Ideologie a energie, aneb Až my jim to nandáme

11. 3. 2012 / Karel Dolejší

Jak vlastně vypadala francouzská společnost v době revoluce? Existovala v ní sice velká řemeslná a obchodní centra, většina obyvatelstva však dosud žila na venkově a pracovala v zemědělství, které ve srovnání se soudobým anglickým vzorem bylo značně zastaralé. Průmysl se nacházel v samotných počátcích, některé z prvních projevů industriální standardizace výroby se týkaly armádní výzbroje. Předpisová zbraň pěšáka, mušketa vzor 1777, byla v evropském srovnání zbraní spíše průměrnou a formální standardizace k tomu nepřidala žádné výhody. Dělostřelectvo koncipované podle Gribeauvalova systému je už jiný případ, nicméně tyto typy děl nikdy u jednotek nesloužily samy (vždy tu byly i typy starší a kořistní) a rozdíl v technických parametrech proti modelům používaným protivníky nebyl nikterak propastný. Vcelku lze říci, že ve francouzské společnosti revoluční doby se sice hodně filozofovalo o pokroku, toho technického však dosud příliš neužila. Fakticky vzato šlo o společnost využívající dosud převážně tradiční obnovitelné zdroje energie (různé formy přeměněného slunečního záření transformované ve svalovou sílu) a jen v omezené míře energie chemické (černý střelný prach); obojí bylo masově mobilizováno prostřednictvím symbolické stimulace biopsychické energie obyvatel (revoluční nacionalistické propagandy, později aktivace imperiální mýtomotoriky císařství). Společnosti jimž Francie konkurovala na tom byly v naprosté většině případů obdobně. Není tedy divu, že v soudobých politických teoriích úvahy o průmyslu a technice hrají roli zcela okrajovou.

Počáteční fáze revolučních změn doma postupně dospěla k vojenské ofenzívě v zahraničí a k nastolení napoleonského císařství. Převraty doma částečně ustoupily do pozadí a byly nahrazeny vnější válkou, o níž Clausewitz trefně poznamenal, že je vlastně pokračováním politiky jinými prostředky.

Rovněž v Clausewitzově koncepci válčení nehrají technika a technologie žádnou roli. Rozhodující faktory válečné činnosti podle něj shrnuje především tzv. Wunderliche Dreifaltigkeit (zvláštní trojjedinost) zahrnující násilné emoce, souhru náhody a pravděpodobnosti, a kalkulaci založenou v racionalitě. Tradičně se těmto "virtuálním" prvkům přiřazují národ, armáda a vláda.

Tzv. marxistické myšlení o politice reprezentované jmény Lenin, Gramsci a Mao (ne tak už Luxemburgová) pracuje s Clausewitzovou koncepcí, kterou odděluje od ekonomických a technických analýz (tedy pokud je samo vůbec provádí). To vše už v situaci, kdy mobilizace biopsychické energie přinejmenším na bojištích Eurasie a Severní Ameriky přestala hrát roli faktoru samostatně rozhodujícího vojenské konflikty. Prvním velkým skutečně "průmyslovým" ozbrojeným konfliktem se stala občanská válka v USA, během níž se tragicky ukázalo, že výrazně lepší velení i bojová morálka Konfederace nedokážou dlouhodobě odolávat prosté váze průmyslového potenciálu Unie.

Pokud Evropa tyto zkušenosti ignorovala či dokonce vůbec nezaregistrovala (viz Marxovy a Engelsovy ideologizující texty míjející širší problematiku operací ohromných občanských armád a oslavující "pokrokový a protiotrokářský" Sever), byla nucena si je sama naplno uvědomit během 1. světové války. Sporadické pokusy nasazovat koně proti kulometům pak končívaly masakry stejně, jako mnohem četnější apely technicky nevzdělaných důstojníků z tradičních privilegovaných tříd na morálku pěšáků, která při útoku na připravené pozice nemohla v žádném případě vyvážit nedostatek palebné síly u manévrujících jednotek. Jatka 1. světové války těm kdo ji přežili ukázala, co to znamená pustit se do boje na základě technicky nekompetentních plánů a s nekompetentním velením. Tato opravdu draze zaplacená chyba se již později ve vojenské sféře nikdy neopakovala. 2. světová válka přinesla jednoznačně průmyslové válčení, v němž o výsledku nakonec opět nerozhodla bojová efektivita Wehrmacht (až téměř do konce výrazně vyšší než u jednotek spojenců na východní i západní frontě), ale opotřebení, dostupnost zdrojů a velikost průmyslového potenciálu.

***

To co už velmi dávno platí pro armádu se v jiné rovině týká i jakýchkoliv dalších společenských pohybů. Jestliže se před lety klíčový index motorizace armád vyjadřoval v kilowattech chemické fosilní energie připadajících na jednoho živého vojáka, společenský provoz např. v USA dnes probíhá v podmínkách, kdy na jednoho obyvatele připadá přibližně stovka imaginárních fosilních "otroků". Jestliže na bitevním poli 1. světové války opakovaně selhávali nekompetentní důstojníci předprůmyslové epochy nechápající potenciál a implikace technických "prostředků" (uvozovky používám proto, že ve skutečnosti nové zbraně vůbec nebyly "pouhými" prostředky, ale vyvolaly samovolnou vývojovou dynamiku, jež nakonec do značné míry rozhodla o výsledku celého konfliktu), tak také dnes zákonitě selhávají ideologie tradičních intelektuálů ignorující fakt, že společností dávno primárně nehýbe biopsychická energie jejích příslušníků, zpravidla ani ve výjimečných situacích.

Rutinní lpění na zděděných organizačních formách a modech operandi vzniklých za úplně jiných historických podmínek, ignorování problematiky energetické bezpečnosti či probíhající deindustrializace Západu, vypjaté apely na morálku a nasazení, nadutě ignorantský voluntarismus - to vše je opakováním chyb, které už byly jednou v historii velmi draze zaplaceny. Zatímco západní společnosti po čtyři roky vězí ve velmi vážné ekonomické krizi, kterou se nedaří řešit, a zatímco by bylo třeba jasně formulovat, jak právě v dané situaci vypadají opravdu reálné cíle, významná část levicových mandarínů rozhořčeně trvá na tom, že už v dalším jednání se vše odehraje podle starého "marxistického" scénáře, který v mládí dobře nastudovali a připadá jim tolik sexy. Snaží se tedy sešikovat všechen personál v předním zákopu a opravdu se těší, až všichni s hromovým "hurá" konečně vyběhnou mezi ostnaté dráty, miny, šrapnely a přívaly kulometných salv.

Zapomínají ovšem mimo jiné na tezi, kterou z pozorné četby Marxova díla odvodil už Louis Althusser - že totiž počínaje spisem Německá ideologie se vytrácí původní mladohegelovská antropologizující problematika abstraktního humanismu, stejně jako idealizace práce odvozená z cechovního řemesla, a marxismus se stává teoretickým antihumanismem. Od této doby se datuje imperativ analyzovat imanentní pohyb kapitalistické společnosti v jeho vlastní vnitřní rozpornosti, nikoliv přistupovat ke kritice kapitalistické skutečnosti z ahistorických pozic moralizujícího maloburžoazního humanismu.

Jinak řečeno, ti kdo dnes na základě ubohého pochopení situace bubnují do třídního boje zahodili metodu a ponechali si mladohegelovský systém z dob Marxových Ekonomicko-filozofických rukopisů. Jejich "analýzy" nejsou skutečnými analýzami, závěr je totiž v každém případě předem dán: Musí dojít ke zrušení odcizené lidské práce, která je zdrojem všech hodnot, a basta.

Skutečnost, že lidská práce podle soudobých poznatků vůbec není hlavním zdrojem společenského bohatství, je ovšem levicovými mandaríny ignorována se stejnou tvrdošíjností jako mezi lampasáky u Gallipoli fakt, že úspěch dávno nespočívá v prosté fyzické odvaze mužstva.

Jestli tento ignorantský přístup bude pokračovat, dočkáme se nepochybně analogicky katastrofálních důsledků.