2. 11. 2011



Prispejte mobilem

Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
2. 11. 2011

STŘEDEČNÍ KRITICKÝ BLOC-NOTES:

Jiří Gruša, Melancholia, Subrety a heroiny

Melancholie. Opustil jsem tento kritický bloc-notes ve chvíli, kdy padaly květy třešní, jaro se zdálo blízko, ale jeho odvrácená tvář mi připomněla, že i ty nejhorší zprávy mohou přicházet v době, kdy se očekávají spíše ty nadějné. O smrti se dá snad i pobrukovat, zjistil jsem, ale zažívat se příliš nedá. Koketérie s ní má rysy ostře rouhavé, a proto jsem bez oznámení raději opustil od série nekrologů, neboť ty nejlepší z anglických novin bývají také často bez podpisu. Proč k nim tedy přidávat ještě nějaké jméno?

Zmínku si ale zaslouží: zemřela herečka Jiřina Švorcová (*25. 5. 1928 – 8. 8. 2011), zemřel režisér Otakar Vávra (*28. 2. 1911 – 15. 9. 2011), a zemřel politik (a pro některé zároveň poslední císař) Otto von Habsburg (*20. 11. 1912 – 4. 7. 2011). Bylo jich více… Zůstaňme s nimi v našich vzpomínkách (a modlitbách, chcete-li), neboť se každý z nich stal symbolem epochy. Každý jiné – a jako takoví s námi budou žít i nadále dále. Takový je úděl posmrtného života.

Ano, věřím v síly ducha, abych tu parafrázoval prezidenta Mitterranda z jeho posledního veřejného vystoupení, a nejen před Bohem jsme si rovni. A melancholie bývá často jen elegantním synonymem pro depresi. S depresí pryč, ať žije melancholie!

Beneš jako Rakušan. Brilantní esej spisovatele, básníka a výrazného diplomata Jiřího Gruši jsem dočetl někdy v polovině léta. To jsem ještě netušil, že také on se již brzy přiřadí k té podivné obrněné kamarile smrti. Že se tak ale stane na 28. října, to mne ale nenapadlo ani ve snu. Doznává tím jeho typus zcela symbolického rámce. Působí to vlastně jako krutá boží odplata za Grušovo pozdní rouhání, a možná vlastně tak trochu jako nemístný kunderovský dějinný žert.

Ne, nebudu tady předstírat, že jsem spisovatele Grušu znal, a s ním si tykal, na to tu byli jiní, ale na rozdíl od mnoha osnobených literárních pokrývačů každodennosti, kteří ho dokonce v jakémsi záchvatu intelektuální padoucnice navrhovali na post prezidenta, musím tu kajícně přiznat, že mi byl Gruša v některých ohledech výrazně nesympatický: například svojí kandidaturou do Senátu za ODS a účastí ve vládě premiéra Václava Klause, když to ještě byla převážně vláda „hoře z rozumu“ a on v ní působil jako operetní double agent. Což o to, jeho dějinný význam již dávno vstoupil do encyklopedií, tak co k tomu ještě říci, když ale v posledních měsících rozšířil svou metaforu z časů Tváře a Sešitů pro mladou literaturu o „generaci zaskočené trpaslíky“ také na některé členy ODS – včetně premiéra Petra Nečase, působilo toto poněkud překvapivé procitnutí z jeho strany doslova jako silně absurdní parodie na havlovské úsilí o „život v pravdě“.

Měl to vůbec zapotřebí? Polemika s prezidentem Václavem Klausem, jak ji přinesly Hospodářské noviny, totiž působila už na první pohled dosti nevkusně. Bývalý diplomat Gruša se rozhodl odhodit poslední zbytky své diplomatické rezervovanosti, aby v sobě znovuobjevil sršatého básníka mladosti: být na sklonku svého života konečně upřímný a na celou českou politickou reprezentaci – od Beneše po Klause – se rozhodl náhle vypláznout jazyk. Inu… proč ne? Ale proč, vlastně? Důvody si mi tu hledají asi stejně tak těžko, jako když se po převratu 1989 stala jedna část mé generace náhle zarytými antikomunisty z přesvědčení – a dosud někteří z nich připomínají pomahače při vymítače ďábla z těla české společnosti.

Také Gruša se podjal úkolu vymítání – formou zesměšnění. Titul Beneš jako Rakušan (Barrister & Principal, Brno 2011) zůstane tedy poslední knihou Jiřího Gruši. A její nálada a polemický osten se oné klausovské prezidentské polemice bohužel… podobá. Netvrdím, že to bylo marné čtení, ba právě naopak… Ale celou dobu mi jaksi vadilo, ano, ob stránku jsem si co chvíli tu otázku kladl, někdy i nahlas, že jsem se necítil být vlastně osloven, neboť při četbě se mi nedařilo – stát se Rakušanem. Čtenářské schizofrenie, jak jinak to nazvat, jsem se zkrátka po celou četbu tohoto pamfletického svazku, nemohl zbavit – i když samozřejmě se dá velmi lehce vysvětlit genezí díla: esej byl původně určen německému (nikoliv pouze rakouskému) kulturnímu okruhu. Nevím zvláště, proč si Gruša musel neustále otrocky vypomáhat srovnáním Beneše s Hitlerem (alias Pénešem a Hudlou, jak je ironicky v narážce na různé dějinné peripetie lingvisticky značkuje).

Pomrkávání na čtenáře, sekundárně-ironizující poznámky a etymologické hlavolamy, s nimiž básník Gruša pracuje, jsou v celém tom eseji ponornou řekou značně zakalenou, do níž tu a tam básník vypouští škodolibě čpavek (vlastní výroby)…

Pokud přistoupíte na Grušovu hru (už samotným rozhodnutím pokračovat v četbě), otevře se před vámi zrcadlové bludiště evropských dějin a významu jednoho individuálního osudu, osudu prezidenta Beneše a jeho dvou „neustátých republik“, jež autor glosuje až příliš významně ostře nabroušeným, ovšem rakouským perem. Esej je to silně nactiutrhačný, a žádný spolek přátel legendárního Edáčka ho jistě neodmění medailí, spíše ho zařadí na černou listinu. A dobře mu tak, říká si o to, má to v rodném listu.

Apriorní autorský nadhled, dějinný odstup a sarkastické vsuvky, které tak často a rád Gruša tasí, aby doložil nějakou jazykovou hříčkou historickou zkratku, mají půvab bohemistického semináře, při četbě ale občas ruší asi jako neskrývaný narcismus autorův, s nímž dovozuje některé konstrukce. Například už úvodní Benešovu „hassliebe“ vůči Rakousku. Benešova nastavovaná psychologizace, která hledá své počátky u obrazu maminky, aby pokračovala v úkolu, s nímž mu citově pomáhala krasavice Anna Vlčková (jinak také později Hana Benešová), ale i abstinence (na alkoholu) a vztah k tatíčkovi Masarykovi, může vypadat často téměř humorně (kdo například ví, že Beneš byl prvním překladatelem Emila Zoly a jeho Zabijáka?), dovozovat ale na něm jeho úzkoprsost, myslím není na místě. O diplomatických schopnostech Beneše v kuloárech mezinárodní politiky (zvláště při vzniku Československa) nemůže být sporu, je proto škoda, že například četbě historické monografie od Zbyňka Zemana se autor nevěnoval více, a odbyl autora v úvodu jen letmou zmínkou jmennou, nikoli už vůbec žádnou citací. Škoda ale zejména, že nepřihlédl k jeho argumentům.

Ale serióznost přístupu tu příliš nehledejme: esej tu chce být ostře nabit jako střelná zbraň, útočit chce za každou cenu především břitkým sarkasmem, takže se dozvíme, že vznik Československé republiky by se jistě neobešel bez TGM, s Benešem to ale událost „byla jistě větší, než plánováno“ (s. 60). Srovnání Benešova spisu Zničme Rakousko-Uhersko! s Hitlerovým Mein Kampfem, byť jenom ve slovní hříčce, zatahá za vlasy i holohlavé kritiky (s. 54).

Různými hříčkami a slovními floskulemi je celý Grušův esej vyzdoben nadmíru. Vlastně by mi nakonec vlastně ani nevadilo, jaký je Gruša stylista – rozhodně jde o autora „hors norme“, abych tu učinil úlitbu v jeho oblíbeném a nadměrně nakynutém používání francouzštiny – vadí mi vlastně nejvíce nezakrytý cynismus, neboť československý stát také vznikal na nějakých hodnotách, které se nevejdou do snadného vykrytí nacionalismem a jeho – jakkoliv víceméně úspěšného – básnického travestování.

Titul se stylově i žánrově od většinové literatury na benešovské téma liší: nehledejte ale knihu snadnou, jakkoliv je útlá – i s rejstříkem a dvěma přílohami to dělá pouhých 144 stran –, ale ani závažnou. Je zkrátka tím, čím je: sršatým a trochu samolibým esejem na jedno módní téma. A v onom módním duchu, v tom je překvapivě konformní. Pointu, i když pro autora jistě nechtěnou, přinesla až Grušova smrt. Dáma s nabroušenou kosou, chtělo by se říci, se přihnala toho dne, 28. října 2011, až nezřízeně… grušovsky sarkastická.

A ťala do živého.

Melancholia. Kdo jste poslední opus dánského režiséra Larse von Triera s názvem Melancholia už viděli, nemusíte tyto řádky číst. Už o něm bylo ostatně řečeno tolik, že by to bylo jen nošení želez na skládku. Je opravdu málo filmů, u kterých se publikum snaží (136 minut!) vydržet a pochopit, proč vlastně něco tak neskonale prázdného a zbytečného bylo natočeno. Hysterický režijní pokus o záznam (krásného) konce světa ve dvou kapitolách a portrétech dvou žen – Justiny (Kirsten Dunstová) a Claire (Charlotte Gainsbourgová) je sice po formální stránce poutavý (postava Justiny ve zpomaleném prologu působí na pozadí lesa jako skutečná raněná laň), potěší obdivovatele Richarda Wagnera, stejně jako jistě hudba v jeho předchozím snímku Antichrist (2009) potěšila obdivovatele Friedricha Händela.

Patří k duchu naší doby, že obdivujeme falešné proroky apokalypsy, a nestačí nám ani upozornění autora samotného, že jde vlastně o silně konotovanou estetickou apoteózu nacismu? Co to musí být za zvráceného ducha, který přistoupí na obdiv k takové mystifikaci? Říkám tu rezolutně: dosti von Triera, dosti nacismu. Jako kdyby nestačilo, že se tu a tam ozývají ozvuky této evropské choroby v hraničních výběžcích naší drahé vlasti, ještě bychom měli adorovat zvěstovatele zkázy? Zkáza, a Lars von Trier to jistě ví, tato nemoc přinesla v polovině minulého století oběti – a dokonce se stala skutečnou hrůzou pro celé generace jejich potomků. Pokud ovšem ti potomci měli to štěstí, že vůbec na svět přišli.

Trochu samoúčelně ve filmu působí kontrast mezi zpomalovanými záběry a roztřesenou kamerou, jak mívá režisér ve zvyku, aniž bych chtěl upírat řemeslným nástrojům jejich efekty. Ten krásný prázdný svět, jak ho von Trier vykreslil ve filmu Melancholia, má silné ironické a sebeironické komentáře. A práce s kýčem jako silným rysem výtvarné podoby filmu je opravdu mimořádná. Výsměch nad stavem naší civilizace, která se rozkládá pod náporem barbarů, by mohla být dobrý trailerem pro nějakého dalšího blonďatého severského atentátníka. Možná, že si právě Wagnera pustil Breivik do uší, když na ostrově vraždil. Už jsme tu jednoho wagnerovského obdivovatele měli, že? Jmenoval se Adolf Hitler. Jistě tu hudbu vybral von Trier s velkou rozkoší! Není ostatně divu, že právě Breivik na facebooku uvedl, že jeden z von Trierových filmů, konkrétně Dogville (2003), patřil k jeho oblíbeným.

Jistě, je možné prožít Melancholii jako estetický klenot a vypnout mozek. I takoví kritikové jsou, když dokolečka opakují, co jim Lars von Trier ve svých tiskových zprávách naordinoval za jedy. Je smutné žít ve světě, kdy se krása stává prostředkem nihilismu a diváci, deklasovaní na vycpané hlupáky, se rozplývají nad scenériemi a tóny klasika, které jsou předehrou zániku kritického myšlení. Pokud kdy bylo osvícenství zdrojem naděje, ve filmech von Triera je logicky příčinou zániku. Také zde sviští kosa, a velmi blízko.

Slyšíte její hvízdání?

Subrety a heroiny. Píšou mi na Facebooku, zda už jsem tu výstavu viděl. Ano, byl jsem tam. Výstava Moravského zemského muzea v Mramorových sálech Biskupského dvora v Brně s názvem Subrety a heroiny, kterou mohou návštěvníci shlédnout až do konce roku, patří k těm, na něž se vyplatí jít – buď sám, nebo v doprovodu dětí. Šel jsem na ni sám a po celou dobu nepřišla ani noha. Natož nějaké skupinka s paní učitelkou… Škoda. A přitom právě takovýto typ výstav, pamatuji-li si dobře, využívaly učitelky v čase mého dětství k výbojům své pedagogické posedlosti.

Divadlo bylo a je také stará veteš. A tato výstava, jež připomíná v krátkých blocích osobnosti významných hereček, prostřednictvím fotografií, ale i předmětů a listinné dokumentace – a jsou to nejen rekvizity v podobě moly prožraného paraplíčka, roztaženého japonského vějíře, drahých šperků či portmonek různého druhu, ale i ledabyle přehozené kombiné a všudypřítomné seschlé květiny, ale i kolorované pohledy a listinné záznamy (k posouzení ctěným návštěvníkům se nabízí i grafologické zkoumání), prostě jedna velká veteš. Mám tu veteš rád.

Ano, jsou tu všechny, zapomenuté, i znovuobjevené: jsou tady všechny herečky, co dějiny českého divadla (opery, operety i činohry) vyzdvihly již dříve, což se týká zejména Hany Kvapilové, později například Leopoldy Dostalové, ale i zatracovaných a zbožňovaných zároveň, a zde jde v prvé řadě o Emu Destinnovou a Annu Sedláčkovou, ale i další – a ke cti brněnského Moravského zemského muzea (a jejich autorek výstavy z oddělení divadla: Andrey Jochmanové a Hany Ocetkové), že je tu kladen silný akcent na herečky brněnské – pro mne byly mimořádným zážitkem svého druhu portrétní tableaux dvou: Heleny Krtičkové a Zdeňky Gräfové. K mému dětství, které jsem na výstavě pokradmu hledal, patřily ovšem nejvíce dvě brněnské herečky: Vlasta Fabiánová a Vlasta Fialová. Jejich uhrančivé pohledy mne provázely z dětství ještě hodně dlouho – viděl jsem je obě, ke své škodě bohužel, jen na televizní obrazovce.

Říkám si, zda na výstavu chodí v těchto pochmurných dnech bez slunce také brněnské herečky, o nichž panují někdy v metropoli této země přepjaté iluze. Každá herečka je koneckonců jenom nástrojem, byť často obdivuhodně vybraným, jímž režiséři, ale i režisérky, rozeznívají paletu svých barev. Barvy melancholie, kterou tato výstava maluje, má podobu vyvanuté krásy; ta krása není naštěstí nabubřele agresivní, není nebezpečná, spíše dojímavá. Nikdo se na ní nepokouší návštěvníka přesvědčit, že je chytřejší než on. Antikvariát zapomenutých vzdechů.

Posuďte ostatně sami, přikládám malou ukázku z novinového fotoalba.

Obsah vydání       2. 11. 2011
2. 11. 2011 Britská armáda plánuje útok na Írán
2. 11. 2011 Řecká vláda se kvůli sporu o referendum rozpadá, politická nestabilita ohrožuje (nejen) euro
2. 11. 2011 Řecký kabinet jednomyslně podpořil referendum, politická krize ale pokračuje
2. 11. 2011 Assange neuspěl u odvolacího soudu, čeká ho patrně vydání do Švédska
2. 11. 2011 Odchod z Iráku je pro USA porážkou Immanuel  Wallerstein
2. 11. 2011 NATO a jím podporované libyjské síly v Syrtě údajně spáchaly genocidu Daniel  Veselý
2. 11. 2011 Jiří Gruša, Melancholia, Subrety a heroiny Josef  Brož
2. 11. 2011 cigareta jako sebevražda jako protest Jan  Těsnohlídek
2. 11. 2011 Michael  Marčák
2. 4. 2012 Hodně klesající tendence
17. 4. 2012 Zprávy, které nemají názor
2. 11. 2011 Jak to skutečně bylo s prací MF ČSFR v kauze IPF (investičních privatizačních fondů)?
2. 11. 2011 O svátku Všech svatých Boris  Cvek
2. 11. 2011 Alica Heráková: Nizozemí, to je úžasný barevný koktejl Pavel  Pečínka
2. 11. 2011 Smrtící ZIP Michal  Vimmer
2. 11. 2011 Strach jako důležitý obchodní artikl Milan  Dubský
2. 11. 2011 Zle se vede zemi aneb O naší současné nespokojenosti
2. 11. 2011 Pardubice mají odvážné zastupitelstvo
1. 11. 2011 CDS - časovaná bomba připravená k výbuchu
1. 11. 2011 Žižek na Wall Street Slavoj  Žižek
1. 11. 2011 Izraelská vojákyně uvězněna za to, že prozradila izraelskou politiku vraždění palestinských extremistů
1. 11. 2011 Naivita František  Řezáč
1. 11. 2011 O vlasteneckých dušičkách Karel  Dolejší
1. 11. 2011 Američané by chtěli zpět Reagana
1. 11. 2011 Moskva nabízí EU finanční pomoc
1. 11. 2011 V Londýně odstoupil sám děkan svatopavelské katedrály
31. 10. 2011 Petr Nečas měl velké štěstí Michal  Rubáš
31. 10. 2011 Proč? Jiří  Jírovec
31. 10. 2011 V Libyi zvítězila svoboda a demokracie? Milan  Daniel
31. 10. 2011 Zodpovědně zdráv a mrtev Petr  Wagner
31. 10. 2011 Euforii ze záchrany eura ohrožuje pád Portugalska do "řeckého víru"
31. 10. 2011 Za Milošem Pickem Jaroslav  Ungerman
31. 10. 2011 Grantokracie, nebo efektivní financování?
31. 10. 2011 Neházejme šlendrián na náboženství Boris  Cvek
31. 10. 2011 UNESCO přijalo Palestinu, čekají ho zřejmě finanční problémy
31. 10. 2011 Desítky příznivců hnutí Occupy v Texasu a Oregonu zatčeny
31. 10. 2011 Írán kvůli obvinění z vražedného spiknutí požaduje omluvu a odškodnění
31. 10. 2011 Řecko vypíše referendum o nové smlouvě s EU
4. 10. 2011 Hospodaření OSBL za září 2011

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce