Celý rok třináctého -- květen

12. 5. 2013 / Ladislav Žák

Je zajímavé, kolik současných otázek, které před nás staví současný svět, souvisí s pojmem svrchovanosti. Svrchovanost si můžeme představit jako tenkou slupku, možná spíše pevnou blánu, která ochraňuje vše, co se uvnitř ní nachází. Zároveň ovšem suverenita vše, co se v její bláně nachází, svým způsobem váže, spojuje a omezuje. A tady začíná velký, ale opravdu velký problém. A klíčová otázka zní, zda je vůbec skutečná svrchovanost skutečně možná a kdo je jejím nositelem a kdo je jejím strážcem...?!?

Slovo strážce není v textu náhodné. Jde o to, že se budeme pohybovat v prostředí prastarého problému, který je Iuvenalisových Satirách popsán otázkou: "Quis custodiet ipsos custodes?!?" Tedy jednoduše česky "Kdo hlídá hlídače?!?" Problém suverenity spočívá v tom, že suverén a hlídač musí být jedno tělo a jedna duše nebo, obecně řečeno, musí být identičtí. Suverén není suverénem, když ho někdo hlídá, ale suverén bez hlídače je příliš velké riziko. Na straně druhé hlídač nemůže být suverénem, protože hlídací psi všeho druhu jsou povětšinou tupci. A hlídač bez suveréna, kterého má hlídat, už je úplný nonsens nebo ohromné riziko, protože někteří hlídači by se mohli pokusit o to být svrchovanými. Je to tak trochu zakleté, a aby to nebylo tak jednoduché, platí dnes více než kdykoliv jindy, že se suveréni všeho druhu netěší velké oblibě, přitom po nich stále voláme, a když se objeví, tak je všemi způsoby likvidujeme.

Suverenita je výraz, který je nejčastěji spojován se státem. Někteří dokonce tvrdí, že stát musí být suverénní nebo není státem. Pokud bychom však spojovali suverenitu se soběstačností nebo nevydíratelností, pak by těch suverénních států bylo asi velmi pomálu. Dnes je suverenita nad určitým státním územím spojována s jednotnou jurisdikcí, pravidly platnými na tomto území, které jsou výsledkem zákonodárné činnosti místního suveréna, lhostejno zda kolektivního, ať již přímého nebo zastupitelského ražení, nebo individuálního. Zde se objevuje význam spojení vláda práva, které vyjadřuje, že nejde o osoby, ale o pravidla. Vláda práva ovšem také znamená, že se pravidla nesmí měnit, tak jak se to momentálnímu zákonodárci hodí, ale že právě úcta k pravidlům musí být jeho první ctností. Frázi, že král musí dodržet své slovo, i když jde o princeznu a půlku království, které má padnout do rukou hloupého Honzy, sice známe z pohádek, ale v praxi se jí můžeme nadít jen zcela výjimečně. Klasickým příkladem krále, kterému nebylo nic svaté, včetně vlastního slova, byl mediálně tolik populární Jindřich VIII. Takové pojetí suverenity má nutně za důsledek velkou samotu, spočívající v tom, že takový člověk si nemůže dovolit sdílet své pocity a svěřovat se komukoliv, protože jeho pozice a budoucnost jsou dány především nepředvídatelností jeho chování a jednání. Když se nad tím zamyslíme, pak zjistíme, že většina velkých suverénů lidských dějin byla velmi osamělá a neměla ani rodinu ani přátele. Ani kolektivní suverén druhu římského Senátu na tom nebyl v tomto ohledu nikterak lépe, což vyjadřuje úsloví "senatores boni viri, senatus mala bestia", volně přeloženo, "senátoři jsou dobří muži, ale senát je zlé zvíře", což vyjadřuje nepředvídatelnost kolektivních rozhodnutí, která se často vyznačují tím, že takové rozhodnutí by nejen nikdo z občanů, ale dokonce ani žádný ze senátorů sám o sobě nepředvídal a samozřejmě nepřijal. Anglické úsloví k tomu podotýká, že "když zasedá Parlament, nikdo si nemůže být jistý ani majetkem ani životem". Odtud zřejmě zvýšená nervozita soudruhů v souvislosti s partajními sjezdy KSČ o KSSS nemluvě. Připomeňme na tomto místě, že si úspěšné civilizace byly vědomy možnosti zdivočení kolektivního suveréna a vhodně ho doplňovaly, zejména pro období krizí, systémem individuálních vůdců, popřípadě jejich dvojic či trojic. Principáty, konzuláty, triumviráty přenášely různé říše přes nejhorší období a někde se usadily natrvalo. Ale ani císaři římští to neměli se senátem římským úplně lehké. Spory individualit s kolektivními orgány o moc pak byly zdrojem mnoha potíží, ale zároveň tvořily základ a zdroj obnovy společenského a politického života. Můžeme se zájmem očekávat, co přinese do našeho společenského a politického života nová kapitola sporů o suverenitu mezi přímo voleným prezidentem a Parlamentem, s významným třetím vzadu, kterým je Ústavní soud.

Nedávno se v České republice otevřelo téma kontroly hospodaření politických stran zvláštním úřadem a už byl oheň na střeše. Je to celkem pochopitelné, protože politické strany se u nás pokládají za základ státu, protože podle některých výkladů patří k nezrušitelným podstatným náležitostem demokratického právního státu podle článku 9 Ústavy "volná soutěž politických stran". Kdo by nevěděl, co to v praxi znamená, pak toliko to, že "totalitní" monopol jedné strany je nahrazen "demokratickým" oligopolem a řeči o moci náležející lidu jsou opět toliko v roli legislativního folklóru. Politické strany jinými slovy tvrdí, že jejich dohody přetavené do zákonů a vládních nařízení jsou skutečným suverénem nad našimi osudy a my, občané nemáme možnost volit jiné poslance, než ty, které nám ony samy "demokraticky" navrhnou. Je to smutná parodie na Fordův výrok, že každý Američan může mít Ford T, jakékoliv barvy si přeje, pokud je to ovšem černá. Dokud to tak bude, pak si všichni musíme uvědomit stav, ve kterém se nacházíme, a buď ho respektovat, nebo se ho pokusit změnit, protože Ústava jako taková o takovém suverénním postavení politických stran neříká ničehož nic. Na druhé straně stojí otázka, jak a čím svrchovanost partajního oligopolu nahradit nebo doplnit. Nabízí se narušení oligopolu tím, že si budou moci své poslance na kandidátky navrhovat nejen samotní občané, ale i jiné organizace. Odstranění politických stran by bylo jenom krokem ode zdi ke zdi nebo z deště pod okap, protože žádná politika se neobejde bez určité agregace zájmů a politické strany jsou jejím osvědčeným nástrojem. Suverenita lidu bez této agregace by nevedla k dobrým výsledkům a přímá demokracie by měla zůstat důležitou výjimkou potvrzující pravidlo.

V zemi Járy Cimrmana nelze opominout variantu virtuálního suveréna, který tady všude byl, ale nikdy ho nikdo neviděl. Nemusí však jít zdaleka jen o fiktivní postavu. Nabízí se rovněž možnost suverenity určitého systému pravidel. Vláda práva se tomu říká. Problém je v tom, odkud ta pravidla pocházejí. Abychom mohli hovořit o suverenitě pravidel, pak by ta pravidla měla být taková, že by upravovala nejen jednání osob, kterých se dotýkají, ale především tvorbu a podobu sebe samotných. Potíž je v tom, že například naše pravidla mají svůj většinový původ v Bruselu a nemáme vůbec žádnou jistotu, že když je začneme opravdu respektovat, že je bez našeho vlivu někdo zásadně nezmění a my se budeme muset podřizovat novému suverénovi. Otázka suverenity v měřítku EU je málo diskutovaný problém. Skutečností je to, že EU nemá ani instituce ani infrastrukturu k tomu, aby se mohla stát skutečné suverénní. Na druhou stranu není v rámci členských států, které jsou už jen pouhou parodií na suverenitu, dostatek vůle k jakékoliv diskusi o novém rámci svrchovanosti. Snad i proto se mnozí lidé tak rádi sdružují v nejrůznějších samosprávných formálních i neformálních malých societách, klubech, družstvech, oddílech, kroužcích, kde se cítí dobře i proto, že mimo jiné mají vliv na pravidla, kterými se spolu s ostatními příslušníky society řídí. Cítí se tak být součástí celku i jeho suverény a je jim dobře. Suverenita pravidel je významně omezena počtem osob, na které má působit, protože je zároveň nutné, aby tito lidé měli oprávněný pocit, že se na této tvorbě podílí. V opačném případě jde o pravidla vnesená do společnosti odjinud a nejde o vládu práva v pravém slova smyslu, ale o diktát, za kterým musí stát nutně cizí suverén.

Problém suverenity tedy lze shrnout do paradoxu, že při tom, jak má být všemocná, má zároveň ovládat i sebe sama. Měla by tedy být samosprávná a hlavně svéprávná. Je to jeden z největších filosofických problémů historie. Na jedné straně jde o velký spor mezi evolucí a kreacionismem. Jde o to, zda je možné, aby evoluce fungovala bez prvotního nastavení, a skutečně si vytváří všechna pravidla, kterými se řídí, nebo zda existuje nějaký Velký plán, Inteligentní design, demiurg nebo rovnou Bůh?!? Osobně jsem ochoten uvěřit, že evoluce funguje sama, ale přitom udělá v rámci metody pokus-omyl tolik chyb, že by se nám pod ní žilo možná ještě hůř než pod současným partajním oligopolem. K této velké otázce tak nějak přirozeně patří ta zdánlivě malá, jak je to se svrchovaností každého z nás nad sebou samým, tedy s naší svéprávností. Rozhodně se suverény více cítíme, než že jimi skutečně jsme. Svéprávnost odvozujeme spíše od lékařské anamnézy než od pečlivé analýzy svého jednání. Když posloucháme suverénní rady mnohých z nás, jak by se mělo dělat to, či ono, nebo jak by se měli chovat ostatní, tak by se chtělo říci, že jsme zachráněni, protože většina z nás ví, jak na to. Bohužel, pokud jde o nás samotné, tak jsme povětšinou poněkud bezradní. Nedávno jsem mluvil s jedním přímo voleným slovenským starostou a on mi určitým smutkem sděloval, že když ho volili, tak měl pocit, že po něm po volbách budou lidé chtít to, co jim sliboval ve volební kampani. Jinými slovy, že si myslel, že ví, proč ho lidé volí. Záhy zjistil, že ho lidé možná zvolili jen proto, aby mu mohli nedůvěřovat a neustále v jeho jednání hledat další důkazy pro svou nedůvěru. Je tedy oprávněná otázka po samotné suverenitě nebo, chcete-li, svéprávnosti naší volby. Do jaké míry je racionální a do jaké iracionální?!? Na kolik procent jsou v ní obsaženy emoce a na kolik procent rozum?!? Kolik procent v této volbě hraje náš vztah k tomu, co ten člověk říká, a z kolika procent jde o náš vztah k onomu člověku?!? Volební právo je jednou z nejvyšších odpovědností a kdo se jí zpronevěří, měl by to významně pocítit. Náš vztah k naší vlastní volbě je možná klíčem ke stavu věcí veřejných.

V neposlední řadě si musíme odpovědět na otázku, nakolik nás takové poněkud zmatené jednání vůči nám samotným předurčuje k tomu, abychom se starali o vlastní záležitosti. Je patrné, že suverenita a svrchovanost lidu v čisté podobě od určitých počtů nutně povede ke katastrofě. Stačí si uvědomit, jaké tresty požadují lidé pro své bližní, kteří se ničím zvláštním neprovinili. To, co platilo pro senát římský a obecně zákonodárné sbory, platilo a platí v mnohonásobné míře pro lid. Lidové soudy jsou vždy ty nejméně slitovné a jsou výrazem potřeby mimořádně hrůzných represí, ke kterým by justiční profesionálové nemohli nikdy s klidným svědomím přistoupit. Daleko účinnější je ovšem systém lidové kontroly fungující ovšem na základě schválených pravidel. Nejde přímo o suverenitu lidu, ale o vyjádření péče lidí o to, aby ve společnosti fungovalo především to, co potřebují bezprostředně ke svému životu a fungování v dané societě. Jde o kvalitu základních služeb, podobně jako se o to snaží v televizi NOVA potravinový inspektor. Lidová kontrola je ze všech kontrol ta nejúčinnější, pokud se ovšem soustředí na to, čemu lidé skutečně rozumějí. Lidová kontrola ve spojení s NKÚ by mohla přispět k tomu, že bychom získali přehled o tom, kudy skutečně tečou veřejné prostředky.

Odpověď na výše uvedenou otázku zní, že suverenita rozhodování je v tomto světě zřejmě již pouhou většinovou iluzí. Možná tomu tak bylo vždy, jen ta iluze byla méně patrná. V čem bychom ovšem suverénní být mohli v daleko větší míře, je přijímání nebo odmítání důsledků takového nesvéprávného rozhodování a zejména v kontrole řádného chování těch, kteří toto rozhodnutí, ať již je jakékoliv, provádějí. Naše vlastní nedostatečnost až nesvéprávnost by nám v tom neměla úplně vadit, protože jsme takoví víceméně všichni a jiné lidi na tomto světě prostě nemáme. Nezbude nám tedy než naši nesvéprávnost respektovat. Ať chceme nebo nechceme, ona vždy bude významným zdrojem suverenity, která nás právě ovládá. Buďme si toho vědomi a hledejme a volme odpovědně a uvážlivě své představitele a nedejme si brát právo je vybírat ze skutečných elit a nikoliv z pouhých partajních prefabrikátů.