3. 1. 2012



Prispejte mobilem

Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
3. 1. 2012

Josef Škvorecký (1924 - 2012)

JOSEF ŠKVORECKÝ vystudoval náchodské reálné gymnázium a od roku 1943 do konce války byl totálně nasazen v místní továrně. Po válce absolvoval filozofickou fakultu Univerzity Karlovy a pak učil na středních školách v Polici nad Metují a v Hořicích v Podkrkonoší. Po vojenské službě v letech 1951 - 1953 se stal nakladatelským redaktorem, v letech 1956 - 1958 působil jako redaktor týdeníku Světová literatura. Od r. 1963 byl ve svobodném povolání, r. 1969 odešel se svou ženou Zdenou Salivarovou do exilu. Od téhož roku vyučoval na torontské univerzitě anglickou literaturu.

Vybráno z monografie Jana Čulíka Knihy za ohradou, Česká literatura v exilových nakladatelstvích, Praha 1991ZDE

Josef Škvorecký vstoupil do literatury románem Zbabělci o konci druhé světové války na českém maloměstě, viděném subjektivníma očima dospívajícího mladíka. Úřady román interpretovaly jako útok na literární metodu tzv. socialistického realismu a první vydání Zbabělců (napsaných v letech 1948 - 1949) bylo r. 1958 zakázáno. Do r. 1968 však v Československu Zbabělci vyšli ještě třikrát; byli také jedním z prvních titulů nakladatelství 68 Publishers, kde byl tento román vydán r. 1973. (Nejnovější reedice Zbabělců vyšla v londýnském nakladatelství Rozmluvy v září 1989.)

Novela Legenda Emöke (1963), lyrický monolog o krátkém setkání dvou mladých lidí na bezútěšné rekreaci v Československu koncem padesátých let a o jejich začínajícím milostném vztahu, který zničí primitiv, vyšla v Československu ve třech vydáních; na Západě pak r. 1982 v jednom svazku s jinou Škvoreckého lyrickou »legendou« z roku 1965, nazvanou »Bassaxofon«. »Bassaxofon« je Škvoreckého vyznáním hluboké lásky k jazzu.

V šedesátých letech napsal Škvorecký také řadu povídek a textappealových próz (četly se v pražských divadlech malých forem). Mnohé tyto povídky vyšly časopisecky a v různých povídkových souborech (Sedmiramenný svícen, 1964 a další vydání; Ze života lepší společnosti, 1965; Babylónský příběh a jiné povídky, 1967; Konec nylonového věku, 1968). R. 1969 vyšel pak ještě v Praze vynikající výbor z těchto textů pod názvem Hořkej svět (druhé vydání Toronto, 68 Publishers, 1978; třetí Rozmluvy, Londýn, 1989). Svazek obsahuje texty z období od posledních let předválečné Československé republiky, kdy se schylovalo k německé okupaci a civilizace starosvětského, tolerantního a demokratického Československa mizela do nenávratna, přes dobu německé okupace, kdy Škvoreckého autobiografický hrdina Danny (který se poprvé objevil ve Zbabělcích) prožívá léta dospívání v městě Kostelci, až po dobu padesátých let, kdy je lidský život skryt pod neprodyšným ideologickým příklopem. Škvoreckého ovšem zajímá právě to, co se děje na malé scéně, kde žijí prostí lidé, které tlak ideologické totality ohýbá a často ničí. Zejména v prvních povídkách sbírky Škvorecký silně soucítí s českými židy, kteří až do příchodu nacistů žili většinou zcela integrováni do československé společnosti, pak z ní byli brutálně vytrženi - a zlikvidováni.

Škvorecký je odborníkem na anglické a americké detektivky. Ještě v Československu uveřejnil kritickou studii tohoto literárního žánru Nápady čtenáře detektivek (1965; rozšířené vydání 1967; fotografický přetisk druhého vydání Rozmluvy, Londýn, 1988). Svůj zájem o detektivky projevil i prakticky: napsal sbírku detektivních povídek Smutek poručíka Borůvky (1967), z nichž některé byly zfilmovány (roli poručíka Borůvky ztvárnil Lubomír Lipský), a napínavý román s detektivní zápletkou z nakladatelského prostředí Lvíče (1969; 1970 - zabaveno; 68 Publishers, Toronto, 1974), zfilmovaný jako Flirt se slečnou Stříbrnou. Škvorecký se v Československu autorsky podílel na scénářích k pěti českým celovečerním filmům, z nichž pravděpodobně nejpozoruhodnější je Farářův konec Ewalda Schorma, archetypální »pohádka« o souboji dobra se zlem (kostelníka, který se v době nedostatku kněží vydává za vesnického faráře, a místního učitele, který ve vesnici diktátorsky vládne). Scénář k filmu Farářův konec vyšel také v Československu tiskem (r. 1969).

Jak už bylo řečeno, prvním titulem, vydaným u 68 Publishers, byl Tankový prapor (1971 a další vydání), sžíravá satira na armádu, kterou Škvorecký napsal v Československu v zimě 1954. V Československu mohly z Tankového praporu vyjít pouze úryvky v časopise Plamen (1967). R. 1969 byla kniha připravena k vydání, ale byla zničena ve stránkových korekturách. Román v devíti kapitolách líčí příhody Škvoreckého poloautobiografického hrdiny Dannyho Smiřického během jeho vojenské služby v Čepičkově armádě v padesátých letech. Je to jedna z mála knih, při jejíž četbě se čtenáři smějí nahlas. Přitom však na rozdíl od jiných próz tohoto ražení (Miloslav Švandrlík) má Tankový prapor hluboký metaforický význam. V druhém, obecném plánu je totiž výrokem o stavu československé společnosti. Armáda je metaforou nesmyslného zotročení celé země stalinským dogmatem. Autor vychází z víceméně realistické literární metody: text je však subjektivizován zejména spisovatelovým výběrem materiálu a jeho úhlem pohledu. Už v tomto raném díle má však Škvorecký tendenci situace a postavy, které popisuje, stylizovat do karikatury. Při selekci a montáži svého materiálu prokazuje neobyčejnou citlivost vůči nejrůznějším stylistickým polohám mluvené češtiny (a »českoslovenštiny«, protože na vojně se často mluví podivnou směsicí obou jazyků). Jádrem satiry je konfrontace tužeb a potřeb normálních lidí (prostých vojáků) s absurdním tlakem, který na ně vyvíjí stalinský režim. Tomuto tlaku se Škvoreckého protagonisté různými způsoby snaží vyhýbat. Takto například reaguje rotný Peňáz, když má při vojenských zkouškách na »Fučíkův odznak« (z literatury) charakterizovat knihu Daleko od Moskvy (kterou nečetl):

Ďaleko od Moskvy - to je vraj taká - taký - ako sa hovorí - taká - je to iba - taká kniha - čo sa v nej - čo teda oni - v tej knihe - ako on - ten spisovatel - nám v tej knihe - nám vraj - iba napísal - ako oni - ono - ako to bolo - všetko vraj - čo sa tam dialo - vtedy - že vraj to bolo - aaleko od Moskvy - že velmi ďaleko od Moskvy - a on nám tam napísal - ako tí - vtedy - tam - iba - oni boli - vraj že tam oni oné - pracovali, pravda? - ako oni dobre - naozaj nie veľmi dobre - aaleko od Moskvy - tí ľudia - dlho tam pracovali - vraj nie všetci dobre pracovali - len tí - oni - nie veľa - no potom oni - že vraj počuli, že je treba - lebo že teraz už všetci pre seba - pracujú - vtedy oni - tam v tých - v tých krajinách - krajinách - ďaleko od hlavného mesta Sovietskeho sväzu - že už niet kapitalistov - ktorí - čo by - akosi - tých robotníkov vykorisťovali - a takže musia - vraj - dosiahnuť - iba lepšie - ako sa to volá - tých - tie - tie - normy - lebo čo oni dorobia, to že teda patrí ľudu - a tu oni napokon - nielen čoby - oni vraj - aj zlepšovacie návrhy - aj tie - tieto - že vraj socialistické záväzky si dali - lebo tam v tých krajinách - nie len - neboli ľudia takí uvedomelí - lebo že vraj farári im povedali - že všetci prídu do pekla - ak budú pracovať - a vtedy aj kulaci - aj diverzanti - veru - do tých - tých - do tých krajín tam ďaleko od Moskvy, hlavného mesta Sväzu sovietskych socialistických republik -

Josef Škvorecký je rozený vypravěč. Na toho, kdo měl štěstí se s ním někdy osobně setkat, udělá takové setkání dojem na dlouhou dobu. Škvorecký totiž nepřetržitě vypráví zábavné historky, příběhy a anekdoty. Linou se z něho doslova bez ustání. Komika je neobyčejně významným prvkem jeho literární metody. Škvorecký je skutečným mistrem surrealismem inspirované karikatury. Jeho knihy jsou však zároveň nesmírně vážné. Autor si je ale přitom plně vědom, že právě komično naplňuje jeho texty životem a dynamičností. Tím, že Škvorecký vlastně píše (tragikomické) frašky, čerpá ze skrytých rezervoárů energie, která čtenáře unáší a zároveň ho jakýmsi záhadným způsobem přivádí do přímého kontaktu se samou podstatou života.

Škvoreckého komika a jeho vypravěčský um je do značné míry založen na jazykovém experimentu. Postavy jeho románů jsou charakterizovány především tím, že je karikována jejich mluva. Už ve svém díle vydaném v Československu Škvorecký dokázal věrně reprodukovat hovorovou řeč mladistvých nebo třeba východočeský dialekt z oblasti kolem Náchoda. V jeho novějších textech se experimentování s jazykem podstatně rozšířilo. Slavné jsou například ty pasáže jeho děl, v nichž krutě karikuje makarónštinu českých přistěhovalců do Kanady. Až legendární postavou se stala jedna z hrdinek Škvoreckého románu Příběh inženýra lidských duší, jistá Blběnka Cabicarová. Blběnka takto vypráví českým přátelům v Torontu o své nedávné návštěvě Československa:

»U hausbáru seděli ty dva kolegové toho chlapa. A ten bár, jú šudv sínit! Číves Rígl, Gilbys, Džek Denielz, Koantró, Tekila - ounly vodku měli moskevskou. Vel, my sme si sedly u báru, vzala sem ven cigarety a ten jeden, co nás tam vzal, mi dal oheň - měl gás lajtr, a jak se mu vyhrnul rukáv, mohla sem vidět, že má tenhle novej fensy elektronik didžital ristvoč. A jeden ze dvou vostatních řek: »Na tyhle hodinky bych si dal bacha, Boby. Víš, že Korytenko po takovejch jede. Jedny už ukrad Pepovi, a asi taky Jiřímu, tak bacha!« Já cítila, že na tom všem bylo něco fany, takovej strenžovej fílink, tak se nahnu k Lídě a povídám pod svym dechem: »Lído, to sou nějaký fouks z vestern embasis?« a Lída začne giglovat a povídá: »Ty seš dobrá! To sou přece vnitráci!« [...]

Já byla šokt a hů vudnt. Ale to nebylo celé. Ty chlapi vyskočili a začali stripovat! Já byla ívn mór šokt! Chtěla sem říct něco hodně šárp, ale jak sem byla atrly šokt, tak sem absolutly nemohla najít žádný slova!« Odmlčí se, ale hned najde další slova: »Musela sem blašovat, protože tenhle jeden chlap, co už tam stál jenom v džokovejch šorts, povídá: »Co vejráš? Nepovídej mi, žes eště nikdy neměla grupsex!««

Vliv angličtiny na tento druh »češtiny« je značně složitý. Nejde pouze o mechanické vsouvání anglických výrazů do českých vět. Syntaktické struktury češtiny jsou hloubkově ovlivněny anglickou větnou stavbou a anglickými idiomy. Jazykový humor této makarónštiny zůstane však zřejmě bohužel skryt čtenářům, kteří nehovoří anglicky. Blběnka Cabicarová je ovšem extrémní případ. Řečové zvyklosti Škvoreckého postav jsou nicméně do jisté míry karikovány vždycky.

Prvním velkým dílem, které Josef Škvorecký napsal poté, co se usadil v Kanadě, byl jeho román Mirákl (68 Publishers, Toronto, 1972; 1977; Rozmluvy, Londýn, 1986). V tomto románu Škvorecký poprvé použil techniky mozaikového vyprávění. V knize se zároveň odvíjí několik příběhů, které jsou roztrhány na krátké, často třeba jen půlstránkové epizody a vzájemně promíchány. Dosahuje se tak silného dojmu synchroničnosti - děje probíhají současně a jsou přitom vlastně zároveň generalizovány a typizovány. Jsme svědky teatru mundi. Mirákl je kritickou historií prvních dvaceti let socialismu v Československu. Román obsahuje množství nezapomenutelných historek, například o vídeňském setkání sovětského autora Arašidova s britským levicovým spisovatelem Crazyhandem (Arašidov Angličanovi v opilosti popisuje anabázi, kterou v Moskvě musel podstoupit, aby v ruštině mohl vyjít překlad Crazyhandovy novely odehrávající se v polepšovně) nebo o maturitních zkouškách ze sociální vědy na dívčí střední škole, na jaké Smiřický v padesátých letech vyučoval (škola k výuce této »nové vědy« z ministerstva dostane jen jedinou nacyklostylovanou stránku učební látky. Studentky se ji všechny naučí zpaměti, nicméně je však nutno opít a »užrat« - tj. nechat přejíst - maturitní komisi). Mirákl vrcholí událostmi roku 1968. Podtitul knihy je »politická detektivka«. Jádrem příběhu je totiž snaha rekonstruovat události kolem záhadné smrti faráře Doufala, který byl v padesátých letech zatčen a obviněn, že ve svém venkovském kostele inscenoval zázrak. (Toto jádro příběhu je založeno na skutečné události. I mnoho dalších epizod tohoto románu stojí na hranici mezi fikcí a dokumentárním záznamem skutečných událostí.) Záhada však nakonec zůstane nevyřešena. Mozaikový příběh opět vypráví Škvoreckého alter ego, hlavní hrdina několika jeho románů, Danny Smiřický. Děj sledujeme Smiřického očima. Danny je skeptik a staví se jako cynik. Události roku 1968 jsou proto často ironizovány. Jako už ve Zbabělcích i zde používá Škvorecký této subjektivační metody k dokreslení charakteristických rysů svého hlavního hrdiny.

Za snad nejlepší dílo, které kdy napsal, považuje Josef Škvorecký sbírku nostalgických, volně na sebe navazujících povídek Prima sezóna (68 Publishers, Toronto, 1975; druhé vydání knihkupectví Dialog, Frankfurt am Main, 1984; třetí vydání Praha, 1990). Tím, že napsal tento »text o nejdůležitějších věcech života«, chtěl Josef Škvorecký vytvořit jakýsi šrámkovský Stříbrný vítr vlastní generace. Autor se v knize navrací do válečného města Kostelce, kde se jeho autobiografický hrdina, gymnasista Danny Smiřický, neúspěšně pokouší namluvit si postupně řadu kosteleckých dívek. Jde o hravé a komické příběhy, odehrávající se na pozadí brutality okupace, která však do života protagonistů probleskuje jen okrajově. Poslední text sbírky předznamenává příchod komunistické diktatury. Komika těchto povídek je založena na náhlém, neočekávaném vzniku bezvýchodných, neřešitelných situací, jejichž absurditu autor svou imaginací rozvíjí dál a dál. Povídky jsou plné lidskosti a mají i silný lyrický náboj. Jako ve většině Škvoreckého díla, i zde je významným motivem jazzová inspirace. Páteří textů jsou hovorové konverzační variace: Dannyho sofistika, jíž se vyvolené dívky pokouší »ukecat«. Někdy tyto dialogy mají pozoruhodně hluboký podtext.

Cítil jsem, jak mě [Irena] slabounce líbla do dlaně. Sevřel jsem ruku v pěst. Dal jsem si ji blízko k očím a pootevřel jsem ji.

»Co to tady je divnýho?«

»Jakto divnýho?«

»No já nevim. Nikdy sem nic takovýho neviděl.«

»To je duše, ty trumbero!«

»Čí duše?«

»Hádej!«

»Je taková - ňáká - «

»Jaká?«

»Přelítavá nebo jaká. Koukej, jak tam sebou cuká! Z jednoho prstu na druhej!«

»Náhodou vůbec neni přelítavá. Jenom neví. Proto sebou cuká,« řekla Irena.

»Já jí poradim, jo?«

»Tak poraď. Ale dobře!«

»Duše,« řekl jsem. »Koukej. Vidíš támhletu borovici?« a druhou rukou jsem ukázal po směru, co jím Irena odfoukla mou duši. »Tak tam lítá sem tam jedna taková vosamělá duše. Duše mužskýho pohlaví.«

»Jak se to pozná, u duše?«

»Že je smutná. Všechny mužský duše sou smutný. A ženský duše se hihňaj.«

»Tadle se taky hihňá?«

»Teď ne,« řekl jsem. »Teď poslouchá. Aspoň to tak vypadá.«

»Tak jí raď!«

»Radím ti, duše. Leť támhle k tý borovici, a až tam uvidíš tu mužskou duši, tak se na ní nalep a drž se jí zuby nehty a už se jí nikdy nepouštěj. Vona je to děsně věrná mužská duše.«

»Nevěř mu, duše,« řekla Irena. »Je to ta nejproradnější duše v celym Kostelci.«

»To se jen tak zdá. Poněvadž žádná duše vo ní nestojí. Tak ta duše furt hledá a hledá, ale duše sou většinou blbý. Myslím ženský duše.«

»Dej si majzlíka, duše,« řekla Irena.

»Nedej. Nemusíš,« řekl jsem. »A leť rychle! Leť!« a odfoukl jsem Ireninu dušičku mezi borovice, ztratila se mi v tom mladém stínu svěžích borovic, už jsem ji nikdy nenašel.

Obsáhlý román Příběh inženýra lidských duší (68 Publishers, Toronto, 1977; 1978) je formálně vystavěn obdobně jako Mirákl. Jeho hlavní postavou je opět Danny Smiřický, nyní profesor anglické literatury na kanadské univerzitě. Jednotlivé kapitoly nesou jména klasiků americké literatury, o nichž Smiřický v daném oddílu příběhu učí své studenty. Dílo těchto amerických klasiků se tematicky nepřímo vztahuje k jednotlivým částem Škvoreckého románu. Dějiště Inženýra lidských duší se oproti Miráklu podstatně rozšiřuje, prostorově i časově. Zahrnuje Smiřického období dospívání a jeho totální nasazení v německé zbrojovce za druhé světové války (kde se Smiřický pokusí o sabotáž), líčí život v Československu v padesátých a šedesátých letech a konfrontuje středoevropskou zkušenost s životní zkušeností Kanaďanů. Vznikají paradoxy. Jedním z nich je například rozhovor oficiálního čs. umělce, cellisty Jiřího Krupky, který je v Kanadě z Prahy na návštěvě, s torontským věčným studentem, manželem české emigrantky, Krupkovy bývalé kolegyně Jiřiny, levičáckým budižkničemou O'Reillym. Krupka ostře kritizuje komunistický režim v Československu: úřady mu totiž nepovolily, aby si koupil rokokový lovecký zámeček a adaptoval si ho na víkendovou chatu. O'Reillyho irituje, že »socialistický umělec« potřebuje zámek, a rozpoutá se ostrá kontroverze, z níž vyplyne, že oba účastníci diskuse vnímají skutečnost dvěma zcela odlišnými, naprosto neslučitelnými síty předsudků. Jinou klasickou variací na téma nedorozumění díky odlišným životním zkušenostem protagonistů je incident, kdy je nakladatelka české literatury Santnerová vykázána z českého večírku v Torontu, protože prodává »vulgární literaturu«, obsahující výrazy, které se »nehodí k jídlu«. Mezi klasické komické scény patří epizoda, v níž je na nádraží ve válečném Kostelci zastaven německou potravinářskou kontrolou občan Leneček, který do města pašuje několik půlek poražených vepřů, a scéna, v níž se bojácný český emigrant snaží Dannymu Smiřickému pro nakladatelku Santnerovou předat údajně cenný rukopis na kanadském veřejném záchodku. Smutnou postavou je emigrant Pohorský, který neustále kuje různé absurdní plány, jak zničit československý komunistický režim. Pohorský například plánuje zřídit vysílačku, která bude do Československa vysílat z Etiopie:

Občané se vybídnou, aby si každý koupil nejméně deset krabiček zápalek. Koupí-li si jenom každý pátý, a jenom těch deset krabiček, bude to znamenat něco kolem pětadvaceti miliónů krabiček, komunisté budou narychlo muset vyrobit nové a tím se dosáhne prvního strategického cíle: zasadí se citelná rána komunistickému hospodářství.

Smutný je i příběh Veroniky Prstové, nedávné emigrantky, která se nedokáže citově adaptovat na svobodné kanadské prostředí, kde je všechno relativní a »o nic nejde«. Do Veroniky se zamiluje bohatý mladý Kanaďan Percy Svensson, který kvůli ní projevuje zájem i o osud Československa. Snaží se jí ukázat, že i v Kanadě existují sociální problémy. Veronika však pro ně nemá smyslu. Rozhodne se vrátit se do Prahy. Inženýr lidských duší je skutečně monumentálním obrazem dvacátého století. Jeho struktura se však zejména v druhé polovině díla poněkud uvolňuje.

Posledním velkým dílem Josefa Škvoreckého, které dosud vyšlo tiskem, je Scherzo capriccioso: Veselý sen o Dvořákovi (68 Publishers, Toronto, bez data [1984]). Tento román o Dvořákovi, o Čechách a o Spojených státech v devatenáctém století je vlastně milostným příběhem. Je to kniha o podstatě tvůrčího génia, o lásce a o smrti. Je zároveň nepokrytou Škvoreckého poctou Spojeným státům. Škvorecký zde opět vychází z dokumentárního materiálu, který tematicky a stylisticky transformuje. Obohacuje ho svou představivostí a vytváří tak vlastní, subjektivní vizi světa.

Autor se snaží vytvořit iluzi, že vypráví příběh, který se skutečně stal. Každá z dvaceti šesti kapitol díla obsahuje osobní svědectví: jsou to vzpomínky různých osob, které Dvořák znal. »Dokumentární« aspekt díla je zdůrazněn množstvím dobových rytin a fotografií.

Postupně vzniká obsáhlý, složitý obraz Čech a Spojených států před sto lety. Román se zabývá převážně tou částí Dvořákova života, kterou skladatel strávil v devadesátých letech minulého století v New Yorku jako ředitel americké národní konzervatoře. Vzpomínky jednotlivých postav však rozšiřují záběr knihy daleko do minulosti i budoucnosti.

Scherzo capriccioso je především láskyplný portrét Spojených států, pocta Americe z pera přistěhovalce. Škvorecký ovšem zároveň neváhá kritizovat různé nedostatky života v Americe. Nejvíce ho dojímají osudy talentovaných černochů, kteří kvůli rasovým předsudkům v Americe 18. a začátku 19. století jen těžko nacházeli uplatnění. Navzdory obecné americké omezenosti, úzkoprsosti a nevkusu se Škvoreckému Spojené státy líbí: obyčejní lidé tam totiž nakonec vždycky dosáhnou toho, co si předsevzali. Autor tuto skutečnost jemně karikuje, když líčí dlouhý boj českých přistěhovalců, kteří milují pivo, proti prohibici. Takto promlouvá jeden z českých osadníků:

»Jak řek náš velkej Lincoln: všechny lidi můžete balamutit ňákou dobu. Některý lidi můžete balamutit věčně. Ale nemůžete věčně balamutit všechny lidi. Vůle lidu zvítězila, a teď je to tu mokrý, až by jeden, pane profesor, kvůli zdraví snad i zradil a dal se k prohibičníkum!«

(Anglicismus »mokrý« [wet] znamená, že je povoleno konzumovat alkohol.)

I když je Scherzo capriccioso také napsáno metodou mozaikových reminiscencí, je podstatně lyričtější a experimentálnější než Mirákl a Příběh inženýra lidských duší. V současné době Škvorecký dokončil román o Češích v americké občanské válce. Jmenuje se Nevěsta z Texasu a vyjde v nakladatelství 68 Publishers v Torontu během r. 1991.

Josef Škvorecký v Kanadě česky napsal a vydal ještě řadu dalších děl. Ze života české společnosti (68 Publishers, Toronto, 1985) je třídílná kniha fraškovitých textů, přímo založených na jazykové komice. Škvorecký zde vyšel z textappealů, které kdysi psal pro pražské divadélko Paravan (mnohé z nichž už byly předtím zařazeny v jiných svazcích jeho knih). Texty z prvního oddílu, údajné domácí práce Josefa Macháně (v dřívějších vydáních některých těchto textů Josefa Krátkého), žáka obecné školy chlapecké v K., karikují archaickou, školně dřevěnou mluvou život příslušníků Macháňovy rodiny za první republiky. Nezletilým autorem textů v druhém oddíle, který karikuje stalinismus, je žák Vasil Machanin. Nejzábavnější je třetí oddíl těchto próz, které byly přepsány »z kazetového záznamu Dereka MacHane«, kanadského školáka, syna českých rodičů, který mluví směsicí češtiny a angličtiny. V těchto prózách dovedl Škvorecký svůj experiment se směšováním češtiny a angličtiny ke skutečné dokonalosti:

»Chudáček pitomá!« pravila maminka (což jest špatná gramatika, jak nás učí Mrs. Pochopená-Nutney v sobotní české škole, neb kočkoun je mužského žánru), a příští den ráno koupila pro kočkouna v supermárketu petfůd v kenech. Od toho dne dál každé ráno a každý večer nosil jsem mu ken s petfůdem. Stal se na to tak zvyklý, že jak brzo mě viděl [as soon as he saw me], začal běžet nahoru ke mně, mňoukající.

To bylo, jak to bylo, celý týden dokola. [That was how it was the whole week round]. Tu sobotu jsme se vraceli z dětské party sv. Nikoláše [Nicolas] s maminkou a byl hrůzostrašný blizrd. Sníh byl tři stopy hluboko, a nikdo nebyl venku, protože pro blizrd, konsekventně byl sníh nedotknutý. Skrz velké dveře poštovního ofisu svítilo světlo a nedotknutý sníh před ofisem spárkloval jako diamanty. Z něho zvedal se přede dveřmi malý hillok. To byl kočkoun, který tam pořád byl sedící, čekající na svého pána. Maminka ho zvedla vzhůru, oprášila sníh a byl kočkoun pod ním zmrzlý tuze [frozen stiff].

(Anglické verze v závorkách jsou uvedeny pro srovnání.)

V poslední části tohoto třetího oddílu jede Derek MacHane na návštěvu do Československa. V řadě komických situací je jeho kanadská zkušenost konfrontována se značně zkarikovanou verzí čs. reálného socialismu.

Škvorecký také na Západě pokračoval v psaní detektivních próz (Hříchy pro pátera Knoxe, 68 Publishers, Toronto, 1973; Konec poručíka Borůvky, 1975; a Návrat poručíka Borůvky, 1981). Jeho hrdina, poručík Borůvka, odmítne překazit únos dětí českých emigrantů z Československa na Západ a je odsouzen do vězení. Po čase se objeví v Kanadě, kde je zaměstnán jako hlídač na parkovišti.

Jubilejní, padesátou publikací nakladatelství 68 Publishers je Samožerbuch od Josefa Škvoreckého a Zdeny Salivarové (1977; »samožerbuch« je ironický výraz Evy Pilarové pro sešit, do něhož si zpěvačka údajně vlepuje oslavné novinové články a kritiky pojednávající o její osobě), v němž vylíčili historii svého nakladatelství. Knížka obsahuje i řadu čtenářských reakcí na některé tituly 68 Publishers.

Z dalších Škvoreckého prací je třeba se zmínit o dvou svazcích kritických studií. Na knize Na brigádě (68 Publishers, Toronto, 1979) Škvorecký autorsky spolupracoval s Antonínem Brouskem. Dílo obsahuje Brouskovy studie o české oficiální poezii sedmdesátých let a Škvoreckého eseje o české próze z téže doby, mj. o Vladimíru Páralovi, Ladislavu Fuksovi a Danielle Duškové. Dalším svazkem Škvoreckého esejů na literární a kulturně politické náměty je Franz Kafka, jazz a jiné marginálie (68 Publishers, Toronto, 1988). V tomto svazku je například podrobné vylíčení případu Jazzové sekce, článek o tom, co se dělo v pražských oficiálních literárních kruzích, když Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu, a studie »Americké vlivy v díle Bohumila Hrabala«. Výborem recenzí americké literatury, které Škvorecký psal pro vysílání Hlasu Ameriky do Československa, je kniha Hlas z Ameriky (68 Publishers, Toronto, 1990). Dvě sbírky raných Škvoreckého básní vyšly v nakladatelství Obrys/Kontur - Poezie mimo Domov (Nezoufejte! 1980; a Dívka z Chicaga, 1980; druhé vydání Praha, 1990). Pro torontské české Nové divadlo Škvorecký napsal trochu schematickou frašku Bůh do domu (68 Publishers, Toronto, 1980). Cestopis Velká povídka o Americe, který vycházel v Listech a ve Světě práce byl v nakladatelství 68 Publishers vydán knižně také r. 1980.

Obsah vydání       3. 1. 2012
3. 1. 2012 Zemřel Josef Škvorecký Jan  Čulík
3. 1. 2012 Josef Škvorecký (1924 - 2012) Jan  Čulík
3. 1. 2012 Sbohem, „Errole“ – a díky za Tvůj podíl na české literatuře! Daniel  Strož
3. 1. 2012 Hrst osobních vzpomínek na Václava Havla, ale nejenom na něho Daniel  Strož
3. 1. 2012 Zdráhám se Strožovi věřit jediné slovo Vilém  Prečan
3. 1. 2012 Češi už nepoznají, co je ironie?? Jan  Čulík
3. 1. 2012 Michael  Marčák
3. 1. 2012 Írán varoval USA, aby neposílaly letadlovou loď do Perského zálivu
3. 1. 2012 Turecko: Bývalý prezident obviněn kvůli puči z roku 1980
3. 1. 2012 Nová opencard respektuje soukromí ovšem za poplatek 250 korun
3. 1. 2012 Desetitisíce Maďarů protestovaly proti nové ústavě a zákonům, ohrožujícím demokratické svobody
3. 1. 2012 Pod Kalouskovým vedením se ČR zřejmě vydává hospodářskou cestou Irska a Řecka Jan  Čulík
3. 1. 2012 V Německu klesla nezaměstnanost na nejmenší míru od sjednocení země
3. 1. 2012 Írán vyzkoušel raketu dlouhého doletu
3. 1. 2012 Náhrada politických stran? Pavel  Urban
3. 1. 2012 Nízkoemisní zóny: Německo zavádí 6 nových a zpřísňuje 19 stávajících
2. 1. 2012 Případ Nokia a další nepřesnosti: Bylo by dobré, kdyby si pan Třeštík občas přečetl noviny Petr  Nachtmann
2. 1. 2012 V Německu prosperují firmy, které nejsou v zahraničním vlastnictví Tomáš  Krček
2. 1. 2012 Silvestrovské varování před komunisty Jiří  Jírovec
2. 1. 2012 Petr Chelčický, Síť víry
2. 4. 2012 Hodně klesající tendence
2. 1. 2012 Smogový dýchánek č. 4
2. 1. 2012 Zdravotníci začnou více respektovat soukromý a rodinný život pacientů
2. 1. 2012 Problém s dostupností opencard bez anonymních údajů
2. 1. 2012 Game over Ilona  Švihlíková
1. 1. 2012 Michael  Marčák
2. 1. 2012 Dnešní krize a Velká hospodářská krize z třicátých let Jan  Čulík
1. 1. 2012 Nový rok a staré problémy. Jen větší Egon T. Lánský
2. 1. 2012 Světová levice po roce 2011 Immanuel  Wallerstein
31. 12. 2011 2012: radikální Bohumil  Kartous
2. 1. 2012 Kdyby zůstal na lyžování, nic by se nestalo Jiří  Baťa
1. 1. 2012 Klaus v novoročním projevu: Hospodářská krize je vítanou záminkou k ožebračení národa Jan  Čulík
1. 1. 2012 Klausovu demagogii je nutno uvést na pravou míru Boris  Cvek
2. 1. 2012 Romney: Obama neselhal jen doma. Selhal i v Íránu
14. 12. 2011 Hospodaření OSBL za listopad 2011

Česká literatura RSS 2.0      Historie >
3. 1. 2012 Zemřel Josef Škvorecký Jan  Čulík
3. 1. 2012 Josef Škvorecký (1924 - 2012) Jan  Čulík
3. 1. 2012 Sbohem, „Errole“ – a díky za Tvůj podíl na české literatuře! Daniel  Strož
3. 1. 2012 Hrst osobních vzpomínek na Václava Havla, ale nejenom na něho Daniel  Strož
2. 1. 2012 Petr Chelčický, Síť víry   
19. 12. 2011 Václav Havel v kontextu české a světové kultury Tomáš  Koloc
21. 11. 2011 Hlupáctví a lež tu stále hrají primát Daniel  Strož
10. 11. 2011 Zemřel Ivan Martin Jirous Boris  Cvek
10. 11. 2011 Jirous v exilových nakladatelstvích Jan  Čulík
4. 11. 2011 Jde mi o potlačení poezie falešné   
29. 10. 2011 Zemřel Jiří Gruša Tomáš  Koloc
18. 10. 2011 Viewegh na rozhraní mezi zábavou a občanským postojem Jan  Čulík
6. 10. 2011 Za kuturu masovou, nepřemýšlivou a neškodnou! Jan  Těsnohlídek
24. 9. 2011 Ostuda se Seifertovými spisy Alex  Koenigsmark
14. 9. 2011 Prolegomena polistopadové české literatury Lubomír  Machala

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce