Lidé na okraji společnosti ztratili mnoho, ale neztratili srdce...
21. 12. 2012
Jsou všude kolem nás, nelze je nepotkat, přišli o práci, domov, rodinu, žijí na ulici, v opuštěných polorozpadlých stavbách, ve stanech, v otřesných nouzových přístřešcích... A je jich stále víc a víc. Přiznám se, že mi jejich osudy nejsou lhostejné a ač mnozí říkají, že si za stav, v němž se ocitli, mohou sami, či si ho dokonce dobrovolně vybrali, není to nic platné. Nepomáhá to. A bolí to, píše Soňa Thomová.
S několika z nich jsem se blíže seznámila, nijak je neposuzuji, neodsuzuji a ani nepátrám po tom, proč se do této situace dostali. Jsou z většiny přátelští a v rámci svých možností i hrdí. Samozřejmě, že si někteří z nich řeknou o jídlo, teplou bundu, deku či peníze. Bojují o přežití, ale nejčastěji mě žádají o pomoc pro zvířata, jimiž jsou obklopeni. Většinou je nechtěli, ona k nim však sama přišla. Opuštěná a zavržená námi šťastnějšími, námi žijícími v teplých a úpravných domovech, nehodila se nám, překážela nám, tak šup s nimi na ulici. A oni v mnoha případech ty hladové zubožené nebožáky nakrmí z toho mála, co mají k dispozici a přijmou je do svých nuzných příbytků. Navíc je mají opravdu rádi. Velmi často jim však zvířata, která jsme jim tak hezky nesobecky nadělili, přerostou přes hlavu. Psi totiž čas od času onemocní, kočky se nekontrolovatelně množí a oni je pak už nestačí uživit. Ti lidé při nejlepší vůli peníze na veterináře či lepší péči nemají... Je to začarovaný kruh plný bolesti a útrap všech zúčastněných živých bytostí.
Zrovna v tento slitovný vánoční čas řeším ožehavý případ tří mužů, 18 koček a šesti psů bydlících v chatrných chatkách bez vody a elektřiny v jedné z opuštěných zahrádkářských kolonií. Vše mají dle sociálních pracovníků pronajaté, nájem řádně platí příslušné městské části. Dva z mužů brigádničí za pár šupů, jeden se stará o hospodářství, dřevo, topení, obstarává staré pečivo, prodává přebytky vajec... Na pozemku totiž v létě pěstují zeleninu, mají houf slepic, dva kohouty, tři krůty, původně na maso, dnes na potěchu a dožití. Zabít a sníst je nedokážou. Když tam přijdete, připadáte si jako úplně v jiném světě, všechna zvířata -- psi, kočky a drůbež - tam pobíhají v těžko uvěřitelné družnosti a pohodě... Chtělo by se říct, jako v biblickém ráji, ale zdání klame. Při bližším pohledu uvidíte zalepená a zahnisaná očka a usoplený čumáček koček a příliš drobounké a křehké postavičky koťat. Zcela evidentně mnohá zvířata potřebují urgentní veterinární péči.
S několika zvířátky jsem k veterináři zajela, ale chtělo by to komplexnější léčbu a na to už mi prostředky vzhledem k mnoha dalším případům nestačí (například jen o kilometr dál se nachází kolonie opuštěných koček, jejichž "osvojitelům" -- bezdomovcům - byly příbytky městem zbourány a navíc těsně před vypuknutím mrazů). Navíc pokud se kočky nedají v lednu či únoru kastrovat, bude jich tam příští rok čtyřikrát pětkrát tolik. Přestože nejméně polovina z narozených koťat umře na rozličné nemoci, stane se jejich počet zcela neúnosný. Spolupracuji s několika útulky, v tomto konkrétním případě s Pražským spolkem ochránců zvířat, jindy zase s útulkem nazvaným Srdcem pro kočky, ale tyto úctyhodné dobročinné instituce doslova praskají ve švech, navíc trpí nejen stálým nedostatkem peněz, ale i fyzickým a psychickým vyčerpáním dobrovolných pracovníků. Městský útulek se zase stará jen zvířata, která prokazatelně nemají majitele, ale ti tři muži by své nalezence nikdy nedali, dokonce se mnou dva z nich jeli s koťaty k veterináři, aby je měli pod dohledem. Ke zmírnění této konkrétní svízelné situace by stačilo zdánlivě málo - provést kastrace asi 15 koček (kastrací není třeba se bát, jsou šetrné a zabrání kruté smrti nespočtu narozených koťat) a zaléčit nemocná zvířata antibiotiky a dalšími léky, na to jsou však potřeba peníze. Právě v tom je zakopán příslovečný pes. Nezbývá mi než doufat, že stejně jako mnozí lidé bez domova i my lidé se šťastnějším osudem, jsme schopni čas o času otevřít svá srdce všem bědným, zvířata nevyjímaje, a konkrétním dobrým skutkem jim ulehčit tíživý životní úděl. Může se to zdát jako marnost, jako kapka v rozbouřeném moři, nicméně dle starých zenových mistrů i v nepatrné kapce vody lze spatřit odlesk věčnosti či nekonečnost oceánu...
Diskuse