Příběhy politické lůzy

17. 7. 2012 / Bohumil Kartous

Když oprostíme oba případy na holá fakta, zjistíme, že pozitivně se dá konstatovat pouze to, že David Rath sedí ve vazbě za údajnou korupci a Miroslav Kalousek toho dne, kdy se dozvěděl o žádosti vydat Vlastu Parkanovou, pocítil policejní zvůli. A pak vše, co prokazatelně oba řekli. Ostatní je spekulace, k níž vždy existuje přesně opačná nebo významně odlišná varianta. Úvahy nad tím jsou většinou jen konstrukcemi bez základu, postavenými na něčem tak řídkém, jako je mediální realita. Ale ono stačí i to málo, aby bylo možné poznat a pochopit relativně hodně.

Nejsem schopen říct, jestli David Rath vzal úplatek, nebo ne. Připouštím dokonce, že ani rozhodnutí soudu v této věci neznamená zjištění pravdy. Rozhodnutí soudu je právní akt, který si v právním státě vynucuje respekt, nikoliv důkaz pravdivosti. Nikdo neočekává, že se David Rath přizná, v téhle partii už udělal několik tahů, které tuto možnost téměř vylučují. Jak řekl ve svém projevu ve sněmovně, "Otázka zní: vzal David Rath úplatek? Já tvrdím, že nevzal." Právě takto, ve třetí osobě, mluvil David Rath o sobě samém. Zvláštní, viďte.

Není zcela obvyklé mluvit o sobě jako o někom jiném, leda by k tomu byl nějaký významný důvod. Může samozřejmě jít o rétorické vytvoření odstupu od sebe sama, například tehdy, pokud se stal součástí něčeho, co nemáme zcela pod kontrolou. Taky se ale nabízí vysvětlení, které s tím předchozím může být ve shodě, tedy že to, co tvrdíme, netvrdíme sami za sebe, ale za jinou osobu. Je rozhodně něco jiného říct "já jsem nevzal úplatek" nebo "David Rath nevzal úplatek". Pokud by chtěl být David Rath skutečně důvěryhodný, jako třeba při klíčovém projevu před sněmovnou, mluvil by sám za sebe, zvlášť v situaci, kdy mu vlastně nikdo nevěří.

V případu Davida Ratha je spousta podivných nejasností, to je pravda. Do jaké míry to byla dobře nastražená past a do jaké míry vědomé jednání Davida Ratha, nejasné zůstane. Že jel autem s vědomím, že v krabici od bot má víno (že by se nepodíval, jaké skvělé víno mu přátelé dali?), je stejně krajně nedůvěryhodné jako mluvit sám o sobě jako o někom jiném, pokud jde o braní úplatků. "David Rath úplatek nevzal", ale třeba vzal David Rath peníze v krabici (a neměl to úplně pod kontrolou). Bez ohledu na všechny mediální spekulace ze sebe David Rath, ten, kdo vždy tak radikálně "léčil" korupci a další společenské nemoci, učinil vším, co doposud udělal, osobu, které nelze důvěřovat.

Stejně jako v případě Davida Ratha, i v případě, jenž tak eminentně zajímá Miroslava Kalouska, dochází k jakési "zvůli". Možná zde skutečně bojují klany, které ovládají části exekutivy, justice i bezpečnostních složek, a strkají lidem peníze do krabic od bot, případně na ně podávají záludná trestní oznámení, aby mohli kriminalizovat někoho úplně jiného.

V tom případě bychom měli rozpustit parlament, svrhnout vládu a stavět barikády v ulicích, nebo jít alespoň cinkat na náměstí. Zastřelte každý prvního policistu, kterého potkáte (to je takový cynický vtip, pozn. autora pro případ neporozumění). Zjevné ale je, že se tak děje jen v okamžiku, kdy jsou postiženi ti, kteří z titulu své funkce předpokládali, že se jim něco takového nemůže stát.

Zatímco u Davida Ratha došlo k přistižení s úplatkem v krabici, tedy k pozitivně doložitelné události, jejíž vysvětlení může být různé, v případě Miroslava Kalouska nedošlo k ničemu.

Paradoxně až teprve Miroslav Kalousek začal vytvářet dojem že ano. Ten člověk není stíhaný, zůstává na svobodě a dál ovládá ministerstvo financí a vlastně, s vydatnou pomocí stále více "gumového" premiéra, i celou vládu této země. Nebýt jeho frenetické snahy zabránit trestnímu stíhání Vlasty Parkanové by nikdo netušil.

A tedy opět paradoxně: zatímco David Rath sedí ve vazbě, protože ho chytili s penězi v krabici od bot, ač je v celé věci řada podivných pochybností, vůči Miroslavu Kalouskovi nevyslovily orgány činné v trestním řízení ani stín podezření. Miroslav Kalousek toto podezření sám, svou zuřivou snahou obviňovat policii a státního zástupce z nekalých úmyslů, vytvořil a učinil tak zajímavé a nikým nevynucené přiznání o tom, že jeho zájem na celé věci je eminentní.

Při posuzování tohoto případu je dobré upozornit na to, o jak zvláštní osobnost se v případě Miroslava Kalouska jedná. Stejně jako u Davida Ratha jde evidentně o nezdravě ambiciózního člověka, který využije svých nepopiratelných schopností i jakýchkoliv dalších efektivních prostředků, aby dosáhl na faktickou moc, na společenské postavení, které mu zajistí pocit, že stojí nad ostatními a že je může ovládat.

To nejsou atributy nějak neodmyslitelně vlastní politice jako takové (ačkoliv řada dělníků mediálního komentáře si to vzhledem ke svému nedostatečnému vzdělání myslí), vždyť politika je ze své podstaty věcí veřejnou a o to v ní má skutečně jít.

Toto jsou atributy vlastní lůze, které se zejména v okamžiku společenských zvratů, jak ukazuje třeba Hannah Arendtová v případě nacismu, dostává k reálné moci. Míra společenské zvrácenosti pak určuje míru toho, do jaké míry může lůza své chorobné představy realizovat.

Skutečně v pravou chvíli přišel poslanec Petr Skokan s přepisem svého telefonátu s ministrem financí. O ctihodném panu Kalouskovi se říká, že se mimo kamery a mikrofony chová a vyjadřuje jako hulvát, nicméně existuje jen málo důkazního materiálu. Přepis telefonátu s poslancem Skokanem však stačí, aby si člověk uvědomil, jakou si Miroslav Kalousek vytváří svou politickou masku, zcela odlišnou od způsobu jednání a uvažování, který je mu vlastní.

Jeho politická maska, tak důkladně vypracovaná díky nepochybné instrumentální inteligenci Miroslava Kalouska, je založena na tzv. "zdravém rozumu", okázale "průkazné" argumentaci, pro kterou si Miroslav Kalousek umí vybrat široce pochopitelné a trefné metafory a v níž relativně dobře skládá dohromady argumentační puzzle s využitím aktuálních událostí, a na mluvě prokládané bonmoty a zdánlivou srdečností.

To vše je v naprostém protikladu ke krátkému, ale osobnostně velmi výstižnému telefonickému dialogu: pudová, brutální vulgarita spojená s výhrůžkami a osočováním založeným na velmi nízce položených předpokladech.

Zde je dobré připomenout jinou nahrávku, na níž jiná ctihodná poslankyně, slečna Kočí, vysvětlovala svůj "politický program".

Nenajdete žádný podstatný rozdíl, přičemž veřejná maska slečny Kočí je postavena na podobných pilířích jako ta páně Kalouskova. Zatímco mladá, chorobně ambiciózní poslankyně už se stala za svou velmi krátkou politickou kariéru inspirací pro lidovou divadelní hru, Miroslav Kalousek, o němž se velmi dobře ví, že je ze stejného těsta, ještě v žádné grotesce nefiguruje.

Jaká škoda, je to vynikající materiál.

U Miroslava Kalouska postačí konstatování, že mezi jeho mediální maskou a skutečnou osobností existuje tak propastná disharmonie, že jakákoliv důvěra v to, co tento člověk dělá a říká, může být postavena leda na iracionálních důvodech.

Jistě, je řada lidí, kteří prostě vždy věřili a nadále budou věřit, že přece ten pan doktor Rath, který nosí motýlka a je takový "hezký člověk" (odposlechnuto ve vlaku) nemůže páchat zlo, stejně jako ten pan inženýr Kalousek, milující konzervativní hodnoty a smekající klobouk nic špatného neudělal.

Je potřeba si ale uvědomit existující mýtus o tom, že báťuška car nikdy nedopustil zlo, to všechno ti zlí okolo. Takovým mýtem, postaveným na zbožštění, kdy se osobám odnímají některé přirozené vlastnosti, jako třeba účelové jednání, touha po moci jako takové či to, že by vůbec kdy mohl mít nějaké špatné úmysly, jsou opředeny všechny idoly, jde jen o míru, jakou se to děje.

I lidé, jejichž jednání demonstruje významné úchylky, minimálně vzhledem k hypertrofované potřebě podílet se na moci, ovládat toky peněz a mít z toho požitek, čemuž jsou přizpůsobovány všechny další okolnosti, tedy zejména jak, s kým a proč, mohou nacházet ve společenském spektru skupiny lidí, kteří se s nimi identifikují spíše z vlastních, iracionálních pohnutek a pod tlakem okolí, než pro jakoukoliv hypotetickou vizi, kterou jim jejich idoly předkládají. Vize se průběžně mění, ale oddanost je věčná.

A v tomto vztahu se odehrává geneze společnosti. Vytváří se zde nový druh, na první pohled zastupující elitu, ale v mnoha ohledech jednajících jako moci nabyvší lůza. Vykazují formální znaky příslušnosti ke společenské elitě, k čemuž stačí jakýkoliv vysokoškolský titul od magistra výše (s tím, že inženýr a "doktor" platí za vyšší kartu) a vizuální konformita.

Je tak snadné naplnit znaky příslušnosti ke společenské elitě. Vedle toho ale vytvářejí prostředí, v němž se jedná nikoliv jako při správě věcí veřejných, ale jako v byrokraticko-mafiánských strukturách. Příkladů, které proběhly v posledních desíti letech, od Grosse po Béma (omlouvám se všem, které zde nejmenuji), a které demonstrují silný sklon ke všem způsobům mocenské onanie, nesvědčí o elitách, ale o lůze.

Buďme rádi za "sametovou revoluci", představme si třeba, kdyby došlo k otevřenému společenskému konfliktu. Rathové, Kalouskové, Bémové, Kočí a další jim podobné osobnostní typy by se byly velmi pravděpodobně podílely na moci, ovšem míra politické zvrácenosti by dovolovala daleko více.

V bývalé Jugoslávii se nestalo nic jiného.

Paretova definice elity jako někoho, kdo bez dalších přívlastků vykonává moc, neodpovídá tomu, co je třeba po elitách požadovat.

Elita se má od lůzy odlišovat tím, že představuje společenský vzor se vším všudy, to ji přece činí elitou. Pokud ale elita demonstruje znaky, s nimiž se identifikuje lůza, což je na nejvyšší úrovni obecnosti podléhání animální touze po moci a ještě větší touze ji uspokojit, pak nelze mluvit o elitě.

Nepochybně ji tato společnost má, ale je potřeba striktně oddělovat elitu institucionální a elitu přirozenou. Najít ji a pojmenovat by mohlo přispět k tomu, že se nebude tolik dařit společenskému mutantovi, který se rozhodl hranice mezi elitou a lůzou smazat.