Nad Horáčkovou villonskou baladou Leden

20. 2. 2012 / Boris Cvek

čas čtení 14 minut

Michal Horáček se vedle mnohokrát diskutovaného lyrikálu Kudykam rozhodl psát další villonské balady, nechat je zhudebnit různými autory v otevřené soutěži, kde se prosadili i autoři zcela neznámí, a udělat z vybraných zhudebněných balad cyklus Český kalendář.

Villonská balada je pro svou formální náročnost výzvou nejen pro veršotepecké řemeslo, nýbrž i pro to, jak ho naplnit obsahem. Sám jsem se mnohokrát ve své vlastní tvorbě vracel ke klasickým formám, zejména k decimě, sonetu, sonetovému věnci a sestině, nicméně také k villonské baladě, abych ochutnal a vyzkoušel, jak se s těmito formami dá zacházet dnes. Mrtvé z minulosti je totiž jenom to, čemu neumíme dát život, co neumíme znovu prožít a uchopit a vzkřísit vlastním životem.

A zejména dnes, kdy se z údajných básníků stala neprůhledná skleníková parta, o jejíž tvorbu v zásadě nemá zájem žádný širší kulturní okruh čtenářů, je třeba ukázat, že i básník něco umí, že jeho umění nespočívá jen v různých asociacích a interpretační libovůli, která při jisté dávce čtenářské kreativnosti něco najde na každém textu.

Velkým dobrodružstvím formálně náročné tvorby je to, že sevřenost verše vás nutí vymýšlet obsahy, jejichž formální vyjádření ladí se nároky básně. Kdo se spokojí jenom s tím, že dodrží vnějšek, vytváří zbytečný, mechanický kolovrátek. Důležité je spojit formu a obsah a u obsahu se zdaleka nespokojit pouze s myšlenkou, nýbrž spojit myšlenku s emocí a emoci s hudbou básně. Pokusím se uvést příklad. V posledních letech jsem se básnicky mimo jiné zabýval formálními úpravami mého pokusu o zpracování řecké mytologie formou decim do příběhů mezi klasicistní fraškou a sofoklovskou tragédií. Některé z těchto bájí byly publikovány zde v Britských listech. Jednou jsem se trápil s vylíčením scény, kdy mladý bůh Kronos se svými druhy vyrazí zavraždit dosud vládnoucího boha Úrana, který byl ovšemže sám vrah a zrůda. Úranos, sídlící na Olympu a čelící vražednému povstání, se vzchopí a

"už brání se, blesk odpoví,
však pozdě ničí plebeje,
ten dav se v šíři rozleje
a hubením je nezhuben..."

A v této chvíli mi zbývalo dopsat dva verše rýmující se s verši "a hubením je nezhuben" a "ten dav se v šíři rozleje". Člověka nejdříve napadají věci, které sedí jenom vnějškově a u nichž je cítit, že jsou z nouze ctnost, že básník naráží na meze svého umění. Možná to ani nejde v této situaci udělat něco pořádného, říkáte si. Jenže při dostatečné trpělivosti a soustředění se to většinou rozlouskne a napadne vás něco, nad čím žasnete a co by vás nikdy nenapadlo bez "svěrací kazajky" formy. Mne napadlo tohle:

"tak Osud mlátí na buben,
když silný slabým svržen je."

To jsou pro mne osobně jedny z nejkrásnějších zážitků, jaké může nabídnout autorovi básnická tvorba. Plný podobných zkušeností se pokusím dnes podívat na jednu z balad Horáčkova Českého kalendáře, totiž tu, kterou měli možnost slyšet posluchači Radiožurnálu jako první, Leden. Bude mne zajímat jen básnická stránka, nikoli stránka hudební. A v dalších měsících bych se chtěl vracet k dalším Horáčkovým baladám, protože tento druh poezie považuji za vysoce ozdravný v dnešní krizi ohledně vnímání i psaní básní, ohledně konsenzu vzdělaných lidí na tom, k čemu vlastně poezie je, co si na ní cenit, proč ji číst a jak ji rozvíjet. Jednou z hlavních věcí, podle mého názoru, je jít svou cestou, vyrazit ze sleníkového prostředí dotací a kamarádšoftů, být jiný a udělat to, na co ostatní nemají nebo co považují za nemožné. To Horáček podle mého názoru dokázal. A může v tom být mnohem větší inspirací pro budoucí básníky než dnešní katedroví žvanilové a dotační živenci z Tvaru, Hostu apod.

Horáčkův radiožurnálový Leden (v textech balad vedený jako Leden II) začíná těmito verši:

"Tma černá je a sníh je bílý,
tak bílý, že až modrý je.
A všechno, všechno přikryje
jak plátno, které naškrobily
přísné a chudokrevné víly."

Není to ještě celá úvodní strofa, ale rád bych se už tady interpretačně zastavil. Potom uvedu celou strofu, aby bylo patrno, jak autor navazuje dále a proč tak činí. Je třeba samozřejmě zdůraznit, že jakákoli interpretace básně je vždy věcí toho, kdo interpretuje, a může se rozcházet s tím, co sám básník cítil a myslel. O to je to zajímavější podnik, a to i pro autora, který, jak doufám, se k mému úsilí dostane a třeba i vyjádří.

Černá tma a bílý sníh, to je protiklad a zároveň něco, v čem je plasticky uchopena zima jako roční období: krátké dny, běloba sněhu bojující s tmou, sníh a tma jako výraz chladu a smrti. A když tento chlad umocníte ("tak bílý...") do mrazivého modra (ostatně silně stlačený led zbavený vzduchu je modrý), najdete v něm i barvu nebe, barvu naděje. Tím je představen základní motiv básně: studený leden, slabost, nemoc, smrt, ale zároveň protiklad naděje kdesi v hloubi toho umírání, předzvěst jara na konci umocňování mrazu. "Tak bílý, že až modrý je." A pak se vrháme znovu do hloubi smrti zdůrazňovaným "všechno, všechno přikryje", vystupuje tu i plátno, jež může symbolizovat rubáš nebo nemocnici, plátno naškrobené přísnými a chudokrevnými vílami, vílami nemoci a smrti. Kdo je ale ten, kdo každou zimu umírá? Je to země, země jako umírající pacient. Leč tento pacient umírá jenom zdánlivě, umocňováním své nemoci k smrti se blíží k naději a životu ("až modrý je"). Proto celá strofa vypadá takto:

"Tma černá je a sníh je bílý,
tak bílý, že až modrý je.
A všechno, všechno přikryje
jak plátno, které naškrobily
přísné a chudokrevné víly.
Tak přerývaně dýchá zem
pod nemocničním povlakem...
To ze dna světa čerpá síly."

Svět a země není totéž. Máme "světonázor", tedy názor na povahu věcí jako takových, na smysl existence, máme svět Aristotelův a Newtonův, tedy svět jako celý vesmír, máme Stvořitele světa, tedy veškerenstva... to všechno jsou významy, v nichž nelze "zemi" a "svět" zaměnit. Čerpat síly "ze dna světa" je něco, co ukazuje svět v celosti, co přesahuje svět jako pouhou světskost, jako pobývání na zemi. Až na dno světa sahá země, když v lednu čerpá síly. Země přikrytá sněhem jako nemocničním povlakem je zatlačena umíráním do svého středu, a tam nachází dno světa, jakési tajemství vesmíru, z něhož čerpá síly. A není to, ptám se, vlastně alegorie člověka, který vyznává se svatým Augustinem "hlouběji jsi ve mně, Bože, než já jsem v sobě"? Není to labyrint světa a ráj srdce? Není to centrální výpověď existencialismu: na dně ztroskotání nalézáš autentickou existenci, smysl života? Na dně světa čerpáš síly. Ale autor tohle nechce kontemplovat v abstraktních pojmech. Tento příběh, univerzální a na dno světa napojený, se mu odehrává v zimní krajině, jak ji důvěrně známe. Zimní krajina se stává vyprávěným podobenstvím o tajemství kosmu.

"A kam se všechny barvy skryly?
Do schránky na relikvie
v kostelech Panny Marie?
Jak v bledé pleti tmavé žíly
jsou řeky, v nichž se utopily
i stíny ptáků pod nebem.
Tak vládne leden: všemu, všem.
Zem ze dna světa čerpá síly."

Toto opakování posledního verše je velkou výzvou pro básníka, který píše villonskou baladu. Mělo by tu být něco, co čtenáře vrací k hlubšímu smyslu básně poté, co jej autor provedl jinudy a poněkud rozptýlil. V zimní krajině mizí barvy, jsou minulostí jara, léta a podzimu, zůstávají po nich jen drahocenné vzpomínky, pozůstatky -- relikvie. A relikvie jsou něčím, co souvisí s naším pozemským náboženstvím, s naším pozemským vztahováním se ke "dnu světa". Proto kostely, proto Panna Marie a odtud také česká krajina z ptačí perspektivy, neboť v těch slovech jsou skryty kostely českých měst a vesnic, křížové cesty, kapličky, nábožné poutě, pole, remízky... a kdo by si z této perspektivy nevšiml říčních toků, které protkávají krajinu a vlévají do ní tak život? Jenže vše je v zimě zakryto sněhem a řeky jen obtížně tečou touto "bledou pletí" umírajícího a jen obtížně čelí zamrzání. Je to hlubina studené vody, hlubina smrti, vyvolávající představu utopení. Utopení hlubšího a chmurnějšího než v létě, kdy na řekách plave odlesk nebe i se stíny nebeského ptactva bez rizika utonutí. V zimě se v řekách topí "i stíny ptáků pod nebem". A i když v minulé strofě bylo vystupňování mrazivé a mrtvolné bělosti sněhu spojeno s náznakem nebe (nebeské modře), zde je jaksi i nebe pohřbeno ve sněhu a je znovu zdůrazněno, že leden "vládne: všemu, všem". Tak vládne, je to jeho způsob vládnutí, je to způsob vládnutí smrtelnosti a konečnosti všem smrtelníkům. Čtenáři v tomto verši může vyvstat ve vzpomínkách renesanční téma triumfu smrti. Ale mysl takto sklíčená a jatá v pasti umírání je náhle posledním veršem vysvobozena k tomu, že to všechno triumfování smrti je pouze zdánlivé, že pacient se uzdravuje, že ve skutečnosti "ze dna světa čerpá síly".

Třetí strofa se drží české krajiny a příběhu umírajícího. Rozvíjí jen jinými obrazy náplň strofy druhé: kopce jsou jako lidé přihlížející umírání pacienta, tedy země, a ptají se, zda přežije, ovály zamrzlých rybníků asociují hostii s odkazem na naše pozemské náboženství a na poslední pomazání. A kromě vymizení barev si autor všímá i ticha zimy, v níž zůstává být slyšen jenom vítr jako jakýsi pes větřící marně život v prázdnotě sněhu.

"Kraj vrchy kruhem obstoupily.
Snad šeptají si: Přežije?
Led rybníků je hostie,
jež přijímá se v těžké chvíli.
I všechny zvuky ustoupily
a vítr, který stal se psem,
je marně větří pod sněhem.
Zem ze dna světa čerpá síly."

Ústup zvuků je jako když v tichosti a pokoře příbuzní ustupují od lůžka zemřelého. A vítr stal se psem, protože hledá to, co ustoupilo, co se ztratilo, co chybí (tesknící pes po zmizelém pánovi). Zůstala prázdnota a smrt. Vítr, který je v jiných ročních obdobích nositel zvuků a plachtících ptáků a pylů, oplodňovač rostlin a pozorný milovník korun listnatých stromů, "stal se psem" a "marně větří". Ale opět jsme nakonec vytrhnuti z této chmurné vize a opět nám poslední verš dává kosmickou naději.

Po třetí strofě básník čelí rozhodnutí, jak pojme závěr balady, tzv. envoi, oslovení čtenáře závěrečným poučením. Může se pokusit vyložit předešlé tři strofy jako podobenství o něčem novém, co ještě nebylo zmíněno, a to je přesně cesta, kterou se vydává Horáček.

Ach, koho z nás by neznavily
ty české peripetie?
Co ví ten, kdo tu nežije...
Zem ze dna světa čerpá síly.

Zem není jenom pozemský okrsek, půda, česká krajina, ale je to také obec, společenství lidí, stát. Je to Česká republika, je to naše vlast. A naše vlast je podle básně v jakémsi zimním období, zdá se, že umírá v "českých peripetiích", tedy ve své vlastní neschopnosti, v jakési rakovině, kdy tělo vyknuté ze zdravého běhu věcí zničí sebe sama nadměrným bujením. Naše vlast je smrtelně nemocným pacientem v posledním tažení. Je to náš problém, nesrozumitelný cizincům, vždyť "co ví, kdo tu nežije". Je to problém únavný, vybízející k rezignaci jako samo umírání. Ale tu najednou se posledním veršem mystérium světa a naděje v uzdravení přenáší na společnost, na českou společnost. I česká společnost, má-li se uzdravit, musí čerpat síly "ze dna světa". Musí být zakořeněna do smyslu veškeré existence, najít vyšší hodnoty a mravní integritu. Ozdravění naší společnosti je podle této balady, jak ji interpretuji já, návratem k tomu, co největší český moderní filozof nazývá péče o duši a čemu dává univerzální význam filozofický i společenský, neboť v péči o duši je podle Jana Patočky klíč ke "dnu světa" a ke smysluplnému životu vůbec.

Na závěr bych chtěl zdůraznit uměřenost a důslednost Horáčkovy básně, nejsou tu žádné krkolomnosti, mramor slov nevzdoruje dlátu mistra. Báseň však zároveň není příliš melodicky výrazná, nemá úchvatné výšiny a pády vrcholné poezie, nýbrž směřuje submisivně k tomu stát se písňovým textem, který vyjde vstříc suverénní vůli hudebního skladatele.

0
8643

Diskuse

Obsah vydání | 21. 2. 2012