrovni rozdělování peněz, přičemž nějaké ideály typu intelektuálního růstu společnosti bývají spíše omáčkou. Někdy omáčka dokonce bezostyšně chybí, příkladem může být sanování katastrofálního hospodaření soukromých bank z veřejných peněz. To může vyvolávat dojem, že elity jsou jaksi imunní proti odpovědnosti a v zásadě drží spolu. A Trump se potom snadno může jevit jako jediná efektivní páka proti nim, už jen proto, jak elitám zjevně vadí. Čím více jim vadí a rozhořčují se nad ním, tím jsou Trumpovi voliči za Trumpa vděčnější.
I to je vlastně jednoduchý způsob, stejně jako je jednoduché pro elity, držet se zuby nehty statu quo. Stejně jako je jednoduché, vydělávat peníze na senzacích ve stylu bulváru. Stejně jako je jednoduché být „kritickým intelektuálem“, který naprosto ignoruje složitost lidských dějin a omezenost lidských možností. Pokud to všichni budeme chtít jednoduché, zničíme se navzájem.
Jedním z velkých kritiků a antipodů hegelianismu, kromě již zmíněného Schopenhauera, byl také dánský filozof Søren Kierkegaard, který na rozdíl od oficiálního pruského filozofa, jenž líčil dějiny jako optimistické realizování se Ducha, ústící do svého vrcholu v podobě soudobého Pruska, byl sám a vedl těžkou vnitřní bitvu o to, jak být skutečným křesťanem. Hegelova filozofie vlastně není dobrým čtením pro dělníky, i kdyby byla čtivá a jednoduchá, je dobrým čtením pro ty elity, které chtějí věřit tomu, že jsou na té správné straně dějin, že vlastně stačí se ideově správně postavit a dějiny to už za vás vyhrají. Je to filozofie, která legitimizuje moc a status quo, stačí jen uvěřit, že daný stav světa je vrcholným stádiem vývoje Ducha nebo historické nutnosti.
Kierkegaardův svět je mnohem náročnější, zabývá se totiž tím, jak v tomto světě, o němž toho, poctivě řečeno, víme velmi málo, obstát jako člověk, jak to nemít snadné, neboť ze snadnosti se rodí jen otupělost a neschopnost. Jeho svět – i když šlo o nesmírně vzdělaného člověka, který dnes bývá považován za filozofa par excellence – byl vlastně blízko příběhům prostých lidí (včetně těch náboženských), v nichž se reflektují takové základní lidské zkušenosti, jako je poctivost, bázeň, důvěra, vztah dvou lidí, víra a láska. To podstatné totiž lidi spojuje a dává jim možnost podílet se na skutečné změně společnosti k lepšímu.
A ještě jedna poznámka: u Kierkegaarda je tou cestou k smysluplnému životu nakonec náboženství, ale právě náboženství jako kontrast k hegeliánskému protestantismu – také zde je ten kontrast mezi snadností, většinovostí, samozřejmostí a náročným osamělým hledáním toho podstatného naprosto jasný.
Diskuse