20. 2. 2015 / George Friedman
Resumé: Z mé argumentace vyplývá, že populační pokles významně promění fungování ekonomik, ale v pokročilé průmyslové části světa, na rozdíl od některých jeho jiných částí, nebude znamenat katastrofu – zcela naopak. Asi nejdůležitější změnou bude, že tam, kde měli uplynulých 500 let navrch bankéři a finančníci, ve společnosti s nedostatkem pracovních sil budou mít klíčové postavení ti, kdo budou moci zprostředkovat přístup k jejich rezervám. Nedovedu si představit, jak bude tento podnikatelský model vypadat, ale nepochybuji, že to vyřeší jiní.
V posledních týdnech jsme se soustředili na Řecko, Německo, Ukrajinu a Rusko. Ve všech uvedených případech mě ale někteří čtenáři upozornili na proces, který považují za hlubší a dokonce rozhodující dimenzi těchto záležitostí – pokud jí není už teď, pak se jí stane v blízké době. Touto dimenzí je pokles počtu obyvatel a jeho dopad na všechny zmiňované země. Argumentují tím, že populační pokles bude v těchto i dalších zemích vyvolávat krize, které budou podkopávat jejich ekonomiky a celkovou moc. Někdy je dobré dát si pauzu, nechat na chvílí stranou bezprostřední problémy a zamyslet se nad širšími souvislostmi. Dovolte, abych začal několika úvahami ze své knihy The Next 100 Years.
Není pochyb, že v příští generaci poklesne počet obyvatel většiny evropských zemí a že v případě Německa a Ruska bude tento pokles dramatický. Faktem je, že končí celková globální populační exploze. Fertilita (plodnost, průměrný počet potomků na jednu ženu, pozn. překl.) klesá prakticky ve všech společnostech, od nejchudších po nejbohatší. Zachování populační stability vyžaduje, aby se fertilita udržovala na průměrné úrovni 2,1 narozeného dítěte na ženu. Při vyšších hodnotách populace roste, pod touto hodnotou se zmenšuje. V pokročilém průmyslovém světě je fertilita už nyní značně nižší než 2,1. V zemích střední úrovně jako Mexiko nebo Turecko se fertilita snižuje, ale na úroveň 2,1 poklesne až někdy mezi lety 2040 a 2050. V nejchudších zemích jako Bangladéš nebo Bolívie jde fertilita také dolů, ale sestup na úroveň 2,1 tam zabere většinu tohoto století.
Tento proces je ve své podstatě nevratný. Primárně je to záležitost urbanizace. V zemědělských a málo průmyslových společnostech jsou děti produktivním prostředkem. Od šesti let je lze posílat do práce v zemědělství nebo na jednoduché úkony v dílnách. Děti se stávají zdrojem příjmů a čím víc jich máte, tím líp. Stejně důležité je, že v takových společnostech neexistuje mimo rodinu žádné zabezpečení ve stáří a velká rodina se může snadněji postarat o rodiče, až zestárnou.
Ve zralé městské společnosti ekonomická hodnota dětí klesá. Děti se fakticky proměňují z nástrojů produkce v bytosti, které masivně konzumují. V urbanizované průmyslové společnosti je nejen méně možností, jak zaměstnávat děti a mládež, ale také se dramaticky zvyšují nároky na vzdělání. Potomky je třeba podporovat mnohem déle, někdy i do poloviny dvacátých let věku. Děti stojí hrozné množství peněz, jejichž návratnost rodičům je omezená, pokud vůbec jaká. Lidé mají tudíž méně dětí. Antikoncepce pouze poskytla prostředky k tomu, co už bylo ekonomickou nutností. Rodina s osmi dětmi by pro většinu lidí znamenala ekonomickou katastrofu. Ženy mají tudíž v průměru dvě nebo méně dětí. V důsledku toho se populace zmenšuje. Tento pokles má samozřejmě i další důvody, ale městský industrialismus je jeho jádrem.
Někteří lidé předpovídají, že to povede k ekonomické katastrofě. Jako člověk vychovaný ve světě, který považoval za proces hrozící katastrofou populační explozi, bych si myslel, že konec populačního vzestupu bude přijímán s nadšením. Argumentuje se ale tím, že snižování počtu obyvatel zejména v přechodném období před vymřením starších generací způsobí, že poměrně malý počet pracovníků bude živit velmi početnou skupinu důchodců, zejména když v pokročilých průmyslových zemích vzrůstá střední délka života. Kromě toho dluhy, které nadělá starší generace, bude muset splácet méně početná mladší generace. Vzhledem k tomu se očekává, že dojde k závažné ekonomické poruše. Navíc existuje názor, že s poklesem obyvatelstva se zmenší také politická moc země. Tento názor se zakládá na domněnce, že při méně početné populaci bude možné udržovat jen slabší vojenské síly.
Nejsamozřejmějším řešením tohoto problému je imigrace. Potíž je v tom, že Japonsko a většina evropských zemí má vážné kulturní problémy s integrováním imigrantů. Japonci se o to většinou ani nepokoušejí a Evropané, kteří to zkusili – zejména s migranty z islámského světa –, zjistili, že je to obtížné. Také ve Spojených státech je fertilita bělošských žen přibližně na úrovni 1,9, což znamená, že kavkazská populace se zmenšuje; její pokles ale kompenzuje afroamerická a hispánská populace. Kromě toho Spojené státy umí imigraci účinně řídit, bez ohledu na současné polemiky.
K imigraci je třeba uvést dvě připomínky. Zaprvé americké řešení opírající se o imigraci způsobí podstatnou změnu situace v záležitosti, která je historicky bolavým místem americké kultury: v rasovém problému. Spojené státy si mohou udržet nynější počet obyvatel pouze tehdy, když se bělošské obyvatelstvo stane v dlouhodobé perspektivě menšinou. Zadruhé některé z historických zdrojů imigrace do Spojených států, zejména Mexiko, exportují méně imigrantů. S tím, jak Mexiko bude dál stoupat vzhůru po ekonomickém žebříčku, emigrace do Spojených států bude slábnout. Zdrojem imigrantů se bude muset stát třetí, dolní skupina států, kde je pořád přebytek obyvatel. Evropa ani Japonsko nemají životaschopný model integrace imigrantů.
Účinky populace na HDP
Skutečná otázka ale zní, jestli je populační pokles škodlivý. Předpokládejme, že populace plynule poklesne o 20 procent. Jestliže bude podle obdobné plynulé křivky klesat také hrubý domácí produkt, HDP na jednoho obyvatele se nezmění. Při tomto nejjednodušším indikátoru by problém nastal jedině tehdy, kdyby HDP klesal rychleji než počet obyvatel nebo by se zcela vymknul změnám HDP a tak vytvářel negativní nebo pozitivní bubliny. To by způsobovalo destabilizaci.
Pro to, aby při poklesu počtu obyvatel klesal také HDP, ale není žádný důvod. Kapitálová základna společnosti, její produktivní aparatura v širším slova smyslu se při populačním poklesu nerozpadne. Co víc, předpokládejme, že pokles HDP bude menší než pokles počtu obyvatel – nebo že HDP dokonce vzroste. Tím se zvýší také HDP na hlavu a podle tohoto indikátoru bude obyvatelstvo bohatší než předtím.
Jednou z rozhodujících proměnných zmírňujících problém zmenšování počtu obyvatel by bylo trvalé zdokonalování technologií zvyšující produktivitu. Dnes mluvíme o automatizaci nebo robotice, ale růst individuální produktivity práce probíhal od začátku industrializace ve všech produktivních prostředích a tempo tohoto růstu se zvyšuje. Při hladkém a předvídatelném poklesu počtu obyvatel není přinejmenším důvod předpokládat, že by se HDP snižoval rychleji než populace. Jinými slovy, klesá-li počet obyvatel v pokročilých průmyslových společnostech, pak se dá očekávat i bez faktoru imigrace, že HDP na jednoho obyvatele poroste.
Změny vztahu mezi prací a kapitálem
Populační pokles by měl jiný a radikálnější dopad. Až do poloviny 16. století byla světová populace stálá. Kolem roku 1750 se začalo tempo jejího růstu postupně zvyšovat, což pokračovalo až do začátku 20. století, kdy se vzedmula silná populační vlna. Řečeno jinak, od počátku evropského imperialismu světová populace neustále rostla a kulminovala ve 20. století. Zhruba po 500 uplynulých let se tempo růstu světového obyvatelstvo neustále zvyšovalo. To znamená, že po celé dějiny moderního industrialismu a kapitalismu byl neustále přebytek pracovní síly. Byl také nedostatek kapitálu v tom smyslu, že dané množství kapitálu bylo dražší než jemu odpovídající kvantum práce a že při neustálé produkci většího množství lidských bytostí měla nabídka tendenci stlačovat cenu pracovní síly.
Nyní se poprvé po 500 letech situace obrací. Zaprvé se rodí méně lidí, což znamená, že objem pracovní síly se bude zmenšovat a cena všech druhů práce poroste. To se v dějinách průmyslového člověka dosud nikdy nestalo. V minulosti byl podstatným nedostatkovým prvkem kapitál. Avšak nyní kapitál chápaný ve svém přesném významu prostředků produkce bude přebývat, zatímco práce bude mít cenu zlata. Dnes existující ekonomická aparatura společně s tím, co bude vytvořeno za následující generace, se nevypaří. V krajním případě se nedostatečně využívá, což znamená nižší výnos z kapitálu. Vyjádřeno analogickým způsobem prostřednictvím peněz to znamená, že vstoupíme do období levných peněz a stále dražší práce.
K tomu by nedošlo jedině tehdy, kdyby byl vzrůst produktivity tak obrovský, že by práce byl stále nadbytek. Pokud by se tak stalo, pak bychom se ocitli v revoluční situaci, v níž by se musel změnit poměr mezi prací a příjmem. Za předpokladu povlovnějšího růstu produktivity by pořád existoval takový přebytek kapitálu a nedostatek práce, že by si to vynutilo pokles ceny peněz a zvýšení ceny práce.
To znamená že kromě zvýšení HDP na jednoho obyvatele by se změnilo také skutečné rozdělení bohatství. Nyní jsme v období, kdy se akumulace kapitálu dramaticky přesouvá do menšího počtu rukou a rozšiřuje se také trhlina mezi horní střední třídou a střední třídou. Jestliže by cena peněz poklesla a cena práce vzrostly, tyto velké disparity by se změnily a historická logika průmyslového kapitalismu by byla postavena na hlavu nebo přinejmenším přeformulována.
Měli bychom si také připomenout, že produkce má tři vstupy, půdu, práci a kapitál. Hodnota půdy chápaná v širším smyslu jako hodnota nemovitostí se mění v určitém poměru ke změnám počtu obyvatelstva. Za klesající populace bude poptávka po půdě klesat, což sníží náklady na bydlení a tím dál zvýší hodnotu HDP na jednoho obyvatele.
Cesta k přibližné rovnováze bude svízelná a plná finančních krizí. Tak například pokles hodnoty bydlení ohrozí čistou hodnotu majetku středních a vyšších tříd. Současně s tím bude přizpůsobování se světu s trvale nižšími úrokovými mírami, než jaké byly obvyklé za první éry kapitalismu, v rozporu s očekáváními finančních trhů a bude zavádět tyto trhy do temných uliček. Tuto situaci zmírňuje fakt, že pokles populace je transparentní a vysoce předvídatelný. Je čas na to, aby majitelé domů, investoři a všichni ostatní upřesnili svá očekávání.
Nebude tomu tak všude. Země střední a dolní skupiny pocítí pokles až poté, co se pokročilé země přizpůsobí – což bude další příčinou nerovnováhy v systému. A země jako je Rusko, kde klesá počet obyvatel za nepřítomnosti robustní kapitálové infrastruktury, zažijí pokles HDP na obyvatele v závislosti na pohybu cen komodit jako je ropa. Počet obyvatel klesá dokonce i tam, kde neexistuje pokročilý industrialismus, a v oblastech, kde probíhá pouze urbanizace a úpadek předprůmyslového zemědělství, budou důsledky tohoto procesu velmi tvrdé. Existují místa bez bezpečnostní sítě a Rusko je jedním z nich.
Z mé argumentace vyplývá, že populační pokles významně promění fungování ekonomik, ale v pokročilém průmyslovém světě nebude znamenat katastrofu – zcela naopak. Asi nejdůležitější změnou bude, že tam, kde měli uplynulých 500 let navrch bankéři a finančníci, ve společnosti s nedostatkem pracovních sil budou mít klíčové postavení ti, kdo budou moci zprostředkovat přístup k jejich rezervám. Nedovedu si představit, jak bude vypadat tento podnikatelský model, ale nepochybuji, že tento problém vyřeší jiní.
Tento text je zveřejněn se souhlasem Stratforu. Jeho anglický originál je ZDE. Přeložil Rudolf Převrátil.
Diskuse