Srebrenica coby modus operandi západní propagandy

5. 8. 2011 / Daniel Veselý

Edward S. Herman o masakru ve Srebrenici psal rozsáhle už před šesti lety, v době 10. výročí tragédie, a svou analýzu doplnil řadou dle mého soudu relevantních odkazů, ale nevyhnul se ani kontroverzním zdrojům. Je třeba ovšem otevřeně prohlásit, že Herman nepopírá, že se v Srebrenici odehrál masakr, nicméně odmítá říci -- na základě systematického studia řady pramenů -- že šlo o genocidu (řada muslimských vojáků byla zabita v boji se srbskými jednotkami či na ústupu z města, ženy a děti byly masakru ušetřeny a odvezeny autobusy do bezpečí v Tuzle atd. -- pozn. aut.), během níž bylo zavražděno "8 000 bosenských mužů a chlapců," jak hovoří oficiální propaganda.

Problém tkví v tom, že od holocaustu je jakákoliv revize, bagatelizace či dokonce zpochybnění oficiálního kánonu nepřípustná a ti, kdo se toho opováží jsou ocejchováni jako "popírači genocid", jsou i kriminalizováni a ze slušné diskuse předem diskvalifikováni. To dle mého soudu není úplně správné, neboť se tak dostáváme na jejich půdu a v případě kriminalizace těchto osob používáme perzekuční metody těch, kterých se oni zastávají (v případě holocaustu nacistů). Samozřejmě, že se s názory popíračů holocaustu nemohu v žádném případě ztotožnit, nicméně jsem zásadně proti kriminalizaci jejich práva je hlásat. Léčba netkví v zákazech či lidské a intelektuální exkomunikaci, ale v systematické a smysluplné prevenci a ve vytváření takové společnosti, aby obdobné maligní názory měly minimálně živnou půdu; a zde je to výtka směřovaná do vlastních řad. A nakonec, kdo nám dal právo soudit druhé a určovat, co se smí a co se nesmí? Odkud potom získáme zpětnou vazbu a náhled i co se našeho vlastního konání týče? Existuje nepřeberné množství takových příkladů a srebrenické události k nim patří, jak se domnívám.

Osobně srebrenickou tragédii chápu jako bezvýhradný pomník postkomunistického, unilaterálního zlatého věku Clintonových humanitárních invazí a vpádů (které následují Bushovy a Obamovy militaristické eskapády), jenž jednoznačně určuje viníka a oběť nejen samotného masakru, ale i celé bosenské války; ideologický menhir, o němž není slušné a vhodné pochybovat ani jej revidovat.

Ti, kteří se tohoto odvážili, mají svou práci ztíženou, i když mnohdy přicházejí s validními argumenty. Nejenže jsou ostrakizováni establishmentem, ale i některými představiteli levice, konkrétně zeleným politrukem George Monbiotem, který z popírání genocidy a bagatelizace srebrenického masakru vedle Edwarda S. Hermana obvinil i Noama Chomskyho, Johna Pilgera, Hermanova spolupracovníka Davida Petersona, autora publikace The Politics of Genocide, a britský mediálně analytický server Media Lens.

Ano, tito a další skutečně nevěří tomu, že bylo systematicky usmrceno 8 000 srebrenických chlapců a mužů, v tom leží jejich provinění. V Hermanově knize The Srebrenica Massacre, Evidence, Context, Politics se uvádí, že skutečný počet zavražděných mohl být 800 až 1000 osob. Tento údaj přitom v knize neuvedl přímo autor, ale bývalý koordinátor humanitárních záležitostí OSN v Bosně a Hercegovině Phillip Corwin. V roce 2006 v analýze Milosevic's Death in the Propaganda System Herman s Petersonem napsali, "že v Srebrenici bezpečně došlo ke stovkám poprav, možná i k tisíci nebo více poprav, nicméně cifra 8 000 poprav je politickým konstruktem."

Je ale trestuhodné, že se téměř nemluví o tom, že několik týdnů po srebrenickém masakru se v chorvatské Krajině uskutečnila největší etnická čistka jugoslávské občanské války, kdy bylo ze svých domovů chorvatskou armádou s přímou participací amerických letounů a další podporou Washingtonu násilně vyhnáno kolem 250 000 Srbů. Počet obětí etnické čistky v krajině kolísá od 324 až k 2 650 usmrcených Srbů (včetně žen a dětí, které byly v Srebrenici ušetřeny. Herman píše, že v Krajině bylo zabito 368 žen a dětí -- pozn. autora). Tento válečný zločin se ovšem v análech západního výkladu dějin téměř nevyskytuje, a to z pochopitelných důvodů. Některé žijící válečné zločince včetně Billa Clintona nebo Madeleine Albrightovou by připomínání podobných "banalit" mohlo pobuřovat.

Ať tak či onak -- můžeme bezvýhradně věřit propagandě vítězů, ale i o ní pochybovat a snažit se pomocí pečlivého studia pramenů přijít věci na kloub. To by vůbec nemělo být pranýřováno, ba naopak. Nemusíme přeci s výsledky práce E. S. Hermanna, Davida Petersona či Andy Wilcoxsona a dalších souhlasit, ale ani je zadupávat do země a plivat na ně. Výzkum přece nemá žádné ideologické či politické hranice.