29. 5. 2015 / Daniel Rejman
Nelze si nevšimnout pozoruhodného úsilí, které Bohumil Kartous prostřednictvím Britských listů poslední dobou vyvíjí. Pokouší se tím (zřejmě) vytrhnout mladou generaci ze spárů letargie. V článku nazvaném „Diagnóza dvacetiletých: normalizovaní, sociálně mrtví lidé“ charakterizuje mladou generaci jako ignorantskou, normalizovanou, pohodlnou či konformní. Čtenář nabývá dojmu, že ke vší smůle současná generace není s to resuscitovat svobodomyslnou a revoluční atmosféru studentských kampusů šedesátých let.
Autor přitom nespravedlivě přivřel oko nad stovkami studentů, kteří se účastní všemožných iniciativ; tu v levicových hnutích, tu na pravici, v neziskových organizacích, které realizují pomoc pro země třetího světa, v organizacích shromažďujících historická data, angažují se v aktivitách podílejících se na ekologických činnostech, ochraně památek a v pořádání kulturních akcí. Kromě toho mladí také organizují protesty a vytvářejí petice (ano i petice mají smysl), ať už s bohulibými úmysly nebo s naprosto stupidními požadavky.
Zkrátka mladá generace se činí a kdo říká, že ne, ten je slepý. Problém leží spíše ve skutečnosti, že aktivity mladých jsou v duchu postmoderny zcela atomizované a roztříštěné, což jejich vliv na okolní svět citelně oslabuje. Nelze ani ignorovat společensky velmi přínosný boom zdravého stravování, který iniciuje zejména mladší část obyvatelstva a který stimuluje lokální producenty zdravých potravin.
Kartousův nejnovější text „Vážení mladí, nebude vás asi třeba“ zase sugestivně mladým káže, že technologický vývoj je na nejlepší cestě vytlačit lidský faktor z pracovního procesu a vygenerovat tak nepředstavitelnou masu pro pracovní trh nepotřebných lidí. Zmíněný článek není prvním ani posledním apelem varujícím před strašákem technologie. V minulosti najdeme hnutí luddistů – rozbíječů strojů, kteří nástup strojové výroby chápali coby hrozbu již v době průmyslové revoluce. Antimodernistická, především náboženská hnutí existují po celém světě i dnes. Snad je to i v jistém ohledu správně, že někdo zpochybňuje tolik živý axiom, že technologický vývoj je lidstvu vždy jen ku prospěchu.
Vzpomeňme faustovský mýtus v souvislosti s technologickým optimismem; technologie zaručí lidstvu pohodlnější a delší život, zbaví jej dřiny a uchrání jej před všemožnými nemocemi. Stejná technologie si však za čas může pro člověka přijít a cestou totální jaderné války či jiné technologické apokalypsy si jej odnese pověstnou dírou ve střeše. Nebo tato technologie, ostatně naráží na to i Kartous, bude sloužit pouze ve prospěch elit a my budeme svědky ještě rychlejší příjmové divergence, jak na to před nedávnem erudovaně poukázal Thomas Piketty.
Na pořadu dne bude jistě brzy i revize uvažování o umělých inteligencích, jak jsme je mohli spatřit v nepříliš zdařilém snímku Transcendence nebo naopak ve velmi povedeném příběhu Stanleyho Kubricka, respektive Arthura C. Clarka 2001: Vesmírná odysea. Nové technologie mohou dokonce otevřít dveře k lidským snům další kolonizace – kolonizace za hranicí naší planety. Vždyť již dnes existují takové iniciativy minimálně hned tři. (Zde: http://www.theguardian.com/science/across-the-universe/2014/aug/05/mars-space-race-humans-red-planet )
Co je potřeba Kartousově článku vytknout, je především styl, jakým je článek psán. Jeho promlouvání do svědomí spojené s tykáním působí nepřátelským, až opovržlivým dojmem. Sám jsem jedním z generace, která letos slaví twenty something, a rozhodně kolem sebe nevidím jen bandu apatických pitomců.
Autor dále zapudil pozitivní stránku věci, kterou s sebou technologie nesou. Od 60. let prošla společnost i přístup k práci jistým vývojem a v budoucnu lze očekávat čím dál širší debatu o dalším krácení pracovního týdne. Ve hře je stále i diskuze o občanském platu. To jsou faktory, které by negativní dopad růstu efektivity strojů mohly zmírnit. Navíc, určitě všichni jsme se během svých studií setkali s faktem, že každá nová odpověď klade několik dalších otázek, které je třeba řešit.
Je nezbytné si uvědomit problematiku fragility moderních společností – čím dál tím více životně důležitých složek podílejících se na fungování našich každodenních životů je závislých na softwaru, nepřetržitém přísunu energie, dostupnosti informací a podobně. Středověká vesnice byla více méně stabilní, samostatně a nezávisle fungující jednotkou společnosti. Lze něco takového říct nyní o české vesnici, která je závislá na přísunu vody, elektřiny, potravin a na dalších prostředcích? Co by se dnes ve světě stalo, kdyby kdosi provedl sofistikovaný útok na centrálu Googlu nebo na armádní software velmocí?
Nebudou stále dostupnější 3D tiskárny v budoucnu nástrojem světového terorismu? Nezapříčiní genetické modifikace lidí renesanci neonacismu? Řešením samozřejmě není bezduchý bojkot technologií zítřka, nýbrž řešením je umění technologický progres efektivně mapovat, kontrolovat a naučit se s ním žít. Technologie bude vždy jakýmsi werichovským Golemem, který může sloužit jako nebezpečná zbraň drtící nepřátelská vojska nebo se stane topným tělesem pekárny, jež nakrmí celé království.
Ano, budoucnost zřejmě bude ve znamení narůstající nepotřebnosti člověka na trhu práce. Bude ovšem také ve znamení nových výzev a nových problémů. Jistě se nabízí mnoho otázek, které leží daleko za horizontem naší imaginace. Historie nás už nejednou přesvědčila, že dobové predikce budoucnosti jsou daleko více obrazem společnosti, která tyto předpovědi formuluje, než naplňující se věštbou.
Prorocká snaha Kartouse je v určitém smyslu chvályhodná, neškodilo by jí však, byla-li by vedena v přátelštějším duchu. Mladá generace je plná jedinců, kteří chtějí udělat svět lepším místem. Vzpomeňme nejslavnější Shakespearův sonet 66, kde autor líčí nejeden důvod, proč nežít, zároveň se ovšem neubrání ukázat alespoň malý střípek životní naděje.
Taková naděje by, myslím, neměla chybět ani v sebechmurnější vizi budoucnosti, ať už vzniká v kterékoliv době.
Diskuse