13. 7. 2012



Prispejte mobilem

Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
13. 7. 2012

Jak proti korupčnímu systému

”Nebezpečí korupce není tolik v nemravnosti jednotlivců, jako v nemravnosti systému.“
Ivan Štampach

Po listopadu 1989 se v naší zemi postupně rozvinul korupční systém. Dneska už je jedno, zda od počátku vědomě a úmyslně, nebo pouze bezděky, coby vedlejší produkt privatizačního fundamentalismu v provedení některých tržních fanatiků.

Reálný boj s korupčním systémem nelze vést pouhými metodami běžného boje s korupcí, tedy zintenzivněním sledování a vyšetřování, sebelepší policejní a vyšetřovací technologií a nasazením, jakož o zpřísňováním soudních sankcí. Takový postup naopak nese riziko vzniku policejního státu a degradace demokracie na soudcokracii. Je nutné doslova rozvrátit ty prvky stávajícího právního řádu, které usnadňují až inspirují korupci v takové míře, že se změnila v korupční až prokorupční systém.

     Proti konkrétnímu, korupci podporujícímu systému, který se víc jak dvacet let etabluje v ČR, je potřebné vytvořit protikorupční systém nejen v právu, ale především také ve sféře politiky. Základní změny jsou potřebné minimálně ve třech oblastech:

  • Samotné korupční zdroje vystavit vědeckému zkoumání
  • Oddělit sféru politiky a byznysu doslova hermeticky
  • Zajistit veřejnou kontrolu nad rozhodováním politiků

Výzkum privatizace coby fundamentálního zdroje korupce

     Neoliberální dogma o privatizaci je v již existujících tržních ekonomikách vždycky šancí na realizování jednoho z mnoha privilegií bohatých. V naší zemi byl ale v roce 1990 stav společnosti naprosto jiný. Privatizace měla vrstvu bohatých teprve vytvořit. Není proto divu, že ti, co měli privatizační zájmy, používali všech známých i nepředstavitelných metod, aby byli v tak velké konkurenci úspěšní. Konkurence byla skutečně obrovská, protože výchozí pozice, daná relativně malou majetností zájemců, byla velice vyrovnaná.  Jedna ze sociologických teorií říká, že v takové situaci je korupce tou nejúspěšnější konkurenční výhodou. Prakticky vyjádřeno, získat vazby na veřejné činitele rozhodující o privatizaci, bylo základem privatizačního úspěchu. Učebnicovým příkladem takové privatizace byla kupříkladu kauza Knižního velkoobchodu. Dá se tedy konstatovat, že korupce byla doslova jednou z privatizačních metod, ačkoliv ji nepřipomínal žádný politik.

     Privatizace byla prakticky řízena pouze dvěma politickým stranami. Její představitelé si předem zajistili imunitu tím, že prosadili do zákona nezasahování soudní moci do privatizačního procesu. Jeden z pilířů moci byl tedy z procesu největšího přesunu majetku v dějinách země, drze vyřazen. Což už vytvářelo výživnější půdu nejen pro korupci, ale pro korupční systém. Privatizace také vytvořila v zemi první klientelistické vazby mezi sférou politiky a byznysu. Viz zviditelněná kauza Šrejbra.

     V průběhu vlád ODS, ale i ČSSD privatizace neustále pokračovala, až dosáhla stupně, který lze v současnosti nazvat univerzálním. Do soukromé sféry je převáděn nejen celý veřejný sektor, ale v současnosti dokonce i prvky státu a politického rozhodování v něm.  

      Jak píše Ivan Štampach, cituji: „Civilizačním rizikem je rozparcelování jakéhokoli obecného zájmu (vzdělání, zdraví, bezpečí, spravedlnost) do konfliktních privátních zájmů. A právě tomu se říká korupce“, konec citace.

     Samotná privatizace byla u nás prováděna ve velkém měřítku korupčními metodami a vytvořila tak základ korupčního systému. Současná metoda vládního boje s korupcí, v podání prokazatelných pokračovatelů privatizace, je proto pouze zástěrkou stavu, v němž je ve skutečnosti dotvářen korupční systém, čili prokorupční právní řád. Aby se takový udržel, nutně bude potřebovat vznik policejního státu. Zastrašení opozice formou předvedenou policí ve sněmovně kupříkladu v kauze Ratha, je jeho názorným příkladem. Následnou etapou takového vývoje pak zákonitě může být zmíněná soudcokracie. Myslím, že politický boj o ministerstva vnitra, spravedlnosti a doslova bitka kolem státních zástupců, je jeho palebnou přípravou.

     Navíc platí všeobecná zkušenost, že když už není co privatizovat, cena korupcí roste. Takže pokud se zásadně nezačne bourat korupční systém, dá se očekávat nakonec doslova diktatura politiků ve prospěch byznysu. Pouze ti, kdo zbohatli v současném systému, mají šanci korumpovat. A určitě ji budou provozovat i nadále ti, kdo k bohatství přišli metodou korupce.  

     Jak tedy dál s privatizací?

     Privatizace v ČR byla, je a pokud se nic nezmění, tak i nadále pořád bude, životodárným zdrojem korupce. Proto je potřebné neprodleně podrobit celý privatizační proces, minulý, současný i budoucí, doslova vědeckému studiu. Vzpomínám si, že již před několika lety exministr zdravotnictví Ivan David požadoval založení „Ústavu pro studium rozkrádání po roce 1989“. V mých představách by nemusel mít tak ostře determinovaný název, ale taková instituce je naprosto nezbytná. Především proto, že privatizace nemohl a ani nemůže přezkoumávat soud. Výsledky vědeckého studia konkrétních privatizací by pak mohly v prvé řadě alespoň poodhalit privatizací vzniklé korupční a klientelistické sítě, o nichž kupříkladu píše Miloš Pick už 12. května 1995 v Právu.

     Zadruhé by studium minulých privatizací určitě odhalilo systémové chyby v jejich realizaci, takže budoucí privatizace by se jich mohly vyvarovat. A za třetí by studium důsledků privatizací mohl vytvořit alespoň v některých sektorech silné argumenty pro nutnost reprivatizace, především při insolvenci zprivatizovaných firem. Nechci předjímat, ale studium privatizací, by se mělo zabývat rovněž vytvářením pseudokonkurenčního prostředí (zdravotní pojišťovny), mělo by se zaměřit na vývoj cen v reálných přirozených monopolech sítí a minimálně situací v sociálních službách financovaných prakticky jenom státem.

     Vím, že nejedna magisterská práce se už zabývala realizovanými privatizacemi a vím, že existují na toto téma i studie doktorandské. Je pouze zapotřebí úsilí sjednotit, aby výsledky byly dostupné co nejdříve. Opoziční politické strany měly už dávno jmenovanou instituci založit. Pokud tak nedělají, nemají ani relevantní argumenty pro svůj politický střet se současnými privatizátory ve zdravotnictví, školství, sociálních službách, dalších sítí, ba dokonce některých povinností státu. Dokonce si myslím, že by další privatizace i restituce měly být pozastaveny, pokud veřejnost a její mocenští zastupitelé nebudou mít k dispozici opravdu vědeckou analýzu minulých majetkových přesunů.

     V posledku si myslím, že by veřejnost velice zajímalo minimálně to, kolik majetku vlastně polistopadová moc převzala, když se ani nenamáhala provést jeho inventarizaci a ohodnocení. Nehledě na to, že bychom nejen my žijící, ale i budoucí jistě rádi věděli, kolik ho odklonila do zahraničí, aniž by nesl naší zemi důchody, kolik si ho sama přelila do svých struktur a…z toho si vyvodit, proč dnes není nejen na vědu, výzkum, vzdělání, léčení a penze, ale dokonce ani na zajištění slušného života těm naprosto nemohoucím, pro něž má poslední vláda jen a jen další formy bezcitné šikany, čímž potvrzuje, že je vládou největších polistopadových padouchů.

     Nepochybuji, že studium by vyneslo na světlo i případy nepopiratelné korupce, na niž by mohl vždycky být uvalen zákon o vyvlastnění bez náhrady.

Hermetické oddělení byznysu a politiky

     Prvním problémem, který musí být řešen neprodleně, pokud má být zlomen korupční systém, je vyřešení financování politických stran. Zákon o tom měl být jedním z mnoha, který měl dokonce předcházet privatizaci. Jestliže Ústava deklarovala politické strany jako jediné subjekty politické soutěže o moc ve státě, pak první prováděcí zákon měl zajistit pravidla pro jejich financování. Považuji jej z toho důvodu za jeden ze základních, pro vytvoření protikorupčního právního řádu. Napsal jsem již, že zákony vytvářející uzdu pro současnou korupčnost v ČR, musí být mnohem přísnější, než jsou v dlouhodobých demokraciích. Dneska k tomu navíc dodávám, že budou muset být i mnohem tvrdší, než kdyby byly přijaty už před dvaceti lety. Později se pak mohou zmírňovat.

     Jsem proto, aby strany finanční prostředky pro svou činnost dostávaly především od státu, když jsou jediným konstitučním subjektem jeho politické moci. Povolil bych ještě členské příspěvky, ale ve velmi omezené výši. Tak maximálně deset tisíc na člena za rok. Zásadně jsem proti sponzoringu. A to nejen od právnických osob, jak ho navrhuje omezit ČSSD. Ale od kohokoliv. Strany by dále neměly podnikat, snad s výjimkou pronajímání svých nemovitostí a to za veřejně kontrolované nájemné, v místě obvyklé.    

     Hospodaření stran by mělo být pod širokou veřejnou kontrolou, tedy nejméně na internetu a především průběžně, nikoliv formou pouhé roční účetní uzávěrky navíc k nahlédnutí pouze ve Sněmovně. Především by ale měla být zákonem stanovena velmi přísná pravidla nejen příjmová, ale i výdajová a ještě přísnější sankce, třeba až po ztráty mandátů a ne nějaké upatlané důtky, či pokuty.

     Za druhý zákon, jehož pozřebu považuji za velmi významnou pro oddělení světa byznysu od politiky, považuji pravidla lobování.  Lobování by se mělo stát především, ne-li bezvýhradně, pouze poskytováním exkluzivních informací, které politik jinak ani získat nemůže. Podle mého soudu právě pro tento institut by měla být uzákoněna velmi přísná pravidla. Bezpodmínečně by měl být zaveden veřejně přístupný registr všech lobbistů, dokonce s uvedením zájmové skupiny, kterou zastupují. To i v případě, že lobbisty jsou aktivisté občanských sdružení, včetně odborů.

     Díky současnému stavu v zemi bych se přikláněl dokonce k systému, který striktně zakazuje osobní styk lobujících s politikem. Lobbisté by se museli veřejně přihlásit a komunikovat pouze s kanceláří politika. O jednání by musela být zpracována zpráva obsahující nejen předmět informací, ale především finanční transakce mezi lobujícími a kanceláří. To v případě, že by byl sponzoring stran, alespoň v nějaké omezené míře a výši povolen. Zpráva by musela být evidována v parlamentě a kdykoliv přístupná k nahlédnutí orgánům vyjmenovaným v zákoně.

     Při každém jednání ve sněmovně a také ve výborech, by jednotliví poslanci byli povinováni před zahájením svého projevu oznámit původ přednášených informací, pokud byly získány lobováním. A opět by měly být u zmíněných pravidel velmi přísné sankce až po ztrátu mandátu.

     Osobně bych byl dokonce pro dočasný zákaz lobování, který by mohl být přechodně nahrazen institutem veřejného slyšení v klubech, výborech či pro zainteresované poslance bez rozlišení stranické příslušnosti.

    Za třetí, velmi důležitý zákon, či celý balík zákonů potřebných k odstraňování protikorupčního systému se mi jeví  soubor pravidel výkonu veřejných funkcí státní správy a samospráv a jejích úředníků. Ti všichni jsou ohrožováni korupcí. Všeobecně převládá názor, že by problém řešil zákon o státní správě s nějakou formou kariérního řádu. Nemyslím si to. Sice osobně pléduji za přijetí zákona o státní správě, ale ne s privilegii, která ostatní zaměstnanci nemají.

      Za mnohem účinnější považuji, aby všichni úředníci s rozhodovacími kompetencemi museli ukládat u svého zaměstnavatele v pravidelných intervalech majetkové přiznání, které by mělo být v oprávněných případech k dispozici zákonem vyjmenovaným institucím.

     Jednotlivé úřady by měly také povinně stanovit pravidla aktivit svých úředníků ve styku s informačními zdroji. Nebo je povolit pouze voleným činitelům a to podle zjednodušených pravidel lobování politiků.

      Pracovníci správy by neměli ze zásady být členy správních rad a jiných orgánů ve firmách vlastněných, či se spoluvlastnictvím, dané veřejné správy.

     Více než zákon o správě považuji dále za důležitější zákony o výkonu volených funkcionářů od poslanců po obecní zastupitele.

     Pro poslance považuji majetková přiznání v roční periodicitě za jednoznačnou povinnost, u ostatních minimálně před nástupem do funkce a po ukončení volebního období. Doporučoval bych zavedení velmi progresivní majetkové daně, hlavně ve všech případech, kdy zisk není reinvestován.

     Jednoznačně a bez výjimky by měli všichni volení zástupci mít zakázáno být členy správních rad a jiných orgánů ve veřejných firmách a v podnicích se spoluúčastí státu či samosprávy.

     Náš právní řád by konečně měl mít jasně formulovaná pravidla odvolání každého veřejného a také ústavního činitele a to dokonce i z iniciativy veřejnosti.

     Veřejnost by měla rozhodovat o výši platů veřejných činitelů. Ne sice jmenovitě, ale obecně ve vztahu k nějaké zaměstnanecké odměně. Zásadně nesouhlasím s tím, aby si třeba poslanci sami uzákoňovali výši jakékoliv své odměny, či náhrady.

     V rozpočtech od státu po obce by měly být zakázány výdajové kapitoly umožňující funkcionářům „odklánění“ veřejných prostředků podle individuálních „přání“ jednotlivců, čili tak zvané poslanecké či starostovské pomníčky.

     Má-li být doslova neprodyšně oddělena sféra politiky od byznysu, musí být vyřešena i úloha médií, především veřejnoprávních. Neváhám se přiklánět k názoru, aby veřejní činitelé nebyli povinováni komunikací se soukromými médii, vesměs vedenými ve prospěch určitých kruhů byznysu. Ale naopak, aby naprosto vyčerpávajícím způsobem byli povinni informovat veřejnost prostřednictvím veřejnoprávních médií. Pokud tomu tak nebude, pak nevidím dokonce smysl veřejnoprávních médií.

     Jsou odborníci, kteří jsou přesvědčeni, že celý problém vzniku korupčního systému má původ v bezbřehé imunitě poslanců a ústavních činitelů vůbec. Aférou Parknové k zoufalství dohnaný Kalousek volal po úplném zrušení imunity. Jsem všemi deseti pro. Poslanci by reálně neměli být trestáni pouze za verbální projevy ve sněmovně a nic víc.  

Úloha veřejnosti v boji s korupcí

     Speciální sférou oddělující politiky od byznysu jsou veřejné zakázky. Po ukončení privatizace jsou veřejné zakázky totiž prakticky jediným důvodem zájmu byznysmenů o „přízeň“ politiků, čti, zdrojem korupčního chování. S ohledem na velikost rozpočtovaných částek, jde navíc o největší podnikatelský krajíc. To všechno je důvod k tomu, aby byl celý proces a po celou dobu, od investičního záměru až po konečné vyúčtování, neustále pod veřejnou kontrolou. Tím se dostávám ke třetí zásadní oblasti boje s korupčním systémem. Oblast veřejných zakázek je dneska již natolik prostudována jak správou, tak občanskými sdruženími, že o detailech nehodlám psát. Připomínám jen, že už třeba při studiu materiálů občanského sdružení Oživení, lze najít tolik přesných návrhů, že by vydaly na knihu. Kupříkladu jejich návrh na protikorupční audit by se měl dostat do zákonů.

     Chtěl bych na tomto místě pouze zvýraznit jeden jev. Nejen boj s korupčním systémem, ale i s obvyklou korupcí nebude nikdy úspěšný, pokud se nestane výsostným zájmem naprosté většiny veřejnosti.

     Po celé polistopadové období se hovoří a dneska již i politici prosazují, alespoň verbálně, principy přímé, přesněji spíše polopřímé demokracie. Osobně tento přístup veřejnosti k rozhodování o věcech veřejných vůbec nevidím v referendech, peticích, nadtož v přímé volně prezidenta či starostů. Pan Valach v BL napsal tolik textů, že k onomu předmětu lze těžce najít něco nového pro čtenáře BL. Přesto jsem přesvědčen, že prvky přímé demokracie nelze lidem nadiktovat shora, třeba i Ústavou, ani je k ní nelze strhnout sebeobětavější činností aktivistů. K přímé demokracii se veřejnost musí dopracovat, v čemž by jí zákony protikorupčního systému měly jenom inspirovat.

     Za jakýsi první vývojový stupeň celé hypotézy přímé demokracie, jsem od samých počátků polistopadového období považoval kontrolu výkonu politiků i správy prováděnoubezprostředně veřejností. Odmítám, aby jedinou kontrolou politické a správní sféry byl pouze Nejvyšší kontrolní úřad, jehož zprávy jsou sice na netu, ale jednotlivá ministerstva je vždycky rozporují a veřejnost tak maximálně sleduje mocenské boje mezi nimi. Stejně tak odmítám, aby jedinou kontrolou politické sféry byla média. Tak zvaně investigativní, čili slídilská, vesměs zaplacená konkurenty špehovaného. Výjimku by mohla tvořit již zmíněná veřejnoprávní média, či přesněji média veřejné služby.

     První polistopadová vláda měla ještě komisi veřejné kontroly, a kontrolní komisi musel mít každý obecní úřad. Ještě dneska jsou sice ze zákona kontrolní komise v obcích povinné, leč jejich práce je veřejností neviditelná a politiky a správou vesměs podceňována až odmítána. Pokud by zákon inicioval vytváření, instalaci a autoritu občanských kontrolních sdružení specializujících se na jednotlivé odbornosti, mohl by být vytvořen základní stupeň budoucí „lidové“ kontroly i předstupeň přímé demokracie. Navíc by v nich vyrůstali budoucí zastupitelé znalí věci.

     Zákon by musel ale dávat takovým občanským sdružením tak silný mandát, jaký mají samotní volení zastupitelé. Jinými slovy. Zákon by měl vytvářet celou síť občanských sdružení, jejichž reprezentanti by byli reálnými mluvčími svých zájmových skupin, protože by si je jejich členové zvolil, tak jak je tomu zatím u největšího občanského sdružení, jímž jsou odbory.

     Na přechodnou dobu jsem i pro zavedení institutu „řízené provokace“ ke korupci, tak oblíbeného v USA. A třeba i anonymního, protikorupčního, policejního webu. Což jsou rovněž formy zainteresovanosti veřejnosti na boji s korupcí.  

     Vedle vytvoření institucí veřejné kontroly nad sférou politiky, by veřejnost měla ale požadovat po politicích uzákonění některých dlouho odkládaných opatření, jež jsou nutná minimálně pro období současného boje s korupčním systémem.

     Připomenu je jen jmenovitě. Povinné zavedení fiskálních pokladen, dokonce i na tržnicích a u každé OVČ. Zrušení anonymních akcií (skrytí donátoři stran). Zpřísnění pravidel proti praní špinavých peněz. Zvýšení pravomoci finančních úřadů vůči neprodukčním podnikatelským aktivitám od heren po noční kluby. Vytvoření specializovaných útvarů finanční policie, které byly – možná účelově -zrušeny. Zavést na všech stupních soudů specialisty nejen na boj s organizovaným zločinem, ale i na korupci. Uzákonit soudní možnost zrušení jakýchkoliv podnikatelských tajemství při vyšetřování orgány činnými v trestním řízení. Revidovat zákony a následně redukovat jevy a věcí podléhajících různým stupňům utajení, včetně oblasti bezpečnosti a armády. Stejně tak zredukovat povinnost mlčenlivosti. Za významné považuji provést revizi a následné zrušení všech privilegií, která současně platné zákony kodifikují podnikatelům a veřejné správě vůči zbytku veřejnosti.

     Na závěr této kapitoly už jenom jediná poznámka. Veřejnost má v každých volbách šanci si vybrat mezi politickými aktéry. Byl bych rád, kdyby tento můj text byl alespoň částečnou orientací pro voliče, kteří mají odhodlání podílet se na odstraňování korupčního systém v ČR. Mají možnost totiž volit ty strany, které z protikorupčních opatření mají ve svém programu taková, která odstraňují sám systém podporující korupci. Zatímco s globální krizí toho moc nenaděláme, s korupčním systémem v ČR můžeme svými vlastními silami zásadně zatočit.

Závěrečná tvrzení

     Korupce je pouze jednou z mnoha forem, které pojmenovává kupříkladu Radim Valenčík víceslovným termínem „vzájemné krytí porušování obecně přijatých zásad“. Ve strukturách založených na totalitě peněz se projevují i mnohé další jevy z této skupiny, které by měly být nemilosrdně kriminalizovány. Od klientelismu, přes daňové ráje a úniky, lichvu a organizovaný zločin po mediální manipulace poškozující veřejnost, jako je například klamavá reklama, generaování strachu atd.  

     Domnívat se, že proti korupci a ostatním jevům z uvedené skupiny lze bojovat přímo, je značně naivní. Kdo se o to pokusí, aniž by dostatečně pochopil, oč tu běží, nemusí být úspěšný či přesněji, může dopadnout hodně špatně, říká zmíněný autor. K tomu lze jenom dodat, že pouze celospolečenský konsenzus preferující a doslova ochraňující každou aktivitu proti všem těmto zrůdným formám mezilidských vztahů je zárukou, že sice nebudou vymýceny, ale nebudou nám vládnout.

Obsah vydání       13. 7. 2012
15. 7. 2012 Petr Lessy: Provolání policejního prezidenta k policistům
13. 7. 2012 EXKLUZIVNĚ „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“ aneb právní rozbor k problematice restitucí církevního majetku Karol  Hrádela
15. 7. 2012 OSN: Tremseh nebyl "masakrem neozbrojených civilistů"
14. 7. 2012 Církevní majetek vynesl státu 220 miliard Kč
14. 7. 2012 JUDr. Michael Marčák 5. 11. 1947 - 12. 7. 2012
15. 7. 2012 Už jsem to nestihl .... Jiří  Jírovec
14. 7. 2012 Sýrie je hromosvodem mezinárodního napětí - jako Španělsko 30. let
13. 7. 2012 Osud pravice v Česku Boris  Cvek
14. 7. 2012 New York projevuje náhlý zájem o maďarskou literaturu
14. 7. 2012 Sýrie použila vrtulníků a tanků při "masakru" v Tremseh, potvrzuje OSN
13. 7. 2012 Několik vzkazů českému občanovi Marek  Řezanka
13. 7. 2012 Kam jít Jan  Mertl
13. 7. 2012 Jak proti korupčnímu systému Stanislav A. Hošek
13. 7. 2012 Český klérus jako světový hráč Miroslav  Polreich
13. 7. 2012 ODS uchránila ČEZ před NKÚ
13. 7. 2012 Hororové vize Juraje Mesíka: Už kupuje trvanlivé potraviny
13. 7. 2012 Proč taková nenávist? Jan  Paul
13. 7. 2012 Moc bezmocných Marek  Řezanka
13. 7. 2012 Kardinál prokazatelně označil demonstrující za lůzu
13. 7. 2012 Stav přírodní katastrofy vyhlášen na polovině území Spojených států
13. 7. 2012 Otrávení Arafata Uri  Avnery
13. 7. 2012 K "zavraždění" Jásira Arafata
13. 7. 2012 Může být v Sýrii uplatněn "libyjský" model intervence?
13. 7. 2012 Sýrie vyvezla ze skladů chemické zbraně. Opozice hlásí zpomalení přísunu výzbroje
13. 7. 2012 Agentura Moody's snížila rating italských dluhopisů
13. 7. 2012 Rusko stanovilo "červenou čáru" pro sankce proti Sýrii
13. 7. 2012 Patrik Kroščen: Až budu dospělý, chci být policistou Pavel  Pečínka
12. 7. 2012 O mystifikaci v českém politickém životě
12. 7. 2012 Jak myslet
12. 7. 2012 Jsou ekonomové podlidi? Štefan  Švec
11. 7. 2012 Novinář kritizující palestinský establishment
12. 7. 2012 ČT3: A co děti, budou si mít kde hrát? Štěpán  Kotrba
12. 7. 2012 Co je genocida? Daniel  Veselý
12. 7. 2012 Deklarace Occupy Praha - Klárov
11. 7. 2012 Chyby v překladech z Avneryho Alex  Koenigsmark
11. 7. 2012 Kandidát na prezidenta Zeman rozčílil Duku a Graubnera Štěpán  Kotrba
11. 7. 2012 Vznikla "tichá" aliance proti americkému dolaru?
11. 7. 2012 Kalouskovy noční můry a jiné nevolnosti Jiří  Baťa
11. 7. 2012 Egyptský nejvyšší soud zrušil prezidentský dekret svolávající zasedání parlamentu
11. 7. 2012 Olympijské hry v Londýně jsou symbolem války a nezřízené korporátní moci
11. 7. 2012 Chlouba lidu Václav  Dušek
11. 7. 2012 Americké speciální jednotky tajně operují v destabilizovaném Mali
11. 7. 2012 Rusko vyslalo k syrským břehům válečná plavidla
11. 7. 2012 EU "prosazuje protipirátskou dohodu zadními vrátky"
10. 7. 2012 Nouriel Roubini: Krize roku 2013 bude horší než v roce 2008
3. 6. 2012 Hospodaření OSBL za květen 2012

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce