Na sklonku kubánské krize. Jenže v Evropě.

13. 1. 2016 / Karel Dolejší

čas čtení 6 minut


Spojené státy vloni kvůli obavám spojenců z Ruska rozmístily ve východní Evropě těžké vojenské vybavení zhruba pro jednu divizi ZDE. Rusko zformovalo v západním vojenském okruhu novou tankovou armádu a vloni zde vzniklo i zhruba 30 různých nižších útvarů. Nyní ministr obrany Sergej Šojgu oznámil vytvoření tří nových divizí v letošním roce, včetně nové infrastruktury. Mají představovat síly nové 20. armády se základnou ve Voroněži, zhruba 150 km od ukrajinské hranice ZDE.


Pro bližší představu uveďme, že celá Armáda České republiky dohromady početně tvoří přibližný ekvivalent jedné divize, přičemž ovšem ani její brigády nejsou než administrativně existujícími jednotkami a za největší relativně bojeschopnou jednotku je třeba považovat prapor. Přitom ovšem platí, že v rámci takovéto armády vojáci nedokážou získat dovednosti potřebné pro vševojskové operace - a bez častého zapojení do mezinárodních cvičení, a ještě lépe trvalé organizační spolupráce s vyššími strukturami jiných armád, jsou i české prapory bojeschopné pouze v omezeném měřítku.

Constanze Stelzenmüllerová ve vystoupení na výročním setkání Královské švédské akademie válečných věd 11. listopadu 2015 ZDE (pdf, s. 38) upozornila, že její generace převzala poválečný bezpečnostní systém v Evropě od svých předchůdců v podstatě hotový. Nebylo třeba téměř nic budovat, pouze nic neudělat špatně. "Liberální mezinárodní řád vytvořený a udržovaný Západem po roce 1945 nám umožnil narodit se do zdánlivě nekonečného míru, prosperity a pokroku. Tento řád je dnes ohrožen tak, jako nikdy dříve, a to je to, o čem chci dnes večer hovořit," prohlásila Stelzenmüllerová.

Její generace byla, jak říká, generací "manažerů, ne tvůrců". A události spojené s rozkladem bývalého sovětského bloku na tom nic nezměnily, protože Německu prospěly tak, jako žádnému jinému státu v Evropě. "Málokdo z nás si uvědomoval, že to jen přesunulo naše bezpečnostní problémy k sousedům," upozornila expertka.

Místo toho zavládla falešná představa o "konci dějin", ve kterém se liberální řád stane "sám od sebe" univerzální normou. Jenže přišly konflikty ve Rwandě a na Balkáně, útoky v New Yorku, války v Afghánistánu a Iráku. A nyní se intervaly mezi jednotlivými krizemi zkracují, přičemž nedochází k jejich vyřešení a odstranění. Bezpečnostní problémy se hromadí. Finanční krize z roku 2008 nikdy doopravdy neodezněla, zejména ne v Evropě. Rusko anektovalo Krym a válčí s Ukrajinou, přičemž souběžně provádí aktivity zaměřené na destabilizaci Evropy jako celku. Pokračují konflikty v Iráku, Sýrii a izraelsko-palestinský konflikt. Celý Blízký východ a Severní Afrika jsou zmítány krizemi. Zatímco bývalý švédský ministr tvrdí, že Evropa je "obklopena ohnivým kruhem", podle Stelzenmüllerové se jedná o nejnebezpečnější situaci v Evropě od roku 1962, kdy reálně hrozilo vypuknutí jaderného konfliktu.

S příchodem ohromného množství uprchlíků se do Evropy vrátily zdi a ploty, Západ a Rusko vedou v Sýrii válku přes prostředníky (proxy war). A Vladimir Putin si kromě testování slabých míst Evropské unie zahrává i s možností nasazení taktických jaderných zbraní v Evropě.

Stelzenmüllerová argumentuje, že Evropská unie navržená pro "slunné počasí" byla procesem globalizace výrazně oslabena a ztratila kontrolu nad svými hranicemi. Řešením ovšem není a nemůže být návrat k Evropě slabých a omezeně suverénních národních států. Místo toho je třeba začít evropskou integraci koncipovat tak, aby se EU také chránila před důsledky globalizace.

Pokud chce mít Evropa vliv na své okolí a ne pouze čelit důsledkům toho, co se tam odehrává, musí si nejprve udělat pořádek ve vlastních záležitostech, dodává expertka. Potřebuje skutečnou a funkční jednotnou zahraniční a bezpečnostní politiku, potřebuje ale také zlepšit vlastní dodržování lidských práv, dělbu moci, politický pluralismus a obnovit sociální kontrakt. Je třeba, aby EU vypracovala společnou slušnou imigrační politiku. Bez zmíněných podmínek není reálné, že by unie mohla kontrolovat svůj vlastní osud, natož aby ovlivňovala okolí.

Jenže i to je třeba, protože neexistuje realistický scénář, ve kterém se Evropané starají o vlastní zahrádku, zatímco svět kolem se proměnil v džungli, kde platí zákony džungle.

Pokud jde o problematiku vnější bezpečnosti, Stelzenmüllerová stejně jako mnozí jiní upozorňuje, že pravděpodobně žádný evropský stát si nyní nemůže dovolit "celospektrální" síly, takže jedinou cestou vpřed by bylo sdílení a integrace. Protože původní projekt evropské armády vyzněl do ztracena, nabízejí se alternativní scénáře. Z české perspektivy a s ohledem na možná rizika v Evropě se například jeví jako logické přičlenit českou armádu organizačně k polské. Politicky jde, s ohledem na vlnu nacionalismu a "suverenismu", momentálně o velmi problematický scénář. Z dlouhodobého hlediska však nemá mnoho reálných alternativ. Taková armáda, jakou nyní máme, je dlouhodobě neživotaschopná. Ne proto, že je podinvestovaná, ale protože je sama o sobě příliš malá.

Po generaci "manažerů" Constanze Stelzenmüllerové by měla převzít štafetu generace "tvůrců", již si doba žádá. Nestačí už spravovat to, co bylo zděděno. Téměř nic z toho, co bylo pro Západ 70 let samozřejmostí, už není nepochybné. Připustit si to není ještě řešení; jde o podmínku nutnou, nikoliv postačující.

Velmi mnozí ale rozhořčeně odmítají udělat byť jen to.

0
Vytisknout
9702

Diskuse

Obsah vydání | 15. 1. 2016