Poevropštit českou politickou kulturu

14. 5. 2012 / Tomáš Schejbal

Zvláštními vlaky zdarma se do Drážďan sjeli vysokoškoláci a středoškoláci z Cottbusu, Kamenice, Lipska a dalších měst, aby zhruba podle Sächsiche Zeitung v počtu více jak 2 500 vyjádřili své mínění před budovou zemského sněmu. V Čechách by dávno česká média psala o další revoluci a strašilo se (žido)marxisty, kteří údajně tahají za nitky protestů... V německé občanské společnosti věc zcela běžná. A to i v té východní, která má stejné, ne-li horší zkušenosti jak Československo, a tudíž argument, že příčinou vidláckého antikomunismu a maloměťácké xenofobie vůči občanské angažovanosti je zkušenost s tzv. reálným "socialismem", neobstojí.

Rady studujících, zemské a spolková konference jsou výsledky zápasů 60. a 70. let, kterým klestil cestu vpřed zejména SDS (tehdy Socialistický svaz německých studujících, dnes SDS-Die Linke). Studenti, ve své většině radikálně levicoví a organizovaní v platformě APO (Ausserparlamentarische Opposition -- Mimoparlamentní opozice), požadovali namísto zastupitelské demokracie a třídního kapitalistického systému samosprávný systém rad (sovětů) pracujících a studujících jako politickou formu socialismu. Tehdejší sociálně liberální vláda Willyho Brandta jim řekla: "Tohle chcete? Tady to máte!" Ale poskytla jen politickou samosprávu studujících, nikoli už pracujících, a panství kapitálu zůstalo zachováno. Samosprávné politické orgány, do kterých jsou studentští zástupci voleni za jednotlivé politické strany či jejich mládežnické organizace, fungují na všech úrovních od studentských kanceláří na fakultách přes univerzitní úroveň tzv. StuRa (StudentInnen Rat -- Rada studujících) po zemské a spolkovou konferenci. Byť se tato struktura velmi podobá demokracii sovětů v prvních letech revolučního Ruska, v konkrétním kontextu německé demokracie se však jedná prakticky o zastupitelskou demokracii. Mimoparlamentní opozice svou zvnějšku organizovanou integrací do de facto parlamentního systému tak popřela svůj smysl, přesto se tak díky tomu německá demokracie povznesla na kvalitativně novou úroveň, na které jsou vedeny další boje za emancipaci. Tyto poměry začaly sice ve východním Německu platit přes noc až s znovusjednocením, ale bez kulturní vyspělosti by zůstaly mrtvou literou. Kulturní nerovnost německého a českého prostředí je prostě fakt.

Akce jsem se účastnil v rámci studijního pobytu v Lipsku, odkud jsme jeli odpoledne plným vlakem a kde nám své propagační materiály rozdávali aktivisté/ky studentských politických organizací. Politická kultura protestu by se dala přirovnat k té, kterou znají stoupenci alternativní kultury například z již tradičních akcí jako DIY Karneval v Praze nebo Protestfest v Brně, kdy hraje moderní hudba různých žánrů (nemám na mysli Studentageny, ale žánry jako techno, rock'n'roll, reggae a další) reprodukovaná z alegorických vozů. Protest je tedy buď karnevalem anebo není ničím, jak by řekli situacionisté. Zkrátka s afektovaným kýčem, který jsme mohli vidět v únoru před právnickou fakultou v Plzni, se v Německu nesetkáme snad ani na akcích NPD, jejíž "autonomistické" křídlo sleduje subkulturní trendy. V čele pochodu bylo možno vidět rudé prapory a transparenty anarchistů, komunistů a sociálních demokratů a kdesi za nimi barevné vlajky pirátů a zelených, přesně v tomto pořadí. Liberály a křesťanské demokraty jsem buďto v té mase přehlédl, nebo tam s námi nebyli, byť studentská organizace CDU používá levicově znějící antikapitalistickou rétoriku. Někteří čeští anarchisté by možná své kolegy/ně začali osočovat z vraždy Rosy Luxembourg či z potlačení kronštadského povstání 1921, ne tak němečtí, a možná proto nejsou jen pouhou sektou. Své transparenty a materiály měli na akci také saští odboráři, se kterými studenti spolupracují.

Je zvláštní pocit chodit každý den kolem StuRa, pod kterou si ve fantazii můžu představovat skutečný sovět, a vůbec, že něco takového vůbec existuje, že to žije a můžu to vnímat smysly. O to víc je zvláštní, že v Česku měly rady, ale dělníků, jen jepičí život po druhé světové válce a v roce 1968 a že čeští studenti tohle nikdy nejen nevybojovali, ale ani o to nebojovali. Zatímco v roce 1968 studenti na Západě bojovali za rady dělníků, studentů a za socialismus, v Československu požadovali na Západě na papíře běžná buržoazní (občanská) práva. A generace devětasmdesátníků? Ti díky své neoliberální ideologii, kde jde především o peníze a kariéru, považovali vznik studentského hnutí jen za něco mimořádného, nezbytného k svržení nenormálního režimu a nikoli jako normální součást demokracie a po dosažení cíle hnutí studentů zaniklo, aby se ti vrátili ke svým kariérám a poměr v zemi zpět do normalizace. Porovnejme teď blíže Německo s případem Česka a -- protože mám zkušenosti zejména s Plzní -- nejprve s ní.

I. Případ Plzeň

Studentské hnutí v Plzni mělo tak jako v roce 1989 jepičí život. Vzniklo spontánně na konci ledna 2012 tak jako v ostatních městech jako lavina, která se valila na dnes již exministra školství Josefa Dobeše a jeho věcné návrhy zákonů o vysokých školách a o dluhovém zotročení studentů bankami, což se stalo společným nepřítelem tohoto politicky velmi pluralitního hnutí, od stoupenců TOP09 po radikální levici.

Plzeň má tradici, že vždy stála na straně kontrarevoluce. Za husitské revoluce na straně katolické šlechty, za třicetileté války na straně katolických Habsburků. Vrstvou ovládající plzeňskou politiku totiž byli němečtí katoličtí patricijové. A v plzeňském dělnickém hnutí díky Škodovým závodům a jejich baťovské politice vítězila vždy reformistická pravice nad revoluční levicí. A tak i tentokrát na rozdíl od Prahy a Brna získala v plzeňském studentském hnutí převahu pravice (municipální strana Pravá volba pro Plzeň), jejíž někteří stoupenci jsou pravidelnými čtenáři Respektu, vlastněný Bakalou a Schwarzenbergem a který se spolu s Reflexem svou úrovní vyrovná Axelu Springerovi, tedy tomu, co je v německých médiích ve slušné společnosti považováno za lůzu. Ideologie Respektu může své čtenáře naučit spoustu věcí, kromě jediné, a tou je zásada revoluční taktiky, kterou z vědomí veřejnosti tato média úspěšně vymycují. "Odvahu! Odvahu! Ještě jednou odvahu!", bylo heslo Georgese Dantona. Odvahu nebát se, co si pomyslí soused, ale používat vlastní rozum. A proto je div, že takové hnutí v Plzni vůbec vzniklo, protože už při jeho zrodu ochromovalo jeho činnost opatrnictví "počkejme, až jak se vyjádří vedení univerzity, musíme dát na to, co o nás řeknou ostatní atd.", tedy vedení univerzity, v kterém zasedá prorektor Ježek. Kdyby nám nevyjádřil podporu senát filosofické fakulty, žádný Týden neklidu by v Plzni nebyl.

K Týdnu neklidu a protestnímu pochodu za účasti 700 studentů/ek kupodivu nakonec došlo. Jediným výsledkem celostátních protestů bylo odstoupení ministra, ač formálně kvůli evropským dotacím, nikoli odvolání neoliberálních reforem, a proto se II. sněm studentského hnutí rozhodl, že se připojí spolu s odboráři a iniciativou ProAlt pod společnou platformou STOP VLÁDĚ k dubnovému týdnu protestů, jenž vyvrcholil 21. dubna sta tisícovou demonstrací v Praze a Brně.

Pravicová většina v Plzni však rozhodla, že se z ideologických důvodů a pro nevraživost (třídní zášť?) vůči odborářům k protestům nepřipojí a tím de facto studentskému hnutí v Plzni vzala dech a pohřbila ho. Opět se ukazuje, že pravicová ideologie, s výjimkou fašismu a jeho tradice konzervativní revoluce, je disfunkční jako ideová výbava pro jakékoli protestní hnutí, protože když už umožní protest, tak jen odtud potud, aby nebyla vyvětrána hřbitovní biedermeierovská atmosféra oblíbených televizních seriálů. A to přesto, že se plzeňští pravicoví/é ideologové/žky slovy zaklínají svou apolitičností, přičemž původně protestovali právě proti nástupu "apolitického" manažerismu navrhovaných shora jmenovaných správních rad.

Studentské hnutí v Plzni je tedy díky pravicové ideologii opět mrtvé a asi bude nejlepší nechat naše mrtvé pohřbít své mrtvé, než aby se z něj stalo zombie, jakým jsou například Mladí národní demokraté v Německu.

II. Případ Česko

Sice nemám výraz Česko rád a raději říkám Čechy, navzdory cítění Moravanů a Slezanů, ale podívejme se zde nejen na studentské hnutí, ale na celkový český veřejný prostor, jeho diskurs a jeho úroveň.

Nejdříve malá exkurze. Zatímco Německo zaostávalo za Anglií a Francií od 16. století díky izolaci od Atlantického oceánu jako nové hlavní tepny světového obchodu a od 17. století díky třicetileté válce, české země zaostávaly za těmi německými díky své vnitrozemské poloze a izolaci od hlavních, ve srovnání s oceánem a Středozemím třetiřadých, tepen mezinárodního obchodu díky svým hraničním horám. I přes své potíže se ale stalo Německo kulturně nejvyspělejším národem Evropy, zatímco v Česku díky jeho izolaci a navíc díky malé rozloze, neumožňující dostatečnou akumulaci kapitálu, převládl maloburžoazní živel, cítící odpor ke všemu cizímu a novému, co by mohlo ohrozit jeho živnost. Jestliže je tedy Česko kulturním ghettem, Plzeň potom dvojnásob.

Ve vyspělých zemích s demokratickou tradicí je i přes atomizaci pozdně kapitalistické společnosti přirozenou součástí života občansky se angažovat a veřejný život je stejně důležitý jako ten soukromý. V zemích, které mentalitou svého obyvatelstva nejlépe odpovídají orientálním despociím, je naopak občanské angažmá ztráta času, což jsou peníze, kterých pro správného maloměšťáka Vieweghových románů není nikdy dost, a veřejný život je jen zkorumpované svinstvo dobré leda pro ty neúspěšné ve svém soukromém životě. Česko, většina jehož mainstreamových deníků jsou "německým" kapitálem udržována na úrovni bulváru, což lze označit za sofistikovanou formu postkoloniálního panství, je svou úrovní veřejného diskursu a mentalitou obyvatelstva nikoli v demokratické Evropě, ale kdesi na rozlehlé Sibiři.

Aktérem, který poválečnou německou politickou kulturu vyvedl z bahna maloměšťáctví, odstranil podhoubí fašismu, a vlastně teprve zahájil denacifikaci v myslích lidí, bylo radikálně levicové studentské hnutí, které podle Marcuseho hesla "buďme realisty, chtějme nemožné", sice nesvrhlo třídní panství, ale alespoň k tomu směřuje jako lokomotiva pravidelným vyvětráváním. Jestli by mohl být v Česku někdo, kdo by jeho politickou kulturu a mentalitu mohl přenést z Asie do Evropy, pak jedině studentské hnutí spolu s odbory a občanskými platformami, jakou bylo kdysi Občanské fórum, dnes ProAlt. A jedním z požadavků boje studentstva by měla být právě jeho politická samospráva, rady studujících a právo se politicky organizovat na školách, což je nezbytný předpoklad k politickému myšlení vůbec. Je ovšem riziko, že zrušením paragrafu o zákazu politických organizací na školách by získala hegemonii pravice, a proto je úkolem studentského hnutí zabít dvě mouchy jednou ranou -- vybojovat politickou samosprávu i hegemonii levice.

A kdo chce žít radši v sibiřské tajze, má možnost. Sibiř je velká a místa je tam dost.