Záměrem mého článku o Václavu Havlovi bylo za prvé zareagovat na jednostrannou kanonickou hysterii a obludnou povodeň zbožšťování bývalého prezidenta, která zaplavila českou mediální a politickou scénu. Za druhé se pokusit o doplnění informační mezery, jež v souvislosti s pietním obdobím zůstala otevřená, a za třetí – a to pokládám za nejdůležitější – bylo mým záměrem poukázat na zjevné rozpory mezi tím, co bývalý prezident říkal, a tím, co dělall.

Cíleně jsem se nevyjadřoval k působení Václava Havla v disentu ani na československé, posléze české politické scéně, tedy k jeho úloze na domácí půdě. K tomu, jak se domnívám, nejsem kompetentní, i když i zde je patrný nejeden rozpor mezi tím co bývalý prezident na veřejnosti prohlašoval a jak se sám choval. Nicméně Havlovy postoje týkající se dění v globální aréně versus jeho názory, mravní soudy, atd. – s jeho nástupem do vysoké politiky zůstaly prakticky neměnné až do jeho smrti.

Exprezident stál jednoznačně na straně euroatlantické civilizace v čele se Spojenými státy, vyzvedával její pozici samozvaného obránce lidských práv a svobod a kritizoval porušování těchto sakrálních hodnot ve státech, jež byly a jsou vůči této civilizaci (zejména vůči Spojeným státům) nastaveny nepřátelsky; či je za takové považoval, aniž by ale především začal s kritikou toho samého u států euroatlantické civilizace (opět hlavně u Spojených států). Tady jaksi pro stromy neviděl les. A já osobně mám za to, že tomu tak bylo účelově, v čemž se ale samozřejmě mohu mýlit.

Jinými slovy – my jsme morálně na výši a osobujeme si právo své nedotknutelné ideály a pravidla prosazovat třeba i násilně u ostatních, protože oni je nedodržují a my jsme se rozhodli, že je k tomu přinutíme. Zároveň ale my tytéž pravidla sami nedodržujeme, ale s tím se nic nedělá ani se o tom nemluví, protože to není slušné.

Jsem toho názoru, že nehledě na většinu odkazů, které jsem v kritizovaném textu uvedl, byl exprezidentův rozpor spočívající ve skutečnosti, kdy jím zastávané univerzální hodnoty můžeme porušovat a pošlapávat, jak se nám zlíbí, ale ti, kteří se s námi nekamarádí a na které ukážeme, je dodržovat musí nebo bude zle, celkem patrný na první pohled.

Havel si zakládal na mravních postojích, lidských právech a těmito hodnotami se často zaklínal, i když zároveň podporoval naprosto rozporuplné činy – ilegální ozbrojenou agresi a invazi, jíž byla její „legitimita“ dodána dodatečně Radou bezpečnosti OSN (Irák 2003 až 2011, Afghánistán 2001- ), „humanitární intervenci“ bez mandátu RB OSN doprovázenou etnickou čistkou a „humanitární invazi“ s mandátem RB OSN (Kosovo 1999, Libye 2011) či vojenské vpády posvěcené Radou bezpečnosti OSN (Irák 1990 až 1991) atd. – to vše provázeno obrovským utrpením, pro něž exprezident neměl do konce svého života důrazně kritická slova, omluvu ani zastání – nemluvě o schopnosti sebereflexe.

Jak se to vše snoubí se skutečným Václavem Havlem, jeho posmrtným nanebevzetím a heroizací? Nakonec proč ne jako téma k báchorkám pro ty, kteří je potřebují a kteří mají různě vysoký práh bolesti, když tvrdí, že je třeba tyto a jiné závažné výtky na adresu jejich patrona brát v kontextu jeho života, vnějších okolností, reálných možností objektu jejich obdivu apod. To už je věc předhozená k další diskusi.