Velmi tiché domy

14. 6. 2012 / Václav Dušek

Chápeme, že káleti do vlastního hnízda není hygienické. Na druhou stranu, pamatujete i bezvýznamné leštiče klik, co za vámi lezli na hejtmatství v předklonu, s nataženou dlaní na jejich podnikatelské záměry -- mohli bychom i jmenovat, ale k čemu, že? Vrtí se doma strachy, spřádají alibi, výmluvy, kdyby náhodou jakási neviditelná ruka onoho dobytka vytáhla z domova a předhodila jej orgánům pověřeným čistotou naší drahé, demokratické a půvaby zasažené, společnosti. K věci. Pane doktore, jak jste hovořil v parlamentu, nu, lidé si mohou udělat pouze nedokonalý obraz o vašem poněkud zapeklitém případu. Nás v restaurantu především nadzvedl pan Huml, jak říkal, že by ještě scházelo, abyste se v cele pověsil! Ta varovná slova se opírala o jeho zkušenost esenbáka či policisty, na tom nezáleží, jejich vyřčení mně osobně připomenulo, jak se ve vazební věznici v Litoměřicích, z dostupných a častečně neověřitelných informací oběsil prodavač z krámku zvaného Všechno -- protože do jeho obchůdku chodívali političtí stejďulkové a tetinky pro nedostatkové zboží -- tedy, kradlo se vždy, pane doktore, i když tehdy o poznání méně... ale nechme starý případ spát, o jeho pravdivých rysech se dozvíme možná na Věčnosti!

Vazba. Slovo suché jako prásknutí bičištěm. Zkušení borci si vazbu užívají, ovšem před lety mi kamarád Komín řekl: Litoměřická šereda, kamaráde, je strašná! Odseděl skoro patnáct let. Nevěřte mu! Jistě, někdo chytrý mi namítne: kdyby sekal latinu, nemusel by jít do vězeňské školky. Bože, jak rozdílná máme měřítka, a pak se dohodněme!

Před lety jakýsi nekorunovaný král Valdic zdrhnul do Ameriky, kde je blaze. Chycen, umístěn do tamní věznice, prosil, sliboval, letecky dopraven do domácí klícky -- a bylo po králi, Boha jeho! Proč? Tam se s nikým opravdu neserou... ale my nejsme v Americe, my jsme v Evropě a Evropa sama o sobě má kriminály různé, přečasto i hrůzné!

Kdysi jsem se chystal napsat novou knihu a inspirace přišla v jedné věznici, ne nejtěžší. Vedení tichého domu mi umožnilo navštívit korekci -- zrovna v ní seděli dva odchycení ptáci. Ve sklepě zamušincované žárovky, vlho, ticho, strašidelné ticho... otevřely se první dveře, za nimi bytost z minority, oči pohaslé, s nadějí se na mne podívaly... seděl opakovaně s přestávkou řadu dnů za nedůstojné chování, mrsknul blivajz po kuchaři a bachaře poslal opakovaně -- však víte kam. Jeho hlas zněl prosebně, zlomeně, ne, nebyl člověk, ale na půl zvíře chycené do želez.

Žaludek se mi chtěl jít podívat, kam jsem to vlezl, kde to tak podivně nasládle páchne; mě toto připomenulo obávaný karlínský sklep na Královské -- Sokolovské třídě.

Druhé odemknuté dveře odhalily člobrdínka jakoby namalovaného drahým panem Ladou, připomínal Švejka se vším všudy, čekal bych, že do korekce spadl za cokoli, ale za útěk?

Schoval se na stavbě a když eskorta s autobusy odjela domů, spěchala a útěk odhalila až na apelplacu tábora, prchal zločinec za babičkou, IQ podle odhadu 2 na nultou! Ten dobrák nevnímal stísněný vlhký prostor jako trest korekce! Korekce=Oprava, úprava, náprava, vězeňská cela se zhoršenými podmínkami, polepšovna...můžete si vybrat.

Pan doktor nám tedy jaksi žije ve vazbě daleko od vězeňských lahodných nabídek.

Vlastní zkušenost, pane doktore, poslyšte: Skoro před padesáti lety jsem za nedovolené opuštění vojenského prostoru vyfasoval pár týdnů ostrých a jako kaprál jsem nemohl sedět v cele s vojínem. Po pár dnech jsem si stěžoval, mně samota nevyhovuje! Každý jsme z jiného těsta. Já vyfasoval vojína Ježdíka, muklovského profesora -- dva roky vojenského lágru Sabinov, (zfilmovat tohle zařízení, byl by film Pahorek pohádkou pro nevyspělé) tři járy pankrácká věznice -- takového vy dostat do cely, máte vystaráno. Dostalo by se vám přednášek zajímavých, kam se hrabou všechny kabarety se svazáckými hochy, co humoristicky zachycují reálie života! Smíchy byste se potrhal. Zavřít můžou, pustit musí!

Víte, pane doktore, bloudi se domnívají, že vašich údajných sedm milonů je směšných. My lidé nejsme zcela blbí, víme, že pár vybraných nehodných kašparů rozkradlo za mnohem více, ovšem jak se praví, drobné srovnání: V bance si musíš půjčit miliony a jsi za vodou. Budou tě hýčkat, aby dostali hotovost zpátky. Malé vešky pochytáme, zakroutíme jim krčkem -- a ty velké, sakra, kdo za nimi stojí?

Víte, pane doktore, v jednom případě bych věděl, koho se ptát na prudké zbohatnutí evidentního osla -- jenže nevěřím, že nikdo z příslušných orgánů neví, o koho se za jeho zády jedná. Nu, jedeme dál, močálem černým podle bílých skal - kde zelený mužík pana Erbena netleskal...

Pane doktore, venku za branami kriminálu jsou lidé různí. Posměváčkům bych přál spočinout na chviličku z jejich života v charakterové duchovní prádelně. Před mnoha lety řekl svobodný umělec vsazený do klece: Nejhorší je, že každý den je tady v tomhle bezduší smrt! Váš nápad, že by Evropa měla poznat v jakém bezduší musí žít naši zadržení i odsouzení, není vůbec špatný. Jenom mám nepříjemnou obavu, že nelze srovnávat věznici norskou a naši. Tam lidé platí léta a léta poctivě daně, zřejmě méně podvádějí, kradou, mlží -- a mají úctu k zákonům. U nás... víte, všechny dovětky, dodatky, ten zákonnný zob pro voličstvo a občanstvo rozhazovaný neumětely, pávy, hňupy, nedouky, politickými mravenci, bezduchými břídily, nedožranci a neotesanci, k ničemu řádnému zatím nevede.

Ač zatím nevinen, byl jste vláčen tiskem ke zdi zbytečných nářků. Budeme si pamatovat ty ostré jestřáby, kteří jsou připraveni v každé době uklovat a spořádat nabídnutou obětinu. I zbabělce, kteří z vlastních řad jaksi rychle, podezřele rychle, vydali svého kolegu k mučicímu kůlu.

Pánové a paní, styďte se! Tohle se s člověkem nedělá!

Doktore, zavřít můžou, ovšem pustit musí!

Občane, velmi tiché domy nás varují!