1. Hospodářská politika vlády. „Díky výsledkům voleb dostal Nečas právo k tomu, aby uskutečňoval svou vizi“, tvrdí komentátor. Pomiňme zneužití tohoto termínu, je v této zemi už pouhým klišé – nenašel jsem ve volbách ani po nich sebemenší známku jakékoli premiérovy „vize“, s níž by sestavoval vládu. Pokud by nějakou měl, domnívám se, že by ji představil voličům po předchozí domluvě s pány Schwarzenbergem a Kalouskem příp. Johnem. A pokud by odpovídala „vizi“, podle níž teď vládne, sotva by přilákal dost voličů. (Vzpomeňme jenom vizi vyšší DPH a nižších důchodů.)

2. Komárek popírá, že by vláda byla „vlastně souručenstvím pro církevní restituce a druhý pilíř důchodové reformy.“ Jenže její postup je přesně takový. Komentátor se spokojuje tvrezením, že vláda „vrací ukradený majetek hospodářům. Opomíjí podrobnosti – v nichž je skryt ďábel pravého účelu restitucí – jako jsou např. rozdíly v odhadech (odhadech! jelikož výčtu se katolická církev brání) proti seznamu z roku 1948. Vztah církve a státu se navzdory komentárovu mínění nijak nenarovnává – mění se ve prospěch církví, zejména té jedné, vždyť po další dlouhou dobu bude stát stále platit, aniž dostává cokoliv jako protislužbu.

3. „Vláda skutečně není v boji proti korupci přesvědčivá,“ musí uznat i šéfkomentátor. Hned však dodává: „Nečasovy protikorupční kroky jsou sice dílčí, ale největší v dějinách samostatného českého státu.“ Platilo by sice spíš obráceně: možná jsou největší, ale pouze dílčí. I tak je to však polopravda. Kmotři a jejich přátelé na různých stupních státního zastupitelství nedopouštějí objasnění největších „kauz“ a tam, kde jde o premiérovy souputníky, jako je např. Alexandr Vondra (Promopro), zůstává „dořešení“ případů přívlastkem „politické zodpovědnosti“, která „dořešení“ vylučuje. (Martin Komárek omlouvá ministerského předsedu, „osobně bezúhonného“, také tím, že „dvacet let pracuje v klientelistickém systému české politiky“. Pozoruhodné zjištění „čistoty“ během dvaceti let „práce“ ve špíně!)

4. „Lidé kolem Karolíny Peake nejsou přeběhlíci.“ Podle komentátora „nepřeběhli“ – nevyměnili věrnost vládě (a svým prebendám, dodávám) – „opustili klub odsouzeného 'guru' Bárty“. Zajímavé překroucení fakt. Kromě paní vicepremiérky žádný z nepřeběhlíků, pokud vím, nedeklaroval odsouzení „guru“ jako důvod odchodu z klubu VV. (Pokud se některý z nich nesvěřil na nahrávce Martinu Komárkovi.) Pamatujme si tedy: jsme-li věrni svým finančním zdrojům a změníme jenom politický kabát, nikam jsme nepřeběhli.

Svoje argumenty dovršuje pak šéfkomentátor třešničkou své představy demokracie – „vlády lidu“ – konstatováním, že nejdůležitější reforma v reformním úsilí vlády chybí: je to „zavedení většinového volebního systému“. Tím bychom se podle jeho názoru vyhnuli častému střídání vlád a „nízké úrovni řady poslanců“ (jak se podle něj projevila i v debatě o důvěře vládě). Otcem této myšlenky je přání pravicových „guru“ omezit vládu lidu („lůzy“, podle Dominika kardinála Duky) na jednorázový akt voleb. Zvolíme – a odsuzujeme se na čtyři roky mlčení nebo v horším případě na případnou demonstraci nespokojenosti, pro vládu „vyvážené“ ovšem důvěrou parlamentu. Neboť vláda je pak pevně v sedle a může svými voliči klidně pohrdat – pokud ji ovšem nesklátí vnitřní spory. Co se týče vyšší úrovně „řady poslanců“, pochybuji, že této iluzi hlavní komentátor MfDnes opravdu holduje. Před leností, lhostejností a nízkou inteligencí resp. korupcí přece „zástupce“lidu nezachrání žádný volební systém, pokud nemají voliči právo kdykoliv svého poslance odvolat, jakmile ztratí jejich důvěru.

Shrnuto: tvrdí-li Martin Komárek, že „srdcem a citem“ proti vládě Petra Nečase hlasovat můžeme – jako by „srdce a cit“ byly čímsi méně důležitým -, ale „rozum by měl být pro“, pak musím namítnout, že jak srdcem a citem, tak především i rozumem hlasuji denně proti vládě – s přesvědčením, že jsem v souladu s naprostou většinou české společnosti.