6. 9. 2011



Přispějte mobilem

Sledujte Britské listy na Twitteru.
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
6. 9. 2011

Proč nechci být přizpůsobivým občanem

Po shlédnutí videa z proběhlého pogromistického pochodu v Rumburku a agitace "slušných" občanů zvoucí k účasti na protestních setkáních hned ve třech městech na Šluknovsku, předkládám Britským listům hrstku dojmů, které mne při "čtení" situace doprovázely. Týkají se plíživého posunu uplatňované klasifikace mezi Námi/Majoritou a Druhými/Jinými směrem od kategorizace etnické, k dělení rámovanému snahou zdůraznit občanskou linii konfliktu. "Na oko" se tak proměnily distinkční znaky, jenž jsou skupinou hlásící se k majoritě ve vymezování skupinovosti aplikovány jako hraniční linie. Důležitým mementem přitom je, že k tomu dochází cíleně. "Kauza Šluknov" je tak zdařile přeložena do sémantických kategorií většinové společnosti. Na jedné straně sémantické barikády stojí v nastoupeném šiku hesla upozorňující na stoupající kriminalitu nebo sociální nepřizpůsobivost (Romů), na druhé pak "slušní lidé". S nimi se dokáže identifikovat řádově větší skupina lidí středního proudu, jimž tato nálepka dodá legitimitu strážců pořádků v zemi české. Nastoupili jsme tak cestu k sociální nerovnosti, kdy se skupina označená jako nepřizpůsobivá stává skupinou Nepřizpůsobivých reálně existující v našem nazírání Druhých, napsal Michal Pavlásek.

My a ti Druzí

Lidé už od dob, kdy se jimi stali, mají přirozenou potřebu vymezovat vlastní identitu vůči Druhým. Za ně jsou považováni ti, kteří jsou vnímaní jako Jiní. Rozlišujícím znakem může být téměř cokoliv, ale důležité je, že se na tomto hraničním kritériu kolektivu určitá skupina dohodne a jako rozlišující znak jej přijme.

Problém s etnickou kategorizací

V 19. století v rámci realizace národního projektu jsou dobovými elitami "vynalézány" národy. Příslušnost k národu se postupem času stane ústředním identifikačním aspektem člověka a národní identita legitimizovaná nalézáním jinakostí vůči Druhým (tehdy Němcům) válcuje dosavadní identifikaci s teritoriem jako zemí předků. Později se stane módnější užívání pojmu etnikum a termínů z něj vycházejících (etnická identita, etnicita). S touto kategorizací je spojen jeden výrazný problém. Nic jako etnikum/etnická skupina ontologicky neexistuje. Etnikum existuje pouze jako kognitivní model a analytický termín z vědeckého světa, kterým jsou populace označovány, protože splňuje dohodnuté podmínky (sdílení společné historické paměti, hodnotových ideálů, normativních představ, vědomí vlastní skupinové odlišnosti). Když Martin Profant hovoří o etnickém Čechu jako pojmové mátoze, má tak pravdu, ale argumentaci potvrzující totéž povedu jinudy.

Etnicita sice plní roli obecně přijaté klasifikační kategorie populací, kdy nás dělí na My a Oni, ale přitom je to sémantický bastard se kterým si diskurs vědecký (jenž kategorii používá jako analytický nástroj) neví rady. Trampoty totiž vyvstanou, když se z analytického modelu chopí diskurs lidový reprezentovaný médii či politiky. Z pojmu se pak stává pouhé slovo, a se slovy se jak známo dá nejen žonglovat, ale také hrát různé (politické) hry. Etnický Čech sem, romský národ tam. Z původně analytického označení skupiny tak před námi stojí skupina "doopravdy" -- prostě reálná entita, která ontologicky existuje, myslí, koná. Skupina se stane kolektivním jedincem, schopným solidárního, záměrného kolektivního jednání (Brubaker 2003: 376). Jako bychom vzali několik lidí a uhnětli z nich jedno tělo, které nejedná různorodě, ale tak, jako bychom aritmeticky myšlenky jejich příslušníků zprůměrovali.

O tom, jakou pozici zastává běžné vymezování nás vůči Druhým dle etnických brýlí, svědčí, že i státní celek se nedefinuje na základě občanství jako skupina všech občanů státu, ale prostřednictvím etnického principu. Etnicita jako klasifikační princip populace zakořenila, vyplít ji i s kořeny je úkolem společenských věd, podobně jako zbavit se praktiky dávat různorodé skladbě obyvatelstva onu až ontologickou skupinovou danost.

Od (etnických) Čechů a Romů k občanům Slušným a Nepřizpůsobivým

Etnicita se stala politikem, ideologickým nástrojem užívaný hlavně Romy -- legitimizovala totiž menšinový status a tudíž nárok na politická práva. Vymezování majority a Romů dle etnického/národnostního klíče bylo dlouho pravicovými extremisty uplatňováno. Tahle klasifikace Jiných je však již nějakou dobu ultrapravicovými uskupeními opuštěna. Ultrapravice našla způsob, jak jí různorodé mediální kanály mohou s šířením fašizujících nálad skvěle pomoci. U agitačních videí dělení znesvářených rámuje rozlišení založené na občanském principu -- na "slušné" a "neslušné", ochránce kulturních hodnot majority a ty, kteří se jí nedokáží přizpůsobit. Druzí jsou tak traktováni jako "nepřizpůsobiví", a média tuto klasifikaci každodenně papouškují. Tím ze "slušných lidí" a "Nepřizpůsobivých" konstruují obraz reálně existujících skupin.

To je posun, který stojí za připomenutí, neboť před námi stojí vážné nebezpečí jeho přijetí (už se tak vlastně stalo) mainstreamem. Etnické rámování ze strany ultrakonzervativců zřejmě z důvodů obav z obvinění z šíření rasismu, jež bylo proto shledáno jako nevhodné pro další užití, nahradilo brnknutí na nótu občanskou. Populace ČR pojímána jako národ občanský je přitom spíše vysněnou představou směřování jeho aktuální etnické varianty. Proto historik a akademický vypravěč velkého příběhu českého národa Dušan Třeštík navrhoval, abychom tento občanský národ po vzoru 19. století začli vynalézat (Třeštík 2008:140). Nevím, zda ultrakonzervativci Třeštíka čítávali, ale pokud, tak jej nepochopili. V duchu ochrany kulturních hodnot "slušných lidí" vůči Druhým však má "občanské obrození" v hnědém hábitu nemalé šance na to stát se hlavním proudem vyjádření společenských nálad. Jejich výsledkem ale nebude ostrůvek demokracie v podobě První republiky, nýbrž cesta k ohrožení sociální rovnosti, dlážděná fašizoidními myšlenkami tvářícími se jako občanská aktivita zaměřená proti stoupající kriminalitě.

Proto je nutné takovouto stigmatizaci odmítnout. Hrozí nebezpečí, že se ze slova "slušní" a "neslušní" stane klasifikace vymezující reálně existující skupinu Slušných a Neslušných (Nepřizpůsobivých). Stigmatizaci a nálepkování Druhých postrojem sociální nepřizpůsobivosti, začasto ještě překrytým hesly o vzrůstající kriminalitě Druhých, v mžiku převzala média, jež se tak pro krajní pravici, která vlnu nepokojů začala využívat k vlastní sebeprezentaci, stala hlásnou troubou šíření ultrakonzervativního slovníku. A ze slovního označení k reálné entitě je to tak blízko. Krajně pravicová uskupení tak již opouští pozici extrémismu a přiblížila se hlavnímu proudu natolik, že jsou s mainstreamem k nerozeznání, jak ve své zevrubné analýze konstatoval Ondřej Slačálek.

Plíživá fašizace společenství pod pláštíkem ochrany základních občanských hodnot a kulturní homogenity v intencích nároků na slušnost a sociální přizpůsobivost tak rozhodně nemusí být utopií, zvláště přihlédneme-li k postupnému ovládání mocenských pozic na ministerstvech a kolem Hradu. Radikalizaci středních vrstev přijmutím ústředního vymezujícího vzorce slušných lidí a Nepřizpůsobivých nic nebrání. Skutečným občanským hodnotám jako je sociální rovnost tak začala zvonit hrana. Proto přizpůsobivým občanem být nechci.

Literatura:

Brubaker, Rogers (2003[1996]):Přehodnocení národní identity: národ jako institucionalizovaná forma, praktická kategorie, nahodilá událost. In: Hroch, Miroslav: Pohledy na národ a nacionalismus. Praha: SLON, 375 -- 385.
Brubaker, Rogers (2004): Ethnicity without Groups. Harvard University Press.
Třeštík, Dušan. Zápisník a jiné texty k dějinám. Praha: lidové noviny 2008

Autor je doktorand Ústavu evropské etnologie FF MU Brno

Obsah vydání       6. 9. 2011
6. 9. 2011 Deset let po 11. září: Nadbytek konspiračních teorií
6. 9. 2011 Proč nechci být přizpůsobivým občanem
6. 9. 2011 Osudový mýtus "úspěšného protestu" Karel  Dolejší
6. 9. 2011 Konec jakobínství? Menšiny, státy a násilí Immanuel  Wallerstein
6. 9. 2011 Deutsche Bank se obává návratu krize
5. 9. 2011
2. 4. 2012 Hodně klesající tendence
6. 9. 2011 Cameron chce vyšetřovat spolupráci britských služeb s Kaddáfího rozvědkou
6. 9. 2011 Tuhle arbitráž vyhrajeme Petr  Frish
6. 9. 2011 Polovičatá novela zákona o rozhodčím řízení Aleš  Uhlíř
6. 9. 2011 Některé problémy vědecké práce vzhledem ke společnosti
6. 9. 2011 Poslouchejte hlasy z pískoviště
6. 9. 2011 Greenpeace zahajuje DETOX tour 2011 za čisté řeky
6. 9. 2011 Litva -- jak ji nechceme znát Miloslav  Štěrba
5. 9. 2011 Vládě se to vymklo z ruky Milan  Daniel
5. 9. 2011 Kapitalismus zničil vlastní sociální základnu
5. 9. 2011 Ještě několik slov ke skupině bratří Mašínů Jiří  Baťa
5. 9. 2011 Prohlášení ministra Dobeše je dokonale absurdní Petr  Wagner
5. 9. 2011 Ladislav Bátora na setkání tvrdého jádra českých antisemitů
5. 9. 2011 O hledání nepřítele, neboli O problému s přizpůsobivými Uwe  Ladwig
5. 9. 2011 Vážné varování rodičům: "Váš syn včera zkonzumoval k obědu skoro 1 800 kalorií!" Miloš  Kaláb
5. 9. 2011 Island tvrdí, že byl kvůli bankovnímu dluhu "šikanován"EU
5. 9. 2011 Sedí na Hradě ta správná osoba? Boris  Cvek
5. 9. 2011 "Náš" (?) pan prezident a jeho "dobrý den", alias faux pas! Jiří  Baťa
4. 9. 2011 430 000 občanů protestovalo v Izraeli
3. 9. 2011 Klausovi s jídlem roste chuť Boris  Cvek
3. 9. 2011 Jak napravit aspoň jedno lidské a právní selhání českých zákonodárců a soudců Josef  Mrázek
3. 9. 2011 Stydím se za prezidenta
3. 9. 2011 Rasismus a sociální demokracie
7. 8. 2011 Hospodaření OSBL za červenec 2011

Copyright © 1996-2014 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce