Co je to "dobrovolná solidarita" ?

10. 2. 2012 / Pavel Urban

čas čtení 3 minuty

Solidarita je velmi důležitá věc. Proto bychom měli toto slovo používat s rozmyslem, neboť i slova mohou ztrácet hodnotu.

Jan Mertl vysvětluje své reakce na polemiku o případu PhDr. Máši následovně:

"Chtěl jsem jen na tomto příkladu ukázat, jak nesprávný a nepěkný přístup k řešení společenských problémů, ale i individuálních životní trajektorií volíme. V podstatě necháme lidi dělat svobodně to, co chtějí přesně do doby, dokud na to mají peníze. V ten moment nás to absolutně nezajímá, i kdyby to bylo sebevíc iracionální. Jakmile jim dojdou, podrobíme jejich předchozí chování "testům racionality" a pokud nevyhoví, odepřeme jim dobrovolnou solidaritu."

Představme si člověka, který prochlastal játra a teď s pomocí BL shání peníze na transplantaci. A někdo mu místo kýžené stokoruny pošle moralizující dopis. S radami, za dané situace poněkud opožděnými. Na tohle by výše citované padlo jako ulité.

Případ pana doktora Máši je ovšem jiný.

Dejme tomu, že bych se dozvěděl o zhoršující se situaci pana profesora v dobách, kdy z ní ještě nechtěl dělat věc veřejnou. Nebo by se o ní dozvěděli paní Šporková nebo pan Groh. Jak bychom panu Mášovi měli zabránit v "iracionálním chování"? (Mimochodem, co bylo na jeho chování iracionální?) Nebo tehdy měla za panem profesorem přijít sociální úřednice nebo občanská komise nebo nějaký jiný mechanik sociálního zabezpečení a nutit jej řešit problémy s panem domácím?

Peníze došly. Co dělat? Rád bych panu Mášovi pomohl, ale nevím jak. Zaměstnání, které shání, mu nabídnout nemohu. Stejně jako paní Šporková, která to v úvodu svého článku otevřeně deklarovala. Jan Mertl žádnou konkrétní možnost pomoci nezmínil, ovšem přístup paní Šporkové označil jako "odepření dobrovolné solidarity". V tom případě by měl "subjektivně rozhodnout" a pana profesora zaměstnat sám. Nebo mu zaměstnání sehnat. A mít na paměti, že ne každý je toho schopen. Nebo vysvětlit, co ta jeho "dobrovolná solidarita" vlastně znamená.

Zdá se mi, že jde o pouhou slovní magii. Magii, která má ve čtenáři i v autorovi vzbudit pocit čehosi důležitého, a v tomto případě i sociálně citlivého, ale ve skutečnosti neříká nic. Hovorová čeština má pro to kratší a výstižnější výrazy. Uznávám, že diskuse o sociálních problémech není v této zemi vždy na odpovídající výši. Ale tohle mi jako pokrok nepřipadá.

Mimochodem, ať čtu příspěvek paní Šporkové sebepozorněji, nenacházím v něm ani testy předchozího chování pana profesora, ani radu panu Mášovi rekonfigurovat svoji rodinu. Myslím, že by Jan Mertl měl pečlivěji číst. To, co kritizuje, i to, co sám píše.

0
Vytisknout
11666

Diskuse

Obsah vydání | 10. 2. 2012