26. 7. 2011



Prispejte mobilem

Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
26. 7. 2011

Jak (ne)vzpomenout na „Habsburky“?

Otto „z Habsburků“ zemřel jako arcivévoda

Otto von Habsburg zemřel 4. července 2011. Narodil se 20. listopadu 1912. Dožil se skoro 99 let. Syn posledního rakousko-uherského císaře Karla byl ovšem roku 1916 najednou „korunním princem“. Jeho otec se stal nečekaně následníkem trůnu – a korunním princem – dva a půl roku předtím, hned po možná úředně poněkud sice očekávaném, ale nešťastnou náhodou ne dostatečně odvráceném sarajevském atentátu, po němž – s jistým počátečním váháním – nakonec ještě v průběhu léta 1914 propukla 1. světová válka.

Už brzy se ukáže v kalendáři 97. výročí počátku této první strašné světové války 20. století (vyhlašované tak trochu „na pokračování“).

Když pak císař František Josef I. uprostřed té války koncem roku 1916 jako 86-letý – a nejdéle „sloužící“ monarcha Evropy – zemřel, stal se na pouhé dva roky císařem právě Ottův otec, Karel Habsbursko-Lotrinský (svého jména „První“). Nějakou dobu poté, co se rozpadlo habsburské „mocnářství“, mohlo se ještě zdát, že by mohlo nominálně navázat jako habsburské království aspoň v Uhrách, protože poválečné Maďarsko zůstávalo statutárně královstvím. Tento nemálo dramatický plán nakonec nevyšel.

A Maďarsko, které nemělo v té době ani nepřímo žádné moře, mělo následně v čele státu „říšského správce“, titulárně admirála, jménem Horthy. Z kralování v Maďarsku pro Karla I. nebylo nic. Rodina následně našla nejdřív přístřeší ve Švýcarsku, nato exil ve Španělsku na ostrově Madeira. Jenže až příliš brzy tato rodina v exilu ztratila svou „hlavu“. Bývalý císař zemřel již roku 1922. Bývalá císařovna Zita jako vdova stále nepočítala s tím, že monarchiím je odzvoněno. Takže po smrti otce se teoreticky stával „hlavou“ habsburského panovnického rodu právě nejstarší syn, Otto.

Pro legitimisty se Otto teď titulárně stával – „z milosti boží“ – rakousko-uherským císařem, kromě četných královských titulů (kromě příkladně „českého“ bylo na soupisce také třeba i království jeruzalémské!) takto měl i titul markrabího (třeba moravského), nebo hodnost arcivévody či velkovévody, anebo vévody v řadě zemí, či také velkoknížete (konkrétně transylvánského), anebo knížete (také brixenského), o menších titulárních hodnostech nemluvě. Možná není třeba příliš zdůrazňovat, že Rakousko jako republika mělo eminentní zájem na tom, aby habsburská rodina měla zakázaný přístup do rodné země, nejen z důvodů jisté politické, ale také ekonomické stability („císařský“ majetek byl pochopitelně po válce republikou konfiskován).

Jako mladý muž Otto von Habsburg studoval také v Berlíně. Tehdy odmítl jak se sblížit s nacistickým hnutím, tak přímo setkat se s Hitlerem, který toužil takto přizdobit svou NSDAP (Národně-socialistickou německou dělnickou stranu) i lesk „Třetí říše“ (jak bylo tehdy, a pak až do konce 2. světové války – nejen metaforicky – nazýváno Německo). Ještě před násilným připojením Rakouska k Německu v březnu 1938 Otto nabízel rakouským činitelům, že by se vrátil do své mateřské země, aby snad takto posílil odpor proti anexi k Říši. Nebral v úvahu smrtelné nebezpečí, jemuž v té nacionalistickými emocemi vznícené atmosféře byl ochoten se vystavovat. Válku pak Otto prožil – na pozvání prezidenta Roosevelta – v USA.

Po 2. světové válce bylo Rakousko nejdřív rozděleno na okupační pásma, podobně jako to bylo provedeno v Německu. Na rozdíl od Německa (k jehož sjednocení došlo až po roce 1989) se kupodivu podařilo roku 1955 uzavřít státní smlouvu mezi klíčovými vítěznými spojenci z 2. světové války a Rakouskem, podle níž se Rakousko zavázalo být neutrálním státem (15. 5.). Otto mohl navštívit svou rodnou zemi až roku 1966. Ovšem až poté, když nejdřív (celých pět let předtím) výslovně rezignoval na potenciální rakouský trůn. V Rakousku ovšem nebyl ani arcivévodou, princem, anebo dokonce „Vaší Výsostí“, nýbrž pouhým „panem Habsbursko-lotrinským“. K jinak proslulé minulosti svého rodu si uměl kupodivu udržet jistý odstup. I když je zřejmě pochopitelné, že udržovat v jistém lesku vztahy s vesměs exilovými dalšími monarchickými kruhy přinášelo také jisté „zadostiučinění“.

Otto Habsburk žil s rodinou v Bavorsku. S ženou Reginou (titulárně „kněžnou“) měla tato renomovaná dvojice celkem sedm dětí, z toho nejdřív pět děvčat; následně pak dva chlapce. Otto se stal také nemálo známým jako zvolený člen Evropského parlamentu (roku 1979). Mohl dozajista, byť vzdáleně minulostí své rodiny, nemálo ztělesňovat myšlenku na integraci Evropy ve větší celek. Přitom dnes už i v ČR začíná žít druhá generace, která již nepoznala rozdělení Evropy „železnou oponou“ (Churchillův výraz z roku 1946), k jejímuž rozbití překvapivě rychle došlo koncem roku 1989. V tom shonu událostí po podzimu 1989 možná už málokdo z nás starších si ještě vzpomene, že v Maďarsku těch tehdejších pohnutých dnů počínajících sociálně-politických a hospodářských změn dokonce najednou ožila ještě myšlenka na to, že by Otto Habsburk mohl být prvním „reformistickým“ prezidentem Maďarska. Skoro nemálo podobně, jako možná měl být králem téže země již jeho otec...

Obsah vydání       26. 7. 2011
26. 7. 2011 Peníze jsou až na prvním místě Přemysl  Janýr
26. 7. 2011 O zadluženosti ČR a privatizaci důchodů Jan  Čulík
26. 7. 2011 Žena zbila na pískovišti muslimku
26. 7. 2011 Václav Klaus odmítl projít bezpečnostním rámem v australském parlamentě
26. 7. 2011 Norský masový vrah: Zemřou ještě další
26. 7. 2011 Glenn Beck přirovnal tábor norských sociálních demokratů k Hitlerjugend
26. 7. 2011 Breivikovi "marxisté" Karel  Dolejší
26. 7. 2011 Korupce české vládě nevadí Boris  Cvek
25. 7. 2011 Nešlechtíme si extremisty sami? Milan  Daniel
25. 7. 2011 Byl to blonďák! Michal  Vimmer
26. 7. 2011 Smutné tropy Tristane Banonové Josef  Brož
2. 4. 2012 Hodně klesající tendence
26. 7. 2011 To, co vidíme běžně v kině, nemá hodnotu Miloslav  Štěrba
26. 7. 2011 Otakar Vávra, morálka a politika Jan  Čulík
26. 7. 2011 Krásná smrt
26. 7. 2011 Když se necháte korumpovat (a přijde se na to!), je to jen „čestná chyba“? Miloš  Dokulil
26. 7. 2011 Jak (ne)vzpomenout na „Habsburky“? Miloš  Dokulil
26. 7. 2011 Je tomu jen 30 let, jimiž skončila jedna velká epocha letů do kosmu? Miloš  Dokulil
26. 7. 2011 Jak dlouho chceš ještě zneužívat naší trpělivosti, Nečasi? Josef  Mrázek
26. 7. 2011 Piloti zvažují protestní akci
25. 7. 2011 "Ušlechtilá" revoluce proti "prohnilé současnosti!? Boris  Cvek
25. 7. 2011 Berlín jako obrovská omluva za nacistické a komunistické násilí Jan  Čulík
25. 7. 2011 Přepisování dějin místo pokání Miloš  Pick
25. 7. 2011 Nestudovala jsem čtyři roky na to, abych někoho přikrývala dekou Jiří  Baťa
25. 7. 2011 Jak dál s reformami
25. 7. 2011 Sporná, nikoli úsporná opatření vlády
25. 7. 2011 Proč lovit marxisty Michal  Rubáš
24. 7. 2011 Michael  Marčák
25. 7. 2011 Petr Nečas a investiční zodpovědnost Ivo  Patta
25. 7. 2011 Reformy včera, dnes a zítra Jan  Kadubec
26. 7. 2011 Hospodaření OSBL za červen 2011

Copyright © 1996-2012 Občanské sdružení Britské listy | Kopírování obsahu možné pouze po předchozím písemném souhlasu redakce