Karolína Peake totiž podle mého soudu není vůbec tím „ošklivým káčátkem“, na něž se usmějeme už proto, že je ošklivé a tudíž se odlišuje od ostatních. KP je „zralá“ politička – prošla několika politickýmiu uskupeními a od lokální politiky vystoupila až do tzv. vrcholové. Pomiňme její působení u veverek – jež zastupovala až do chvíle rozpadu, který vyvolala. Václav Žák se domnívá, že „působila ve vládě jako v principu racionální politička, která se snažila prosazovat – se střídavými úspěchy – opatření, které (!) mohou přispět ke zlepšení fungování státu.“ Právě tady se musím od komentátora naprosto odloučit.

Připusťme, že žijeme v demokracii (ponechávám stranou otázku, byť důležitou, nakolik je tento stát skutečně demokratický, čili stát, v němž vládne – doslova – lid). Nemělo by tedy ve vládnutí jít především o fungování státu, nýbrž o to, co toto „fungování“ přináší jeho občanům – zejména v době přetrvávající a pokračující krize. (Uštěpači by mohli poukázat na to, že státy s autoritářskými režimy či dokonce diktatury „fungují“ velmi často lépe než ty, v nichž lid vládami otřásá.) Peake mohla (může) být přesvědčena – navenek určitě tomu tak je – že vláda, v níž působí, je v této chvíli tou nejlepší, kterou Česko může mít. A podle toho jedná. Ovšem pohled zvenčí (nebo „zespoda“) je zcela protikladný – máme nejhorší vládu za posledních dvacet let, vládu, která občany ožebračuje a je zcela protilidová. Jestliže Václav Žák KP chválí, že po zjištění, že nemůže „znemožnit vliv Bárty na chod vlády“ (jakoby nikdy nečetla o plánech svého předsedy na ovládnutí politiky) ani „odstínit Bártův zákulisní vliv“, měla pouze šanci „jak naplnit aspoň něco z toho, oč usilovala“ – „rozštěpit VV“. Ponechme stranou, oč „usilovala“ – vždyť všechny tyto spory se odehrály v téže kamarile a na ty, jejichž živobytí vláda včetně paní Karolíny zhoršuje, neměly vůbec vliv. Jestliže se podílíte na nějakém „projektu“, při němž se rozejdete s jedním nebo několika spolupachateli, jenom proto, že zůstáváte – lhostejno, z jakých důvodů – s původní partou, sotva jste „ošklivým káčátkem. Zůstáváte touž kachnou jako předtím, stejnou jako ty ostatní. Vicepremiérka – ó jak vznešeně to zní! – Karolína Peake prodloužila svou úpornou snahou získat aspoň deset sněmovních kolegů pro vládu život této „reformně“ destruktivní vlády v okamžiku, kdy byla opravdu v úzkých. („Ošklivé káčátko“ přitom používalo metody, které jeden z „přesvědčovaných“ popsal takto: „Paní Peake tráví čas tím, že jezdí po světě a říká – tohle ministerstvo dáme tobě, tohle tobě ... zatím nejsem vůbec naladěn toto dílo podpořit.“)

Václav Žák končí svou obranu vicepremiérčina postupu slovy: „Můžu (!) mít velmi nerad současnou vládu. Ale nechuť k vládě by se neměla promítat do nechuti ke Karolíně Peake.“ Obávám se, že s jeho hodnocením „ošklivého káčátka“ bude souhlasit jen málokdo: Paní Karolína je součástí – neodlučitelnou, jak nyní vidíme – právě vlády, v níž drtivá většina občanů a občanek této země vidí svého nepřítele. Vicepremiérka chce tuto vládu udržet až do konce (věřím, že hořkého). Pro káčátko neexistuje omluva.